Wikipedista:Mahdal65/Pískoviště

Symfonie č. 3 (Martinů)

Symfonie č. 3 (H 299) je třetí symfonií Bohuslava Martinů (1890–1959). Byla zkomponována mezi 2. květnem a 14. červnem roku 1944 na venkovském sídle v americkém státě Connecticut. Jedná se o třívětou symfonii, která je poslední symfonií Martinů vytvořenou v období druhé světové války. Hlavními tématy, jež dílo zpracovává, jsou smutek, stesk po rodině a vzdor.

Vznik díla

Bohuslav Martinů potřeboval nutně odpočinek od uniformního prostředí rušného New Yorku, na které si v mnoha svých dopisech stěžoval. Odjel tedy se svou manželkou Charlottou do Ridgefieldu, kde hned druhý den po příjezdu začal psát třetí symfonii. Když ovšem roku 1944 přišla zpráva o vylodění v Normandii, Martinů kvůli nastalé radosti nedokázal pokračovat v psaní díla. Po krátkém odpočinku 14. června provedl poslední úpravy a svou třetí symfonii dokončil.

Premiéra

Slavnostní premiéra třetí symfonie B. Martinů se odehrála 12. června 1945 v Bostonu pod vedením blízkého přítele Bohuslava Martinů dirigenta Sergeje Alexandroviče Kusevického. Premiéra v podání Bostonského symfonického orchestru sklidila bouřlivé, neustávající ovace.

Charakteristika symfonie

Symfonie jako ustálená cyklická hudební skladba se obvykle skládá ze čtyř vět, původně se však jednalo o třívětý celek. V případě třetí symfonie Bohuslava Martinů je tento původní tvar přísně dodržován. Věty ve třetí symfonii se uvádějí v následujícím pořadí: 1. Allegro poco moderato, 2. Largo, 3. Allegro – Andante. Martinů v těchto větách vytvořil až akademicky strohá provedení a využil pravidelných repríz. Martinů sám prohlásil, že při skládání 3. symfonie mu byla vzorem Beethovenova Eroica.

Symfonie byla sepsána v tónině es moll. „Začíná ji úderným, patetickým nárazem, který má v sobě nahromaděnu utajenou sílu vpravdě sonátového tématu…“ (Mihule 2002, s. 626). Hlavu tématu tvoří tóny es, ges, f, které v tomto konkrétním případě působí na posluchače bezútěšným dojmem. „Volnou větu (Largo) pojal Martinů v duchu nehybné barokní fantazie, jejíž polyfonní názvuky dodávají myšlenkám velebnou vážnost a filozofický klid. Dramatický rozlet závěrečného Allegra pak vyúsťuje jedinečnou katarzí, korunující celou třívětou formu (Mihule 2002, s. 626).

Martinů ve své třetí symfonii vzdal poctu Antonínu Dvořákovi, když v posledních několika taktech citoval ústřední motiv z Dvořákova Requiem.

Informační zdroje

ČERVINKOVÁ, Blanka, Svatava BARANČICOVÁ, Eva GEBAUEROVÁ, Ludmila PAŽOUTOVÁ a Marie VALTROVÁ. Bohuslav Martinů (8.12.1890-28.8.1959): bibliografický katalog. Praha: Panton 1990.

HOLZKNECHT, Václav. Cesta Bohuslava Martinů. Praha: Společnost B. Martinů 1984. MARTINŮ, Charlotta Můj život s Bohuslavem Martinů (Iša Popelka, ed.. Praha: Supraphon 1978.

MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů: Paměti manželky nejslavnějšího českého skladatele 20. století - První necenzurované vydání. Praha: Editio Barenreiter 2005.

MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. Praha: Supraphon, 1974.

MIHULE, Jaroslav. Martinů: osud skladatele. Praha: Karolinum 2002.

NEDBAL, Miloslav. Bohuslav Martinů. Praha: Panton 1965.

www.martinu.cz