Wikipedista:Lukáš Zjavka/Pískoviště
| Eniwa | |
|---|---|
.jpg) Eniwa se nachází na východ od města Čitose, je vidět ze směru jihovýchodně od města. Jezero Šikocu je v popředí. | |
| Vrchol | 1,320 m n. m. |
| Poloha | |
| Stát | Japonsko |
| Erupce | 1707 ± 30[1] |
Eniwa (japonsky: 恵庭岳-えにわだけ [eniwadake], Ainu: e-en-iwa[2]) je čtvrtohorní sopka nacházející se v národním parku Šikocu-Tóya na Hokkaidu. Má nadmořskou výšku 1 320 m a byla označena za aktivní sopku Japonskou meteorologickou agenturou v roce 1991. Název hory pochází z ainštiny a znamená "hora s ostřím na vrcholu".[3]
Geologická historie[editovat | editovat zdroj]
V důsledku obrovské erupce před přibližně 40 000 lety vznikla kaldera Šikocu, v jejímž středu se v současnosti rozprostírá stejnojmenné jezero. V této oblasti byla poté v období čtvrtohor aktivní celá řada sopek, a to postupně od sopky Fuppuši, následované sopkou Eniwa až po Tarumae. Tyto tři sopky leží podél směru, kde se tlačí tichomořská deska pod severoamerickou desku nesoucí Hokkaido. Magma stoupající v těchto oblastech se pohybovala podél trhlin vzniklých pohybem těchto desek. Eniwa se nachází na severozápadní části kalderové stěny a má strmý profil složený z lávových dómů a mnoha lávových proudů. Tyto lávové proudy sahají až do středu Šikocuckého jezera a dosahují tloušťky až několika desítek metrů. Její sopečná aktivita byla rozdělena do šesti hlavních období.[4][5][6]
1. období[editovat | editovat zdroj]
- Před přibližně 20 000 lety byla původní sopečná struktura vytvořena výtryskem lávy. V okolí oblasti Hina-misankocu poblíž města Čitose, 32 km na východ od sopky, byly nalezeny sopečné popelové vrstvy z této doby.
2. období[editovat | editovat zdroj]
- Před přibližně 15 000 lety došlo k masivní Pliniovské erupci, během které bylo vypuzeno 10 km³ sopečného popela a pemzi. Tyto popely se rozptýlily až 150 km daleko za pohořím Hidaka. V oblasti dnešního města Čitose vzdáleném 25 km, se Pemza usadila v nánosech přesahujících 2 metry. Zároveň díky její charakteristické červenohnědé barvě a tvaru, je možné určit stáří geologických vrstev.
3. období[editovat | editovat zdroj]
- Z vrcholu sopky směrem na východ a od Marukoma-onsen směrem k Poropinai se valily lávové proudy.
4. období[editovat | editovat zdroj]
- Lávové proudy tekly směrem na jih a sever od vrcholu sopky.
5. období[editovat | editovat zdroj]
- Před přibližně 2 000 lety se láva valila směrem na západ. Přitom přehradila řeku Okotanpe a vytvořila Okotanpeské jezero. Současný tvar hory Eniwa byl vytvořen lávovými proudy. Na nich byly o mnoho století později vybudovány sjezdovky pro alpské lyžování během Zimních olympijských her v Sapporu v roce 1972.
6. období[editovat | editovat zdroj]
- V 17. a 18. století pokračovala sopečná aktivita v podobě výbuchů vodní páry. To vedlo k pádu východní části vrcholu a vytvoření podkovovitého kráteru o rozměrech 700 m na východ a 500 m na sever. Základní materiál z výbuchu se valil jako masivní lavinový proud na východ do Poropinai a na západ do Okotanpe.
Během celé doby své aktivity se kráter posouval od východu na západ, paralelně s kalderovou stěnou. V raných fázích byla láva převážně tvořena dacitem s vysoký obsah křemíku, ale v pozdějších fázích aktivity převažuje andezit.
Od 6. fáze nebyla žádná významná sopečná aktivita a hora je nyní pokryta lesy. Nicméně stále dochází k emisi plynu z kráteru a východních svahů hory.
Po zemětřesní v roce 2003 v Tokači je výstup na vrchol hory zakázán, z důvodu hrozících sesuvů.[7]
Původ názvu[editovat | editovat zdroj]
V jazyce Ainu byla tato hora nazývána "e-en-iwa" (katakana:エエニワ, エ・エン・イワ). Tento název může být přeložen jako "hora s ostrým vrcholem". "E-en-iwa" se později stalo základem pro japonský název "恵庭" ("Eniwa").[8][9] V roce 1883 byla hora zmíněna v statistické knize Hokkaida jako "千歳嶽" ("Sensaitake") a s poznámkou: "Také nazývána jako hora Eniwa". Na mapách vydaných úřadem pro zeměměřičství (jedním z předchůdců Národního úřadu pro geodézii) byla hora označena jako "千歳嶽" až do roku 1893, a od revize mapy v roce 1926 byla označována jako "恵庭嶽" ("Eniwadake").[10]
Zlaté doly[editovat | editovat zdroj]
V okolí hory Eniwa se nacházejí zlatonosné horké prameny. To vedlo k zřízení dolů Eniwa a Korju na severní straně a Čitose na jihozápadním břehu jezera Šikocu. Tyto zlaté žíly se nacházejí v geologických vrstvách od svrchního eocénu po spodní miocén. Radiometrické datování pomocí metody draslík-argon naznačuje, že byly vytvořeny přibližně před 40 miliony lety, jsou tedy mnohem starší ve srovnání s dobou vzniku hory Eniwa a kalderou Šikocu (přibližně před 40 000 lety).
Těžební činnost začala v 30. letech minulého století v důsledku podpůrné politiky japonské vlády týkající se těžby zlata. V té době neexistovaly žádné cesty podél břehů jezera Šikocu, a tak byla ruda hlavně přepravována přes jezero lodí a poté odesílána do města Tomakomai. Nicméně s eskalací druhé světové války došlo k ukončení dovozu a zlato se stalo zbytečným pro obchodní transakce. V roce 1943 byly podle zákona o rozvoji dolů se zlatem Eniwa a Čitose, stejně jako ostatní zlaté doly v zemi, nuceně uzavřeny.
Po válce byly doly Korju a Čitose znovu otevřeny, ale Čitose zavřel v roce 1986 a Korju v roce 2006.[11][12][13]
Termální prameny[editovat | editovat zdroj]
Na jihovýchodním svahu poblíž břehů jezera Šikocu a na jihozápadním svahu poblíž břehů jezera Okotan se nacházejí horké prameny. Nejstarší Marukoma Onsen se provozuje od roku 1915. Termální prameny přirozeně vyvěrají z břehu jezera Šikocu, a hladina vody v jejich venkovních lázních stoupá a klesá v souladu s hladinou vody v jezeře Šikocu. Během zimy, kdy přítok vody klesá, hladina termální vody postupně klesá a dosahuje svého nejnižšího bodu v dubnu, aby se znovu zvýšila během tání sněhu v květnu. Termální prameny na březích jezera Okotan už nejsou v provozu.[14][15]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Šablona:Cite gvp
- ↑ ラテン文字化 - Wikipedia. ja.wikipedia.org [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné online. (japonsky)
- ↑ アイヌ政策推進局アイヌ政策課 - 環境生活部アイヌ政策推進局アイヌ政策課. www.pref.hokkaido.lg.jp [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné online.
- ↑ WADA, Keiji; ISHIZUKA, Yoshihiro. Průvodce japonskými sopkami 3. [s.l.]: Tsukiji Shokan, 1998. ISBN 4-8067-1158-6. S. 62-75.
- ↑ KATSUI, Yoshio; OKADA, Hiroshi. Aktivní sopky na Hokkaidu. 1. vyd. [s.l.]: Hokkaido Shimbunsha, 2007. ISBN 978-4-89453-397-4. S. 135-138.
- ↑ Nové dějiny města Chitose - Obecná historie. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 43-50.
- ↑ 環境省_支笏洞爺国立公園_利用上の注意！. www.env.go.jp [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné online.
- ↑ SHIRASATO, Masahiho. Slovník místních jmen v ainuštině. 3. vyd. [s.l.]: Hokkaido Publishing Planning Center, 1956. ISBN 4-8328-8802-1. S. 23.
- ↑ YAMADA, Shuzo. Místní názvy na Hokkaidu. [s.l.]: Hokkaido Shimbunsha, 1984. ISBN 4-89363-321-X. S. 57.
- ↑ ISHI, Shinichi. Hory jako muzea. Hokkaido Mainichi Shimbun. 2012-08-19, s. 22.
- ↑ ASADA, Masahiro. Výzkum historie zlatých dolů na Hokkaidu. [s.l.]: Hokkaido University Press, 1999. ISBN 4-8329-6021-0. S. 231-288.
- ↑ Nová historie města Čitose - Obecná historie. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 858-863.
- ↑ WATANABE, Shigeru. Historie města Ebetsu. [s.l.]: Ebetsu City Hall, 1979. S. 785-787.
- ↑ Zpráva o výzkumu geotermálních pramenů a termálních pramenů v Hokkaidu, číslo 4 (B) Severozápad a jihozápad Severního Hokkaidu. [s.l.]: [s.n.], 1977. S. 95-105.
- ↑ WADA, Keiji; ISHIZUKA, Yoshiro. Sopky na Hokkaidu. [s.l.]: Tsukiji Shokan v Chuo-ku, Tokio, 1998. ISBN 4-8067-1158-6. S. 67-68.