Wikipedista:J.Broukal/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Paličova dcera[editovat | editovat zdroj]

Paličova dcera je hra o pěti dějstvích od Josefa Kajetána Tyla.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Premiera byla pod názvem Pražská děvečka a venkovský tovaryš, aneb Paličova dcera 2.února 1847 ve Stavovském divadle. Tyl zde byl v té době zaměstnán jako dramaturg českých představení a také jako překladatel (1846 ―1851). Ve hře z tehdejší současnosti Tyl realisticky líčí propletené osudy několika postav různého sociálního postavení s důrazem na morální hodnoty. Tím se stal Tyl jedním z průkopníků realismu v evropském dramatu. Paličova dcera patří mezi vrcholná Tylova díla a spolu se Strakonickým dudákem, Kutnohorskými havíři, Janem Husem a Tvrdohlavou ženou žije dodnes na českých jevištích.[1] Jen v Národním divadle byla Paličova dcera inscenována již devětkrát.[2]

Postavy[editovat | editovat zdroj]

V.Postránecký jako Valenta, ND 1997

Kateřina Šestáková, zámožná plátenice

Valenta, její bratr, venkovský šumař

Rozárka, jeho nejstarší dcera

Madlenka a Kačenka, její malé sestřičky

Jedličková, vdova

Antonín Jedlička, její syn, krejčovský tovaryš

Martin Toužimský, řezník

Bětuška, jeho sestra

Podleský, zámožný koňař

Pavel Kolínský, osadník z Ameriky

Prokop, mladý Indián

Horyna, radní

Starý Melichar, venkovský hrobník

Vondráček, Bláha, sousedé

Stručný děj[editovat | editovat zdroj]

První část se odehrává v Květolibech.

Šumaři Valentovi umře žena a zůstává sám se třemi dcerami. Dospělá Rozárka, která je ve službě v Praze a nyní přijíždí na pohřeb matky, se zalíbila koňaři Podleskému, u kterého je Valenta velmi zadlužený. Hned po pohřbu žádá Podleský splacení dluhu. Buď vezme Valentovi chalupu nebo chce, aby šla Rozárka k němu do služby. Ta to ale odmítne, protože Podleský má špatnou pověst a udělal již několik lidí nešťastných. Přichází Antonín, vyznává Rozárce lásku a nabízí jí společnou budoucnost.        

O Antonína se ale uchází Bětuška, která je již domluvena s jeho matkou, vdovou Jedličkovou. Za Rozárkou domů přijde Jedličková a chce, aby Antonína odmítla, neboť je chudá a nemůže mu přinést věno tak jako Bětuška. Rozárka ji poslechne a Antonína odmítá. Podleský znovu tlačí na Rozárku, aby zachránila otce a nastěhovala se k němu. Večer když opilý Valenta usne, Rozárka se sestřičkami odchází do Prahy.

V Praze je přijme Valentova sestra, zámožná plátenice Šestáková. Nechává je u sebe a chce Rozárku zaměstnat. Přichází Kolínský, milý Šestákové z mládí, který žil dlouho v Americe. Říká jim o neštěstí, že chalupa Valenty a dětí vyhořela. Rozárka bere vinu na sebe a je odvedena do kriminálu. K Šestákové přichází Antonín a hledá zde Rozárku. Dozvídá se o jejím přiznání k paličství, nevěří v její vinu a chce za ní u soudu bojovat. Zároveň ji zde hledá i Valenta. Narazí na Kolínského, kterému kdysi ublížil a má výčitky svědomí. Když slyší o přiznání dcery, sám se všem přiznává, že paličem je on.

Všichni odchází k soudu. Valenta před soudem přizná svoji vinu a Rozárka je volná.

Antonín s Rozárkou se vracejí do Květolib. Jedličková ji však nechce přijmout pod svou střechu. Také Bětuška, Martin a ostatní sousedé ji posílají pryč, jediný Melichar se jí zastane. Přicházejí Kolínský, Prokop, Šestáková a nabízejí Rozárce i sestrám střechu nad hlavou. Rozárka odmítá, chce odejít před nenávistí lidí tam, kde ji nikdo nezná. Kolínský je zve k sobě do Ameriky. Přidává se také Antonín i Šestáková.

Film a televize[editovat | editovat zdroj]

První filmová adaptace Paličovy dcery je z roku 1923 a prošla bez velkého ohlasu. Režisérkou byla Thea Červenková.[3]

Druhá adaptace je z roku 1941 v režii Vladimíra Borského. Film zdůraznil vlastenecké motivy a byl diváky vděčně přijat.[3] Na scénáři spolupracoval František Kožík, který změnil hlavně závěr Tylovy hry, neboť v době protektorátu nemohl být řešen odjezdem postav do Ameriky. Hudbu složil Otakar Jeremiáš a dostal za ni Národní cenu.Titulní roli hrála Lída Baarová, dále Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Růžena Nasková, František Smolík a další. Film vyšel také na DVD (2015).

Televizní zpracování s herci Národního divadla je z roku 1977, úprava a režie František Filip.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Dějiny českého divadla / II. Praha: Academia, 1969. ISBN 403-22-885. S. 344. 
  2. ↑ TYL, J.K. Paličova dcera. [s.l.]: Národní divadlo, 1997. ISBN 80-85921-61-8. 
  3. ↑ a b BARTOŠEK, Luboš. Náš film. Praha: Mladá fronta, 1985. ISBN 23-004-85. S. 64, 268. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:J.Broukal/Pískoviště&oldid=20463957“