Wikipedista:Danus337/Spor ve Východočínském moři
{{Sloučit|Čínsko-japonský teritoriální spor}}
Ve Východočínském moři se nacházejí dvě oblasti, které jsou předmětem sporu mezi Japonskem, Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem. První oblastí je skupina ostrovů a skalních výběžků, které jsou v Japonsku známé pod označením Senkaku (japonsky 尖閣諸島 Senkakushotō), v Číně jako Tiao-jü (pinyin Diàoyúdǎo, znaky 钓鱼岛) a na Tchaj-wanu jsou označovány jako Diaoyutai (pinyin Diàoyútái, znaky 釣魚台). Další spor se vede o oblast Shirakaba (znaky 白樺), známou také pod čínským názvem Čchun-siao (pinyin Chūnxiǎo, znaky 春暁).
Senkaku /Diaoyu /Diaoyutai[editovat | editovat zdroj]
Přesněji se jedná o pět malých ostrovů (Uotsuri, Kuba, Kitakojima, Taisho, Minamikojima) a tři skalní výběžky s celkovou plochou kolem 8 km². Tyto ostrovy a skalní výběžky se nachází 222 km na severovýchod od Tchaj-wanu, 444 km na jihozápad od prefektury Okinawa a 150 km od Japonského ostrova Ishigaki. Od pobřeží Číny se ostrovy nacházejí ve vzdálenosti 360 km. Spor o tyto oblasti je dodnes nevyřešený, přičemž každá ze zainteresovaných zemí odkazuje na odlišné historické události a články Úmluvy organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS).
Historie[editovat | editovat zdroj]
Čína se opírá o historické hledisko a tvrdí, že osídlili ostrovy dříve než Japonsko a používali je jako prostředek pro navigaci při plavbě na moři a dále ke sběru léčivých rostlin. Je nutno podotknout, že upravování historických faktů tak, aby byly v souladu s čínskou propagandou, je spolu s cenzurou běžnou součástí postupů vlády Komunistické strany Číny.[1] Její tvrzení není doloženo žádnými důkazy. Na ostrově nebyly nalezeny žádné doklady o tom, že by byl čínským obyvatelstvem někdy obýván.[2]
Japonsko rovněž staví své stanovisko na historickém kontextu. Koncem 19. století označila japonská námořní expedice ve své zprávě objevené ostrovy za tzv. terra nullis a osídlili je japonští rybáři. Toto tvrzení je podloženo archivovanou zprávou týkající se stavu ostrovů, která byla předána japonské vládě a dále archivována.[3] 14. ledna 1895 schválila japonská vláda rozhodnutí o začlenění ostrovů Uotsuri a Kuba do japonského území, a to z důvodu poskytnutí lepšího zabezpečení japonským rybářům, kteří na území žili.[3]Poté, co se ostrovy staly součástí japonského území, byly předány do rukou Koga Tatsushiro, který zde sbíral mořské plže (yakogai) a chytal mořské ptáky pro jejich peří, díky čemuž rostl tamní obchod. Po smrti Koga Tatsushiro zdědil ostrovy jeho syn Kogo Zenji.
Šimonosecká mírová smlouva mezi Čínou a Japonskem, která byla podepsána 17. dubna 1895 a ukončila první čínsko-japonskou válku, obsahovala seznam území, kterého se Čína musela vzdát ve prospěch vítězného Japonska. Jednalo se o Tchaj-wan (Formosa) a Pescadorské ostrovy. Souostroví Senkaku zmíněné nebylo, jelikož nepatřilo Číně a již od ledna stejného roku byly ostrovy Uotsuri a Kuba součástí japonského území.
Po druhé světové válce byla 2. července podepsána Postupimská deklarace, která omezovala území Japonska na čtyři hlavní ostrovy: Honšú, Hokkaidó, Kjúšú, Šikoku a „některé malé ostrovy, které spojenci určí“. Na Postupimskou deklaraci navazovala Sanfranciská mírová smlouva podepsaná 8. září 1951, ve které souostroví Senkaku zmíněno nebylo, ale bylo společně s Okinawou a souostrovím Rjúkjú pod administrativou USA. Tím byly ostrovy Senkaku zařazeny do kolonky malých ostrovů určených spojenci a tedy oficiální součástí Japonska.[4] V květnu roku 1969 signalizovala správa Okinawy, že spolu s ní bude i souostroví Senkaku začleněno zpět pod administrativu Japonska. V té chvíli Čína neoponovala. Nesouhlas oznámila, až když tým japonských geologů našel v této oblasti ropné pole. Přes protesty, které v Číně následovaly, podepsalo Japonsko s USA tzv. Okinawa Reversion Agreement, smlouvu, která se odvolávala na článek III. Sanfranciské mírové smlouvy a na jejímž základě byla Japonsku vrácena Okinawa a ostrovy s ní spjaté, včetně souostroví Senkaku.
V roce 2004 došlo k vylodění sedmi čínských aktivistů na jeden z ostrovů. Byli zatčeni a převezeni na Okinawu k výslechu. Čína reagovala obviněním Japonska z narušení své suverenity a požadovala navrácení čínských aktivistů, což se také stalo. Téhož roku došlo k dalšímu pokusu Číny ukázat svou moc. V listopadu vplula pod hladinou čínská ponorka do teritoriálních vod Japonska, čímž Čína porušila článek č. 20 (UNCLOS), ve kterém stojí, že každá ponorka proplouvající teritoriálními vodami jiného státu musí plout na hladině a mít vztyčenou vlajku.[2]
Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy Čína protiprávně narušila teritoriální vody jiné země. V roce 2019 strávily čínské lodě v teritoriálních vodách Vietnamu celé měsíce a zabraňovaly Vietnamu získávat ropu z vlastního území.[5]
V roce 2010 došlo k dalším dvěma incidentům. V dubnu ukázala Čína svou námořní sílu, kdy nechala dvě ponorky a osm torpédoborců operovat velmi blízko Okinawy. V září narazila čínská loď do plavidla pobřežní hlídky a po 40 minutách do dalšího. Kapitán této lodi byl zajat, načež si Čína vyžádala jeho okamžité propuštění.[6]
Právní nároky[editovat | editovat zdroj]
Podle základního článku č. 57 Úmluvy organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS), který udává, že pobřežnímu státu náleží výlučná ekonomická zóna v délce 370 km od základních linií, od nichž se měří šíře pobřežního moře, Japonsku de iure náleží souostroví Senkaku. Čínská vláda i přes to, že sama je součástí této úmluvy odmítá uznat Japonsko jako vlastníka těchto ostrovů.
Shirakaba / Chunxiao[editovat | editovat zdroj]
V oblasti, která nese název Shirakaba se v roce 1995 našla ložiska ropy a zemního plynu. Teritoriální vody Číny zasahují do této oblasti ale ropa i zemní plyn mají část svého ložiska pod teritoriálními vodami Japonska. V květnu 2008 čínský prezident Chu Ťin-tchao (胡锦涛 Hú Jǐntāo) a japonský premiér Jasuo Fukuda (福田 康夫 Fukuda Jasuo) vydali společné prohlášení obsahující oddíl o hospodářské spolupráci, který naznačoval spolupráci v oblasti Východočínského moře. Čína od té doby toto prohlášení několikrát porušila a to na úkor Japonska, jehož podzemní zásoby ropy a zemního plynu jsou využívány Čínou bez jakékoliv kompenzace.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ FRIEDMAN, Edward. Raising Sheep on Wolf Milk: The Politics and Dangers of Misremembering the Past in China. Totalitarian Movements and Political Religions. 2008-06, roč. 9, čís. 2-3, s. 389–409. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. ISSN 1469-0764. DOI 10.1080/14690760802095054. (anglicky)
- ↑ a b A. ELLEMAN, Bruce; KOTKIN, Stephan; SCHOFIELD, Clive. Beijing’s Power and China’s Borders: Twenty Neighbors in Asia.. CONTEMPORARY SOUTHEAST ASIA. 2013, roč. 35, čís. 2, s. 298. Dostupné online [cit. 2022-04-06]. ISSN 0129-797X. DOI 10.1355/cs35-2k.
- ↑ a b Decision to Incorporate the Senkaku Islands Into Japanese Territory (Cabinet Decision to Construct Sovereignty Markers) | Info Library. Review of Island Studies [online]. [cit. 2022-04-06]. Dostupné online.
- ↑ Senkaku Islands Information. Ministry of Foreign Affairs of Japan [online]. [cit. 2022-04-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Timeline: China’s Maritime Disputes. Council on Foreign Relations [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VALENCIA, Mark J. The East China Sea Disputes: History, Status, and Ways Forward. Asian Perspective. 2014, roč. 38, čís. 2, s. 183–218. Dostupné online [cit. 2022-04-06]. ISSN 2288-2871. DOI 10.1353/apr.2014.0008.
[[Kategorie:Sporná území]] [[Kategorie:Čínsko-japonské vztahy]] [[Kategorie:Východočínské moře]]