Weingartia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxWeingartia
alternativní popis obrázku chybí
Weingartia westii
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď kaktusovité (Cactaceae)
Podčeleď Cactoideae
Tribus Trichocereeae
Rod Weingartia
Werdermann 1937
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Weingartia je rod středně velkých, jihoamerických, vysokohorských kaktusů, převážně z Bolívie. K prozkoumání nalezišť přispěl Karel Kníže. Z pěstitelského hlediska jde o rod méně pěstovaný i přes velmi bohaté kvetení.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Areál výskytu je východní podhůří hlavního hřebene And, vysokohorské oblasti střední a jižní Bolívie a severozápadní Argentiny. Rostou nejvíce ve výškách od 2000 do 3600 m n. m. Vzácně zasahují níže až k 1200 m n. m., nebo na jihu výše. V letním období je zde mírně teplé klima se silnou insolací, vysokými rozdíly mezi denními a nočními teplotami a dostatečnými srážkami. Srážek je poměrně hodně, ale jsou to prudké lijáky soustředěné do kratších období. Zimní klidové období je zcela suché, chladné. Zde weingarcie rostou na loukách v zápoji nízkých travin, v mechových polštářích, výjimečně ve spárách a škvírách skalních ploten společně s pionýrskými travinami, mechy a lišejníky.

Podrod Cumingia roste ve středu a na severu areálu nejčastěji ve výškách 2000 až 2800 m n. m. Nejseverněji roste Weingartia mairanana, sestupuje až k 1600 m n. m., dalším druhem z nižších poloh je Weingartia riograndensis, udávaná od 1200 m n. m. výše. Oblast je povodí řek Rio Grande a Rio Pilcomayo. Srážky ve vlhkém období přesahují 800 mm/rok. Podrod Weingartia roste v jižní části areálu na rozhraní severní Argentiny a Bolívie v od 2000 m n. m. a vystupuje až k 4000 m n. m. Oblast je povodí Rio Pilayo.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Weingartia lanata, květy.
Weingartia cintiensis se vyznačuje dlouhým otrněním.

Stonky jsou kulovité až ploché, vzácně válcovité, soliterní, o průměru 8 až 16 cm. Některé formy Weingartia neocumingii dosahují v přírodě průměr až 30 cm. Žebra jsou spirálovitá, rozdělená do výrazných hrbolů. Areoly s trny se nachází na horní straně hrbolu a ne v jeho středu, jak je obvyklé. Jsou protáhlé, někdy značně vlnaté. Trny jsou početné, 7 až 40 v areole, přímé, naježené, tuhé, středové až 3 cm dlouhé. Okrajové směřují spíše do stran, středové vzhůru. Jsou světlé, bělavé, šedavé, rohovinové, někdy s tmavou špičkou. Tmavší prohnuté trny má Weingartia neumanniana. Kořeny jsou u podrodu Cumingia svazčité. U podrodu Weingartia jsou mohutné, hlízovité, oddělené od stonku výrazným zúženým krčkem.

Květy se vyvíjí na obvodu temenne nebo v jeho středu, někdy i dva až tři v jedné areole. Jsou 2 až 3 cm velké, přisedlé, široce rozevřené, zvonkovité. Trubka a semeník jsou holé, bez chlupů a štětin, nesou několik šupin. Květy jsou jasně žluté až oranžové, mají lesklý až porcelánový vzhled. Weingartia trolli má květy vínově červené, některé formy Weingartia neumanniana tmavooranžové až červené. Plod je malá kulatá bobule, rychle vysychající, ve zralosti tence blanitá. Semena vejčitá, asi 1 mm velká, černá, hnědá, lesklá. Mají jen krátkou dobu klíčivosti.

Taxonomie a historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1933 založil C. Backeberg rod Spegazizinia pro dva druhy kaktusů, které objevil v Andách. Byly to Spegazizinia fidaiana a Spegazizinia neumanniana. Do rodu byl přeřazen dávno známý Echinocactus cumingii. Protože jméno již bylo použito pro jeden rod řas, ustanovil Werdermann v roce 1937 nový rod Weingartia. Většina druhů byla objevena později, v 50. až 80. letech 20. století. Naleziště prozkoumali prof. Cardenas, W. Rausch, F. Ritter, F. H. Brandt a Karel Kníže. Rod Weingartia je blízký rodu Sulcorebutia, přechod tvoří okruh rostlin Sulcorebutia torotorensis a Sulcorebutia purpurea. F. H. Brandt napřed převedl všechny zástupce weingarcií do rodu Sulcorebutia, po potvrzení priority rodu Weingartia provedl pravý opak a všechny sulkorebucie převedl do rodu Weingartia. V roce 1989 Hunt a následně ICSG [zdroj?] rody Weingartia a Sulcorebutia začlenili do velkorodu Rebutia, což vedlo ke značnému zmatení druhového označení. Poslední fylogenetický výzkum rodu Rebutia potvrzuje samostatnost rodu Weingartia. Formálně jej obnovili Mosti & Papini v roce 2011, s tím, že do něj zařadili i sulkorebucie [1].

Bylo popsáno několik desítek druhů, mnohdy jen málo odlišných. ICSG [zdroj?] provedl radikální sloučení, zástupce podrodu Cumingia sloučil do jednoho variabilního druhu (jako Rebutia neocumingii) s pěti poddruhy, podrod Weingartia redukoval na dva původní druhy fidaiana a neumanniana. Oprávněnost sloučení a vymezení druhů vyžaduje další výzkum [1][2].

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Weingarcie podrodu Cumingia patří mezi snadno pěstovatelné a odolné kaktusy. Pěstování vychází z toho, že jde o otužilé horské rostliny. Zejména jim vyhovuje volná kultura, umístění bez krytu na přímém slunci před oknem, na balkoně nebo na zahradě. Přezimování suché při 8 až 12 °C. Při přechodu na letní osluněné stanoviště z tmavého zimoviště je potřeba zpočátku stínit proti popálení. V červenci při teplotách nad asi 33 °C dochází k letní stagnaci. Je nutné přestat se zálivkou obdobně jako v zimním klidovém období, jinak může dojít k úhynu.

Rostliny podrodu Weingartia s hlízovitým kořenem jsou pěstitelsky náročné a pěstují je zkušenější kaktusáři.

Seznam druhů[editovat | editovat zdroj]

Soudobé pojetí[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je počet druhů silně redukován, ale nepanuje obecná shoda na jejich uspořádání.

Druhy uznávané podle The Plant List Org.[3]

Weingartia fidaiana (Backeb.) Werderm.
Weingartia kargliana Rausch
Weingartia lanata F. Ritter
Weingartia neocumingii Backeb.
Weingartia neumanniana (Backeb.) Werderm.
Weingartia westii (Hutchison) Donald

Prvopopisy[editovat | editovat zdroj]

Seznam popsaných druhů, prvopopisy bez pozdějšího přeřazování a slučování.

Podrod Weingartia

Skupina Weingartia fidaiana
Weingartia fidaiana (Backeberg) Werdermann 1937
Weingartia cintiensis Cardenas 1958
Weingartia leocoriensis Cardenas 1964
Weingartia vilcayensis Cardenas 1964
Weingartia (jako Gymnocalycium) westii Hutchison 1957
Skupina Weingartia neumanniana
Weingartia neumanniana (Backeberg) Werdermann 1937
Weingartia kargliana Rausch 1979
Weingartia pygmaea F. Ritter 1980

Podrod Cumingia

Weingartia attenuata F. H. Brandt 1985
Weingartia brachygraphisa F. H. Brandt 1977
Weingartia buiningiana F. Ritter 1980
Weingartia callecallensis F. H. Brandt 1981
Weingartia chuquichuquiensis F. H. Brandt 1983
Weingartia columnaris F. H. Brandt 1986
Weingartia erinacea F. Ritter 1961
Weingartia flavida F. H. Brandt 1981
Weingartia gracilispina F. Ritter 1980
Weingartia hediniana Backeberg 1950
Weingartia knizei F. H. Brandt 1977
Weingartia lanata F. Ritter 1961
Weingartia longigibba F. Ritter 1961
Weingartia mairanana F. H. Brandt 1983
Weingartia mataralensis F. H. Brandt 1984
Weingartia miranda F. H. Brandt 1986
Weingartia multispina F. Ritter 1961
Weingartia neglecta F. H. Brandt 1983
Weingartia neocumingii Backeberg 1950 (syn. W. cumingii (Back.) Werd. 1937)
Weingartia pilcomayensis Cardenas 1964
Weingartia platygona Cardenas 1964
Weingartia pulquinensis Cardenas 1951
Weingartia riograndensis F. Ritter 1961
Weingartia saetosa F. H. Brandt 1980
Weingartia saipinensis F. H. Brandt 1982
Weingartia sucrensis F. Ritter 1961
Weingartia trollii Oeser 1978

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Stefano Mosti, Nadeesha Lewke Bandara y Alessio Papini,Further insights and new combinations in Aylostera (Cactaceae) based on molecular and morphological data. Pak. J. Bot., 43(6): 2769–2785, 2011
  2. RITZ, Christiane M.; YES, Ludwig; MECKLENBURG, Rainer; GOREMYKIN, Vadim; HELLWIG, Frank H. The molecular phylogeny of Rebutia (Cactaceae) and its allies demonstrates the influence of paleogeography on the evolution of South American mountain cacti. American Journal of Botany. 2007, s. 1321–1332. (anglicky) . Summary cladogram based on Fig. 2.
  3. http://www.theplantlist.org/browse/A/Cactaceae/Weingartia/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Augustin K.: Weingartia, vydáno jako Kaktusy 2000 Speciál č. 1, 2000, ISSN 0862-4372
  • Říha J., Šubík R.: Problém zvaný Weingartia Werd., Kaktusy, r. XX, č. 3, 1984,
  • Kunte L.:Encyklopedie kaktusů, kap. 4 Bolívie, Rebo, Praha, 2002, ISBN 80-7234-216-9
  • Augustin K.: Weingartia: history, description and reclassification. Cactus & Co. 7. (2): 91-126, 2003
  • Ritter Fr.: Kakteen in Südamerika, Spangenberg, 1980
  • Anderson E. F.: The Cactus Family, Timber Press, Portland, Oregon, 2001,

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]