Rebucie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Rebutia)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxRebucie
alternativní popis obrázku chybí
Rebutia senilis
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď kaktusovité (Cactaceae)
Podčeleď Cactoideae
Tribus Trichocereeae
Rod rebucie (Rebutia)
K.Schum., 1895
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rebucie[1] (Rebutia) je rod malých, jihoamerických, vysokohorských kaktusů. Vzhledem těla a trnů nejsou příliš zajímavé, jsou ale velmi oblíbené pro své snadné a bohaté kvetení. Proto jsou často pěstovány a nabízeny v obchodech. K objevení a prozkoumání nalezišť výrazně přispěli Češi A. V. Frič a Karel Kníže.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

I přes velký počet taxonů je oblast výskytu rebucií poměrně malá. Jsou to předhoří hlavního hřebene And, vysokohorské oblasti severní, až severozápadní Argentiny a jižní Bolívie, ve výškách od 2 000 do 4 500 m.n.m. Vzácně zasahují níže až k 1000 m n. m. V letním období je zde mírně teplé klima se silnou insolací, vysokými rozdíly mezi denními a nočními teplotami a dostatečnými srážkami. Srážek je poměrně hodně, ale jsou to prudké lijáky soustředěné do kratších období. Zimní klidové období je zcela suché, chladné. Zde rebucie rostou na loukách v zápoji nízkých travin nebo ve spárách a škvírách skalních ploten společně s pionýrskými travinami, mechy a lišejníky. Spolu s rebuciemi v oblasti rostou rody Parodia, Lobivia, Echinopsis a Acanthocalycium. Hromadně se zde vyskytují pasakánoidní trichocereusy. Jsou to mohutné, nerozvětvené, až 15 m vysoké [cereus]y, které tvoří specifické, pravidelné, ale řídké porosty na rozsáhlých oblastech horských svahů a hřebenů, tzv. pasakánové lesy.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Stonky mají různý tvar, mohou být ploše kulovité, kulovité až válcovité, solitérní, dole odnožující nebo až trsovité. Obvyklá velikost je 3 až 8 cm. Rychlené, přehnojené nebo ve stínu pěstované rostliny mohou být větší až deformované. Žebra jsou spirálovitá nebo rovná, jsou méně či více rozdělená do bradavek. Areolová a temenní vlna je nepatrná. Otrnění není většinou příliš výrazné, je rovné tenké, světlé, většinou těžko rozlišitelné na okrajové a střední. Trny mohou rostlinu zcela zahalovat. Vzácně se vyskytují mohutnější střední tmavé trny, např. u R. robustispina, R. margarethae. U digitorebucií bývají trny přitisklé ke stonku, pektinátní. Květy jsou poměrně velké, trychtýřovité až široce rozevřené. Mají dlouhou, relativně tenkou trubku. Vyrůstají z boku nebo z báze stonků. Většina druhů je autogamní. Velmi často jsou světle červené až oranžové, dále pak karmínové až fialové, žluté, růžové, bílá barva je vzácná. Plod je malá kulatá bobule dost pevně spojená se zbytkem květu, ve zralosti tence blanitá, rozpadající se. Početná semena vejčitá, asi 0,5 až 1 mm velká, černá, mnohdy s výrazným bílým hilem. Kořeny svazčité nebo řepovité.

Rebutia[editovat | editovat zdroj]

Backeberg: rod Rebutia
Šída: rod Rebutia, podrod Rebutia, sekce Rebutia
Mosti & Papini: rod Rebutia

Většinou spíše polokulovité plošší rostliny, na bázi odnožující. Žebra jsou spirálovitá, zcela rozpadlá do hrbolů. Poupata a květy se tvoří u báze rostliny, mnohdy jakoby vyrůstají ze země. Květní trubka je holá, tyčinky volné, nepřirostlé ke květní trubce. Kořeny svazčité. Tyto druhy jsou velmi variabilní, v barvě květů, otrnění.

Aylostera[editovat | editovat zdroj]

Backeberg: rod Aylostera
Šída: rod Rebutia, podrod Rebutia, sekce Aylostera
Mosti & Papini: rod Aylostera, podrod Aylostera

Kulovité, mnohdy mírně protáhlé rostliny. Květy mají ochmýřenou trubku a vyrůstají více na boku rostliny. Tyčinky bývají přirostlé k trubce. Kořeny svazčité. Vzhledem se zcela odlišuje Rebutia heliosa s varietami, která svým bílým pektinátním otrněním hustě pokrývajícím rostlinu připomíná mexickou miniaturu Mammillaria pectinifera. Druhy jsou ustálené, s nízkou varibialitou a nekříží se.

Mediolobivia[editovat | editovat zdroj]

Backeberg: rod Mediolobivia
Šída: rod Rebutia, podrod Pygmaeolobivia, sekce Setirebutia a Digitorebutia
Mosti & Papini: rod Aylostera, podrod Mediolobivia

Menší rostliny, často konicky válcovité, trsovitě rostoucí. Mohou připomínat krátké prstíky, odtud Fričovo pojmenování Digitorebutia z latinského digitus znamenající prst. Pokožka bývá zbarvena do bronzova, hnědava apod. Žebra jsou přímá, mají zřetelný základ nesoucí jednotlivé hrbolky. Otrnění mnohdy přitisklé. Květní trubka je málo ochmýřená. Některé skupiny mají barvy květů jasné, jiné lomené, pastelové, nevýrazné. Kořen je řepovitý.

Taxonomie a historie[editovat | editovat zdroj]

V širokém pojetí zahrnuje rod tři skupiny, Rebutia, Aylostera a Mediolobivia. Rozmanité druhy mediolobivií jsou známy také pod synonymy Pygmaeolobivia, Digitorebutia a Cylindrorebutia. V úzkém pojetí tvoří rod Rebutia asi 12 druhů z okruhu Rebutia minuscula. Vývoj pojetí rodu ukazuje tabulka. V důsledku neustálých taxonomických změn jsou jednotlivé druhy v literatuře uváděny pod různými rodovými jmény.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rod s typovým druhem Rebutia minuscula popsal již v roce 1895 profesor Karl Moritz Schumann podle dr. Weberem objeveného, tehdy ničemu nepodobného kaktusu. Pojmenován je podle Pierre Rebuta, francouzského pěstitele. Vzápětí popis rodu upadl do zapomnění a druhy byly šířeny jako Echinocactus nebo Echinopsis. Rod Rebutia obnovili až v roce 1922 Britton a Rose při své revizi čeledi kaktusů. V roce 1923 byl popsán rod Aylostera, což byl počátek dělení na další samostatné rody. A. V. Frič při své poslední osmé expedici (1928/1929) objevil druhově bohatá naleziště ve vysokých horách na severozápadu Argentiny. Jeho nálezy spustily obrovskou vlnu zájmu o tyto kaktusy. V jeho stopách se vydalo mnoho dalších sběratelů. Pro studium byla ustanovena mezinárodní studijní skupina Der Rebutienklub. A.V. Frič navrhuje postupně mnoho rodů, Eurebutia, Echinorebutia, Setirebutia, Digitorebutia, Cylindrorebutia, Scopaerebutia, Hymenorebutia a Chileorebutia, Backeberg zase Pygmaeolobivia a Mediolobivia. Mnoho nálezů z té doby, často ještě nepopsaných, bylo zničeno během II. světové války, zcela zničeny byly nejvýznačnější sbírky A. V. Friče a dalšího badatele A. Buininga.

Po válce se obnovuje zájem o rebucie, první nové popisy a nové zásilky od jihoamerických sběračů kaktusů přichází již v roce 1948. Na delší dobu se prosazuje systém tří rodů, Rebutia pro ploše kulovité rostliny s květy holými, bez chlupů, Aylostera pro kulovité až protáhlejší rostliny s chlupy na květní trubce a nesourodý rod Mediolobivia pro různorodé rostliny, které mají být přechodem k rodu Lobivia. Od 70. let navázal na tradici A.V. Friče dalšími objevy a průzkumem nalezišť Karel Kníže. Koncem 20. století dochází v rámci všeobecných slučovacích tendencí v taxonomii ke sloučení do jediného rodu Rebutia. International Cactaceae Systematics Group dokonce přiřazuje dříve samostatné a vzhledem odlišné rody Sulcorebutia a Weingartia[zdroj?]. Poslední výzkumy naopak vedou k obnovení rodu Aylostera a samostatnosti dalších rodů.

K. Schumann Britton & Rose Spegazzini A. V. Frič
1895 1896 - 1921 1922 1923 1932 - 1938
Rebutia
genera nova
Echinocactus
Echinopsis
Rebutia
renovace
Rebutia
Rebutia
Rebutia Rebutia Aylostera
genera nova
Digitorebutia, Cylindrorebutia,
Echinorebutia, Setirebutia,
Hymenorebutia, Scopaerebutia
C. Backeberg Donald ICSG Anderson Rowley Mosti & Papini
1966 1975 2001 2009 2011
Rebutia K. Schum. Rebutia
sectio Rebutia
Rebutia Rebutia
subg. Rebutia
Rebutia
Aylostera Speg. Rebutia
sectio Aylostera
Rebutia Aylostera
subg. Aylostera
Aylostera
subg. Aylostera
Mediolobivia Backeb. Rebutia
sectio Setirebutia,
Digitorebutia, Cylindrorebutia
Rebutia Aylostera
subg. Mediolobivia
Aylostera
subg. Mediolobivia
Weingartia Werderm.
syn.Spegazzinia Backeb.
Weingartia Rebutia Rebutia
subg. Weingartia
Weingartia
Sulcorebutia Backeb. Sulcorebutia Rebutia Rebutia
subg. Sulcorebutia
Weingartia
incl. Cintia

Tabulka podle: Šída O., 1997, Mosti & Papini, 2011.

Vnitřní členění rodu[editovat | editovat zdroj]

tak jak nepanuje shoda v uspořádání a definici rodů, není ani ve vymezení jednotlivých taxonů a jejich zařazení na úroveň druhů, poddruhů a variet či forem. Taxonomové se shodovali na vymezení rodů/podrodů/skupin Rebutia v úzkém pojetí, tedy rebucie s holou květní trubkou bez chlupů a Aylostera. Různorodé pojetí bylo v uspořádání dalších okruhů známých jako Mediolobivia, Pygmaeolobivia, Setirebutia, Cylindrorebutia, Digitorebutia.

Specialista a taxonom E. F. Anderson rozeznává něco přes 40 široce pojatých druhů. Ty řadí do třech tradiční podrodů: Rebutia, Aylostera a dále pak Mediolobivia zahrnující dříve různě pojímané skupiny Setirebutia, Pygmaeolobivia, Digitorebutia apod.

Český specialista Otakar Šída oproti tomu ve svém pojetí bližším praxi kaktusářů pěstitelů rozeznává okolo 140 druhů. Jeho členění rodu je složitější. Podrod Rebutia dělí na sekce Rebutia a Aylostera, podrod Pygmaeolobivia dělí na sekce Setirebutia a Digitorebutia. Navíc přidává podrod Reichocactus pro jeden specifický druh Reichocactus neoreichianus/Lobivia famatimensis tvořící přechod k rodům Lobivia nebo Echinopsis.

Soudobé pojetí[editovat | editovat zdroj]

Fylogenetický výzkum[editovat | editovat zdroj]

Výzkumy počátkem 21. století ukazují na polyfyletický původ rodu Rebutia. Zůstávají zachovány samostatné rody Sulcorebutia a Weingartia. Kladografická větev Rebutia I zahrnuje bývalé rody Aylostera a Mediolobivia (typu R. pseudodeminuta, R. fiebrigii, R. deminuta, R. pygmaea, R. steinmanni, R. einsteinii). Kladografická větev Rebutia II zahrnuje rostliny s holým perikarpem, tedy původní Rebutia (typu R. minusula, R. senililis, R. wesneriana atd.), rody Sulcorebutia, Weingartia a novější rod Cintia zůstávají samostatné.[2]




Rebutia I (Aylostera, Mediolobivia (tj.Pygmaeolobivia, Setirebutia, Digitorebutia))



Další rody Gymnocalycium, Echinopsis, Cereus, Stetsonia, Cleistocactus, Espostoa, Denmoza, Lobivia, Matucana, Oroya, Oreocereus, aj.







Rebutia II (Rebutia s holým perikarpem typu R. minuscula)



Browningia candelaris




Sulcorebutia, Weingartia a Cintia




Browningia hertlingiana




Obnova rodu Aylostera[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 G. Rowley a další prací Mosti & Papini v roce 2011 formálně obnovili rod Aylostera. Oproti zažitému pojetí podle Backeberga zahrnuje i druhy dříve řazené do rodu Mediolobivia. V rodu Rebutia bylo ponecháno 12 druhů z okruhu Rebutia minuscula, tj. sekce Rebutia nebo též klad Rebutia II.[3]

Rebutia calliantha Bewer., 1948.
Rebutia fabrisii Rausch, 1977.
Rebutia kariusiana Wessner, 1963.
Rebutia krainziana Kesselr., 1948.
Rebutia margarethae Rausch, 1972.
Rebutia marsoneri Werderm., 1937.
Rebutia minuscula K. Schum., 1895
Rebutia padcayensis Rausch, 1970.
Rebutia senilis Backeb., 1932.
Rebutia violaciflora Backeb., 1935,
Rebutia wessneriana Bewer., 1948
Rebutia wessneriana Bewer. subsp. berylloides, 1976.
Rebutia xanthocarpa Backeb., 1932.

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Rebucie obecně patří mezi snadno pěstovatelné a odolné kaktusy. Pěstování vychází z toho, že jde o otužilé vysokohorské rostliny. Dobře snáší různé umístění, na okně za sklem, v pařeništi nebo ve skleníku. Zejména jim vyhovuje volná kultura, umístění bez krytu na přímém slunci před oknem, na balkoně nebo na zahradě. Nutné je suché a chladné přezimování při 5 až 10 °C, jinak se rostliny probouzí, vytahují a nekvetou. Přezimování je vhodné na světle. Může být i ve tmě, potom se opožďuje doba kvetení a při přechodu na letní osluněné stanoviště je potřeba zpočátku stínit proti popálení. Brzy kvetoucí druhy ze sekce Rebutia mohou při velkém přísunu živin přeměnit malá poupata na odnože, proto se doporučuje počkat se zálivkou až poupata dorostou velikosti skoro 1 cm. V červenci, když noční teploty neklesají pod asi 20 °C přestávají rebucie růst, dochází k letní stagnaci. Je nutné přestat se zálivkou obdobně jako v zimním období, jinak zahnívají kořeny a dochází k úhynu. Množení je snadné, jak vegetativní odnožemi, tak výsevem semen. Semena z rozpadlých plodů často samovolně klíčí a semenáčky dále úspěšně rostou již v květináčku mateřské rostliny. Nakvetlé rostliny zejména ze sekce Rebutia jsou hojně nabízeny široké veřejnosti v obchodech a květinářstvích.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Většinou to jsou popisy jednotlivých druhů od Otakara Šídy. Popisy dalších druhů jsou *zde

Rebutia

Rebutia minuscula
Rebutia violaciflora
Rebutia kariusiana
Rebutia senilis
Rebutia senilis lilacino-rosea
Rebutia chrysacantha kesselringiana
Rebutia fabrisii
Rebutia fabrisii aureiflora
Rebutia grandiflora
Rebutia marsoneri
Rebutia wessneriana

Mediolobivia

Rebutia brunneoradicata
Rebutia colorea
Rebutia diersiana
Rebutia friedrichiana
Rebutia iscayachensis
Rebutia mudanensis
Rebutia pauciareolata
Rebutia pygmaea
Rebutia steinmannii eucaliptana
Rebutia torquata
Rebutia zecheri
Rebutia einsteinii

Aylostera

Rebutia albiareolata
Rebutia albiflora
Rebutia albipilosa
Rebutia albopectinata
Rebutia brunescens
Rebutia buiningiana
Rebutia fiebrigii
Rebutia flavistylus
Rebutia heliosa
Rebutia heliosa condorensis
Rebutia heliosa teresae
Rebutia ithyacantha
Rebutia kupperiana
Rebutia muscula
Rebutia narvaecensis
Rebutia perplexa
Rebutia pulvinosa
Rebutia spegazziniana
Rebutia spinosissima
Rebutia tarvitaensis
Rebutia vulpina

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. 
  2. Ritz, Christiane M.; Martins, Ludwig; Mecklenburg, Rainer; Goremykin, Vadim&Hellwig, Frank H.(2007),"The molecular phylogeny of Rebutia (Cactaceae) and its allies demonstrates the influence of paleogeography on the evolution of South American mountain cacti",American Journal of Botany94: 1321–1332 . Summary cladogram based on Fig. 2.
  3. Stefano Mosti, Nadeesha Lewke Bandara y Alessio Papini,Further insights and new combinations in Aylostera (cactaceae) based on molecular and morphological data. Pak. J. Bot., 43(6): 2769–2785, 2011

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Šída O., Rod Rebutia, Moravské vydavatelství Květen, Brno, 1997, ISBN 80-901383-5-7
  • Crkal K., Lovec kaktusů, Academia, Praha, 1983
  • Ritter Fr., Kakteen in Südamerika, 1980, 1982
  • Anderson E. F., The Cactus Family, Timber Press, Portland, Oregon, 2001, pp. 599–611.
  • Pilbeam J., Rebutia, 1997, ISBN 0-95-283021-3, recenze
  • Šeda V., Sedlák E., Mediolobivia, vydáno jako Kaktusy Special, č. 2, 2011, ISSN 0862-4372
  • Stefano Mosti S., Bandara L. N., Papini A.: Further insights and new combinations in Aylostera (cactaceae) based on molecular and morphological data. Pak. J. Bot., 43(6): 2769–2785, 2011 dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]