Vodní palivový článek Stanleye Meyera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vodní palivový článek je technický návrh revoluční technologie, která umožňuje rozklad vody s vysokou efektivitou pomocí elektrické energie a vysokých frekvencí specifické hodnoty. K rozkladu vody na základní prvky vodík a kyslík stačí dle autora méně energie, než se po rozkladu získá jejich spálením. Právě v této pozitivní energetické bilanci spočívá jeho odlišnost od známých technologií rozkladu. Návrh byl vytvořený Američanem Stanleym Allenem Meyerem (24. srpna 1940 –⁠ 20. března 1998). Meyer prohlašoval, že automobil vybavený zařízením může použít vodu jako palivo místo benzínu. Meyerovo tvrzení o jeho "vodním palivovém článku" a autě, které pohánělo, bylo shledáno soudem v Ohiu v roce 1996 podvodným.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vodní palivový článek údajně štěpí vodu na jednotlivé složky, vodík a kyslík. Vodíkový se poté spálí, aby se vytvořila energie, proces, který rekonstituoval (znovuvytvořil) molekuly vody. Podle Meyera zařízení vyžadovalo méně energie k provedení elektrolýzy, než minimální požadavek na energii předpovídaný nebo měřený konvenční vědou.[1] Mechanismus účinku měl zahrnovat „Brownův plyn“, směs vodíku s kyslíkem v poměru 2:1, stejné složení jako běžná voda; který by se potom smíchal s okolním vzduchem (dusík, kyslík, oxid uhličitý, oxid uhelnatý, metan, chlorfluoruhlovodíky, volné radikály / elektrony, záření, atd.). Pokud by zařízení fungovalo podle specifikace, porušilo by to jak první, tak druhý zákon termodynamiky, což by umožňovalo provoz jako perpetuum mobile.

Termín „palivový článek“[editovat | editovat zdroj]

Obvod

Skrz jeho patenty Meyer používal termíny "palivový článek" nebo "vodní palivový článek" k označení části svého zařízení, ve které elektřina štěpí vodu na vodík a kyslík. Meyerovo použití termínu v tomto smyslu je v rozporu s jeho obvyklým významem ve vědě a inženýrství, ve kterém se takové buňky běžně nazývají „elektrolytické buňky“.[2] Kromě toho je termín „palivový článek“ obvykle vyhrazen pro články, které vyrábějí elektřinu chemickou redoxní reakcí,[3] zatímco Meyerův palivový článek spotřebovával elektřinu, jak je uvedeno v jeho patentech a v obvodu zobrazeném napravo. Meyer popisuje v patentu z roku 1990 použití „sestavy vodních palivových článků“ a zobrazuje některé obrázky svého „kondenzátoru vodních palivových článků“. Podle patentu v tomto případě „...   termín „palivový článek“ vztahuje na jednu jednotku podle vynálezu, která obsahuje vodní kondenzátorový článek ... která produkuje topný plyn v souladu se způsobem vynálezu.“

Mediální pokrytí[editovat | editovat zdroj]

Vodní palivový článek

Ve zprávě o televizní stanici v Ohiu ukázal Meyer plážovou buginu, o které tvrdil, že je poháněna jeho vodním palivovým článkem. Uvedl, že pouze 22 US galonů (83 litrů) vody bylo nutné k cestě z Los Angeles do New Yorku. Dále Meyer tvrdil, že vyměnil zapalovací svíčky za „vstřikovače“, které zavedly do válců motoru směs vodíku a kyslíku. Voda byla vystavena elektrické rezonanci, která ji rozložila na základní atomové složky. Vodní palivový článek by rozdělil vodu na vodík a plynný kyslík, který by pak byl spalován zpět na vodní páru v konvenčním spalovacím motoru za účelem výroby energie.

Philip Ball, píšící v akademickém časopise Nature, charakterizoval Meyerova tvrzení jako pseudovědu, přičemž poznamenal, že „není snadné zjistit, jak má Meyerovo auto fungovat, kromě toho, že se jednalo o palivový článek, který byl schopen rozdělit vodu pomocí méně energie, než bylo uvolněno rekombinací prvků. Křižáci proti pseudovědě mohou chřestit a vztekat, jak se jim líbí, ale nakonec by také měli akceptovat, že mýtus o vodě jako palivo nikdy nezmizí.“

Dosud nebyly ve vědecké literatuře publikovány žádné recenzované studie Meyerových zařízení. Článek v časopise Nature popisuje Meyerova tvrzení jako další mýtus o „vodě jako palivu“.

Soudní proces[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 byl Meyer žalován dvěma investory, kterým prodal obchodní zastoupení, a nabídl právo obchodovat s technologií Vodních palivových článků. Jeho auto mělo být vyšetřeno odborným svědkem Michaelem Laughtonem, profesorem elektrotechniky na Univerzitě královny Marie v Londýně a členem Královské akademie inženýrství. Meyer však udělal to, co profesor Laughton ve dnech zkoušek považoval za „chromou omluvu“, a nedovolil pokračování testu. Jeho „vodní palivový článek“ byl později vyšetřen třemi znalci u soudu, kteří zjistili, že „na buňce vůbec nebylo nic revolučního a že se jednalo pouze o konvenční elektrolýzu“. Soud zjistil, že se Meyer dopustil „hrubého a závažného podvodu“ a nařídil mu splatit dvěma investorům jejich 25 000 dolarů.

Meyerova smrt[editovat | editovat zdroj]

Stanley Meyer zemřel náhle 20. března 1998 při jídle v restauraci. Jeho bratr tvrdil, že během setkání se dvěma belgickými investory v restauraci Meyer najednou vyběhl ven a řekl: „Otrávili mě“. Po vyšetřování policie Grove City přišla s koronerskou zprávou okresu Franklin County, podle které Meyer, který měl vysoký krevní tlak, zemřel na mozkovou aneuryzmu. Někteří z Meyerových příznivců věří, že byl zavražděn, aby byly potlačeny jeho vynálezy.[1]

Následky[editovat | editovat zdroj]

Meyerovy patenty vypršely. Jeho vynálezy jsou nyní ve veřejné sféře a jsou dostupné pro všechny bez omezení nebo za placení licenčních poplatků.[4] Meyerovu práci nevyužil žádný výrobce motorů ani vozidel.[5][6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stanley Meyer's water fuel cell na anglické Wikipedii.

  1. a b Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-23. 
  2. The Columbia Encyclopedia (Columbia University Press, 2004) defines "fuel cell" as an "Electric cell in which the chemical energy from the oxidation of a gas fuel is converted directly to electrical energy in a continuous process"; and electrolysis as "Passage of an electric current through a conducting solution or molten salt that is decomposed in the process."
  3. Chem. Rev.; 2004; 104(10), entire issue
  4. Dostupné online. 
  5. Dostupné online. 
  6. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-02. 

Související články[editovat | editovat zdroj]