Vanessa Bell

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vanessa Bell
Roger Fry: Vanessa Bell (1916)
Narození 30. května 1879
Londýn
Úmrtí 7. dubna 1961 (ve věku 81 let)
Charleston Farmhouse
Příčina úmrtí Kardiovaskulární onemocnění
Alma mater King's College London
Povolání malířka
Manžel(ka) Clive Bell (1907–1961)
Duncan Grant
Děti Quentin Bell
Julian Bell
Angelica Garnett
Příbuzní Virginia Woolf
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vanessa Bell rozená Stephenová (30. května 18797. dubna 1961) byla anglická malířka a návrhářka interiérů.

Byla členka Bloomsbury Group a starší sestra spisovatelky Virginie Woolfové. Vzala si Cliva Bella, člena Bloomsbury Group stejně jako Virginia, která si vzala Leonarda Woolfa. S Clivem měla celkem dva potomky, prvorozeného Juliana a mladšího Quentina, s Duncanem Grantem nejmladší a jedinou dceru Angelicu. Spolu s rodinou žila v Charlestonu. Zemřela v nedožitých 82 letech. Julian zemřel v Španělsku, Quentin v roce 1996 a Angelica v roce 2012.

Dětství a studia[editovat | editovat zdroj]

Vanessa Stephenová byla nejstarší dcerou Sira Leslie Stephena a Julie Prinsep Duckworthové.[1] Její rodina, včetně sestry Virginie, bratrů Tobyho (1880–1960) a Adriana (1883–1948), nevlastních bratrů George a Geralda Duckworthových, žila na adrese 22 Hyde Park Gate ve WestminsteruLondýně. V rámci domácího vzdělávání se Vanessa učila jazyky, matematiku, historii a absolvovala lekce kreslení od malíře Ebenzera Cooka. Následně v roce 1896 navštěvovala uměleckou školu, kterou založil Sir Arthur Cope, a pak v roce 1901 studovala malbu v Royal Academy of Arts v Londýně.

Později jako dospělá přiznala, že ji její nevlastní bratři George a Gerald během dětství údajně sexuálně zneužívali.[2]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Po smrti matky v roce 1895 a úmrtí otce roku 1904 se Vanessa přestěhovala s Virginií a bratry Tobym a Adrianem do Bloomsbury,[3] kde se seznámili s umělci, spisovateli a intelektuály, se kterými společně vytvořili skupinu zvanou Bloomsbury Group. První večerní setkání skupiny se odehrálo v domě Vanessy a jejích sourozenců na Gordon Square.[1] Mezi zúčastněnými byli: Lytton Strachey, Desmond MacCarthy, později také Maynard Keynes, Leonard Woolf, Roger Fry a Duncan Grant.

V roce 1907 se provdala za Cliva Bella[3] a měla s ním dva syny, Juliana a Quentina. Jejich manželství bylo otevřené[3] a oba měli během svého společného života několik milenců. Vanessa měla aféry s uměleckým kritikem Rogerem Fryem a malířem Duncanem Grantem,[1] se kterým se jí roku 1918 narodila dcera Angelica, již Clive Bell vychovával jako svou vlastní.

Vanessa, Clive a Duncan Grant se svým milencem Davidem Garnettem se krátce před vypuknutím první světové války přestěhovali do Sussexu na venkov, kde Vanessa s Grantem malovali a pracovali na zakázkách pro umělecké dílny Omega Workshops, které založil Roger Fry. Její první výstava se konala právě v těchto dílnách v roce 1916.[4] Zemřela 7. dubna 1961 v Charlestonu ve Východním Sussexu na následky náhlé nemoci.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Roku 1906, kdy o sobě Vanessa Bellová začala uvažovat jako o umělkyni, založila Friday Club s úmyslem vytvořit v Londýně místo, které by bylo příznivě nakloněno malování.[5] Byla povzbuzena výstavami postimpresionistů organizovanými Rogerem Fryem a ve svých vlastních dílech napodobovala jejich zářivé barvy a odvážné formy. V roce 1914 se začala věnovat abstraktnímu umění.[6]

Bellová odmítala malířské tendence typické pro viktoriánskou éru a spolu s nimi také diskurz o ideálních a negativních kvalitách ženskosti. Část její tvorby byla propojena s jejím osobním životem.[7] Své umělecké kvality totiž využívala k ilustrování knižních obálek.[8] Příkladem je její ilustrace pro knihu K majáku z pera její sestry Virginie Woolfové, na níž je vyobrazena pláž s majákem, která byla součástí jejich dětství stráveného ve městě St Ives v Cornwallu.[9]

Vanessa Bellová patří k nejoslavovanějším malířům z Bloomsbury Group. Během jejího života byly její díla vystavená v Londýně a Paříži a také se jí dostalo uznání díky inovativnosti jejích děl a jejímu přínosu pro design.[10]

Bellové tvorba obsahuje malby Studland Beach (1912), The Tub (1918), Interior with Two Women (1932), portréty její sestry Virginie Woolfové (tři z roku 1912), spisovatele Aldouse Huxleyho (1929–1930) a Davida Garnetta (1916). Bellová spolupracovala s Duncanem Grantem při vytvoření nástěnných maleb pro kostel ve vesnici Berwick v Sussexu (1940–1942).[11]

V roce 1932 obdrželi Bellová a Grant zakázku na vytvoření jídelního servisu pro Kennetha Clarka.[12] Za pomoci jeho manželky Jane Clarkové se jim povedlo vyrobit servis sestávající z 50 talířů s portréty slavných ženských osobností. Předpokládalo se, že se servis ztratil, ale v roce 2017 se našel neporušený.[12]

Její první sólová výstava se konala v dílnách Omega Workshop v Londýně, jež byly významným místem, pokud šlo o podporování mladých umělců a prezentování jejich práce široké veřejnosti. Bellová se v dílnách kolem roku 1912 stala ředitelkou. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vanessa Bell na anglické Wikipedii.

  1. a b c JONES, Marnie. Review: Her Own Story. The American Scholar [online]. [cit. 22.10.2017]. Čís. 1, s. 130. Dostupné online. 
  2. JANE., Dunn,. A very close conspiracy : Vanessa Bell and Virginia Woolf. London: Cape xiii, 338 pages, [32] pages of plates s. Dostupné online. ISBN 9780224022347. 
  3. a b c JONES, Marnie. Review: Her Own Story. The American Scholar [online]. [cit. 22.10.2017]. Roč. 54, čís. 1, s. 131. Dostupné online. 
  4. RICHARD., Shone,. The art of Bloomsbury : Roger Fry, Vanessa Bell, and Duncan Grant. Princeton, NJ: Princeton University Press 293 pages s. Dostupné online. ISBN 0691049939. 
  5. Frances Spalding. "Bell, Vanessa". Grove Art Online. Oxford Art Online. Oxford University Press. Retrieved 21 February 2015.
  6.  Chilvers, Ian. "Bell, Vanessa"The Oxford Companion to Western Art. Ed. Hugh Brigstocke. Oxford Art Online. Oxford University Press. Retrieved 21 February 2015.
  7. Marion Dell and Marion Whybrow; Helen Dunmore (Introduction), Virginia Woolf and Vanessa Bell: Remembering St Ives.
  8. Catlin, Roger. "A sister's bookish art for her sister, Virginia's, publishing company, the Hogarth Press"Washington Post.
  9.  Tickner 1999.
  10. Vanessa Bell and Dora Carrington: Bloomsbury Painters. Gillian Elinor. Woman's Art Journal. Vol. 5, No. 1 (Spring – Summer 1984), pp. 28-34. Woman's Art Inc. Stable URL: https://www.jstor.org/stable/1357882.
  11. "Introduction to the Berwick Murals"Berwick Church.
  12. a b Leaper, Hana (30 November 2017). "The Famous Women Dinner Service: A Critical Introduction and Catalogue"British Art Studies (7). doi:10.17658/issn.2058-5462/issue-07/hleaper. ISSN 2058-5462. Retrieved 1 December 2017.