Přeskočit na obsah

Turecká invaze na Kypr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Turecká invaze na Kypr
konflikt: Kyperský spor
Etnografická mapa Kypru z roku 1973. Zlatá značí Řeky, fialová turecké enklávy a červená britské základny.[1]
Etnografická mapa Kypru z roku 1973. Zlatá značí Řeky, fialová turecké enklávy a červená britské základny.[1]
Trvání20. červenec – 18. srpen 1974
MístoKypr
VýsledekTurecké vojenské vítězství[2][3][4][5][6]
Změny územíTurecko okupuje 36,2% kyperského území[7][8][9][10][11][12]
Strany
TureckoTurecko Turecko
KyprKypr Kypr

ŘeckoŘecko Řecko

Velitelé
Turecko Bülent Ecevit
Turecko Fahri Korutürk 		Kypr Nikos Sampson
Řecko Phaidon Ghizikis
Síla
40 000 mužů[13] Kypr:
12 000 mužů stálé armády (teoreticky až 40 000 mužů při plné mobilizaci)[14]
Řecko:
2 000 mužů[15]
Ztráty
568 mrtvých (498 vojáků, 70 členů TMT)[16]
2000 raněných[17]
celkem 3500 ztrát (včetně civilistů)[18][19][20] 		4500 až 6000 mrtvých a raněných (včetně civilistů)[18][19]
2000 až 3000 pohřešovaných[17][20][21]
200 000 kyperských Řeků vyhnáno ze severu Kypru
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Turecká invaze na Kypr byla invaze turecké armády na ostrovní stát Kypr, která proběhla ve dnech 20. července až 18. srpna 1974 jako odpověď na pogromy páchané na turecky mluvících obyvatelích Kypru (viz Krvavé Vánoce a následující pogromy) které vyústily ve státní převrat. Krycí jméno invaze bylo operace Atilla.

Za převratem stála řecká vojenská junta, samotný puč provedla Kyperská národní garda ve spolupráci s EOKA B. Byl sesazen kyperský prezident arcibiskup Makarios III. a místo něj dosazen Nikos Sampson, který byl zastáncem myšlenky enosis, spojení Kypru s Řeckem.

Podkladem pro tureckou invazi byla smlouva o vzniku Kyperské republiky, kdy Velká Británie, Turecko a Řecko garantovaly jednotnost Kypru s tím, že nebude připojen ani k Turecku, ani k Řecku. Turecko tedy, coby garant podepsané smlouvy, po pogromech na tureckém obyvatelstvu a poté, co Řekové chtěli Kypr připojit k Řecku (enosis, což přímo podporovala – v rozporu se smlouvou – řecká vláda), vstoupilo po převratu na kyperské území.

V červenci 1974 zaútočily turecké jednotky a obsadily 3 % rozlohy ostrova předtím, než byl vyhlášen klid zbraní. Následkem toho se řecká vojenská junta zhroutila a byla nahrazena demokratickou vládou, která ale stále podporovala enosis a nebyla schopna zabránit masakrům tureckého obyvatelstva. V srpnu 1974 poté, co Řekové opět vyvraždili mnoho tureckých vesnic, turecká armáda postupně zabrala 40 % ostrova. Linie příměří ze srpna se stala nárazníkovou zónou OSN, které se říká „Zelená linie“.

Více než jedna čtvrtina obyvatel Kypru byla odsunuta ze severní části ostrova, kde do té doby tvořili 80 % obyvatelstva kyperští Řekové. O rok později došlo také k migraci přeživších 60 000 kyperských Turků z jihu na sever. Turecká invaze skončila rozdělením ostrova podle Zelené linie, která dělí Kypr i v současnosti.

Zástupci obou kyperských států jednali poté mnohokrát v Londýně o opětovném sjednocení ostrova, kdy představitelé tureckých Kypřanů požadovali autonomii v rámci federativního uspořádání, aby zajistili bezpečnost a zabránili útlaku turecky mluvícího obyvatelstva. Toto bylo ale řeckými Kypřany opakovaně odmítáno. Poté, co se jednání bez výsledku vlekla 9 let, severokyperští představitelé vyhlásili samostatnou republiku. Roku 1983 vyhlásila nezávislost Turecká republika severního Kypru, ačkoliv je dosud uznána pouze Tureckem.

Mezinárodní komunita považuje území Turecké republiky severního Kypru za území patřící Kyperské republice, které je okupováno tureckými oddíly. Díky neuznání Severokyperské republiky a proto, že Kyperská republika odmítá sjednocení, je Severní Kypr ekonomicky i politicky závislý na Turecku (díky neuznání a nesjednocení s ním nelze napřímo obchodovat atd.)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Turkish invasion of Cyprus na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Map based on map from the CIA publication Atlas: Issues in the Middle East, collected in Perry–Castañeda Library Map Collection at the University of Texas Libraries web cite.
  2. ↑ PEARSE, Juliet. Troubled Northern Cyprus fights to keep afloat. In: Foreign Press on Cyprus. [s.l.]: Public Information Office, 1979. S. 15. (anglicky)
  3. ↑ WEATHERBY, Joseph. The other world: Issues and Politics of the Developing World. [s.l.]: Longman, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8013-3266-1. S. 285. (anglicky) 
  4. ↑ ZIEGLER, David W. War, Peace, and International Politics. [s.l.]: Longman, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-673-52501-7. S. 275. (anglicky) 
  5. ↑ ØRVIK, Nils. Semialignment and Western Security. [s.l.]: Taylor & Francis, 1986. Dostupné online. ISBN 0-7099-1951-4. S. 79. (anglicky) 
  6. ↑ CAPLAN, Richard D. Europe and the Recognition of New States in Yugoslavia. [s.l.]: Cambridge University Press, 205. Dostupné online. ISBN 978-0-521-82176-6. S. 104. (anglicky) 
  7. ↑ Embassy of the Republic of Cyprus in Brussels - General Information [online]. Dostupné online. 
  8. ↑ Juliet Pearse, "Troubled Northern Cyprus fights to keep afloat" in Cyprus. Grapheio Typou kai Plērophoriōn, Cyprus. Grapheion Dēmosiōn Plērophoriōn, Foreign Press on Cyprus,　Public Information Office, 1979, p. 15.
  9. ↑ Joseph Weatherby, The other world: Issues and Politics of the Developing World, Longman, 2000, ISBN 978-0-8013-3266-1, p. 285.
  10. ↑ David W. Ziegler, War, Peace, and International Politics, Longman, 1997, ISBN 978-0-673-52501-7, p. 275.
  11. ↑ Nils Ørvik, Semialignment and Western Security, Taylor & Francis, 1986, ISBN 0709919514, p. 79.
  12. ↑ Richard D. Caplan, Europe and the Recognition of New States in Yugoslavia, Cambridge University Press, 2005, ISBN 978-0-521-82176-6, p. 104., on the refusal of legal recognition of the Turkish Cypriot state, see S.K.N. Blay, "Self-Determination in Cyprus: The New Dimensions of an Old Conflict", 10 Australian Yearbook of International Law (1987), pp. 67–100.
  13. ↑ ULVI, Keser. Turkish-Greek Hurricane on Cyprus (1940 – 1950 – 1960 – 1970), 528. sayfa. [s.l.]: Boğaziçi Yayınları ISBN 975-451-220-5. 
  14. ↑ Η Μάχη της Κύπρου, Γεώργιος Σέργης, Εκδόσεις Αφοι Βλάσση, Αθήνα. [s.l.]: [s.n.], 1999. S. 260. (řecky) 
  15. ↑ Χρονικό Μαχών [online]. ΕΛ.ΔΥ.Κ '74. Dostupné online. (řecky) 
  16. ↑ ÇAKMAK, Haydar. Türk dış politikası, 1919-2008. [s.l.]: Platin, 2008. ISBN 9944137251. S. 688. (turecky) 
  17. ↑ a b KEEFE, Eugene K. Cyprus, a country study. [s.l.]: Foreign Area Studies, American University, 1980. (anglicky) 
  18. ↑ a b JENTLESON, Bruce W.; PATERSON, Thomas G. Encyclopedia of US foreign relations. [s.l.]: Oxford University Press, 1997. ISBN 978-0-19-511059-3. (anglicky) 
  19. ↑ a b JAQUES, Tony. Dictionary of Battles and Sieges: A Guide to 8,500 Battles from Antiquity Through the Twenty-First Century. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-313-33538-9. S. 556. (anglicky) 
  20. ↑ a b WILSON, Thomas M.; DONNAN, Hastings. A Companion to Border Studies. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2012. ISBN 978-1-4051-9893-6. S. 44. (anglicky) 
  21. ↑ CLODFELTER, Michael. Warfare and Armed Conflict: A Statistical Reference to Casualty and Other Figures, 1618–1991. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Turecká_invaze_na_Kypr&oldid=24497029“