Textilní barviva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Historická sbírka 12 000 barviv v drážďanském muzeu

Textilní barviva jsou chemické sloučeniny k barvení a potiskování textilií.

Původní přírodní látky byly postupně nahrazeny syntetickými organickými výrobky, takže v 21. století jsou k použití v průmyslové výrobě známá jen umělá barviva.

Druhy barviv[editovat | editovat zdroj]

Sortiment barviv obsahuje více než deset tisíc výrobků. Každé textilní barvivo má zvláštní obchodní název a je zařazeno do CI (Colour Index), podle kterého zkušený odborník rozpozná chemickou strukturu a barvířské vlastnosti výrobku.[1]

Chemická struktura[editovat | editovat zdroj]

Podle chemické struktury se barviva dají rozdělit na

  • anthrachinonová
  • azová
  • dioxazotační
  • indigosolová
  • nitro- a nitrosová
  • ftalocyaninová
  • sirná
  • trifenylmetanová

Základní skupiny podle barvířských vlastností[editovat | editovat zdroj]

  • Kyselá b. tvoří s aminovými skupinami proteinových vláken (s přídavkem kyselin) soli, které se přímo nanášejí na vlákna. Používají se proto převážně k barvení vlny a hedvábí, výjimečně také k potiskování textilií z regenerované celulózy.
  • Kyselá mořidlová b. se vyvíjejí mořením na vlákně. Např.vlna se nejdříve moří kovovými solemi a pak teprve barví.

Zjednodušený proces je zpracování tzv. kovokomplexními barvivy používaný pro textilie z polyamidových vláken.

  • Kationická b. barví z neutrální nebo slabě kyselé lázně. Používají se především pro textilie z polyakrylnitrilu.
  • Reaktivní b. obsahují komponenty, které tvoří s reakčně dispozičními skupinami v textilních vláknech kovalentní vazby a tak se získává vysoká stálost vybarvení.
  • Sirná b. byla původně ve vodě nerozpustná, později byla vyvinuta i rozpustná sirná barviva. U textilií z rostlinných vláken zaručují výrazné, stálé vybarvení.
  • Kypová b. jsou v podstatě deriváty anthrachinonu a indiga. Na nerozpustnou látku se musí před barvením působit reaktivními prostředky, aby se s ní nechala napouštět textilní vlákna. Po barvení se zboží oxiduje, barva je pak znovu nerozpustná a má vysokou stálost.

Zvláštní skupina kypových barev jsou ve vodě rozpustné tzv. indigosoly. Používají se na barvení celulózových, živočišných i polyesterových vláken.

  • Disperzní b. jsou látky bez iontových skupin v molekule. Rozpouštějí se snadno na vláknech z acetátového hedvábí a ze syntetických polymerů.
  • Barviva vyvíjená na vlákně jsou látky, jejichž syntéza se dokončuje až ve styku s textilním vláknem. Patří k nim

- nerozpustná b. azová

- oxidační b.

- ftalogenová b.

  • Pigmenty jsou nerozpustné látky z velmi jemného prášku. S textilními vlákny se spojují s pomocí umělých pryskyřic. Používají se k barvení syntetických a regenerovaných vláken. Více než polovina potiskovaných textilií se zpracovává speciálně upravenými pigmenty.
  • Optické zjasňovací prostředky jsou fluorescenční barviva s vysokou absorpcí ultrafialového záření, které se v nich mění v bílé světlo, takže obarvená textilie působí jako bělená.
  • Speciální barviva pro směsové textilie jsou chemikálie pro stejnoměrné („uni“) vybarvení textilií ze dvou nebo více vlákenných komponent různé provenience (PES/WO, PES/CO a mnoho jiných).

Spotřeba a použití barviv[editovat | editovat zdroj]

(Stav koncem 20. století z celosvětového hrubého odhadu 400 000 tun ročně) [2]

Barviva Podíl
v %
Hlavní druhy barvených materiálů
disperzní 21 polyamid, polyester, acetát
reaktivní 19 bavlna, lýková vlákna, živočišná vlákna
anionická (kyselá) 13 vlna, hedvábí, modifik. polyamid
přímá 12 viskóza
sirná 12 bavlna, lýková vlákna
katonická (bázická) 8 vlna, hedvábí, modifik. polyamid
kypová 6 bavlna, lýková vlákna, živočišná vlákna, polyamid
metalokomplexní a
mořidlová
5 vlna, polyamid
indigo 3 bavlna, lýková vlákna
nitro 1 vlna, acetát, polyester

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyclopedia of Chemical Technology, vol. 9, str. 349, Online ISBN: 9780471238966: http://onlinelibrary.wiley.com/book/10.1002/0471238961
  2. Učební texty Univerzity Pardubice: http://www.upce.cz/fcht/uocht/spektrum/ktol-vlastnostib.pdf

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pospíšil a kol.: Příručka textilního odborníka, SNTL Praha 1981, str. 926-932