Dikobraz (časopis)

Dikobraz byl satirický týdeník, který vznikl v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a vycházel až do pádu komunistického režimu v roce 1989.

Původní záměr

Zakladatelem Dikobrazu byl autor a epigramatik Jaroslav Vojtěch. Zabýval se především anglickým humorem a již v době První republiky postrádal satirické periodikum, které by se vyrovnalo úrovní britskému „Punchi“ (1841 - 1992), který v roce 1940 dosáhl počtu 175.000 výtisků.

Po válce, v červenci 1945, sestavil Vojtěch z několika nadšenců redakční radu (Zdena Ančík, Václav Lacina a Ondřej Sekora). Název „Dikobraz“ navrhl autor „Ferdy Mravence“, Ondřej Sekora. V roce 1947 se k „Dikobrazu“ připojil velice vlivný ředitel pražského „Divadla satiry“, Zbyněk Vavřín. Tím získal „Dikobraz“ společenskou i finanční stabilitu a stal se neodmyslitelnou součástí českého humoru a satiry.

Doba rané totality

Po únoru 1948 ovládli Dikobraz komunisté. Na rozdíl od fašizmu komunistická totalita použila humor jako účinnou zbraň v boji proti tzv. třídnímu nepříteli. Hlavním podporovatelem Dikobrazu se od roku 1948 stal ministr informací Václav Kopecký. Ten chtěl dát Dikobrazu Haškovský styl satirického zaměření a proto angažoval komunistického haškologa Zdenu Ančíka. Tím se dostal do sporu s bigotní stalinistkou Anežkou Hodinovou-Spurnou, která Jaroslava Haška nenáviděla a po jeho útěku z bolševického Ruska jej považovala za zrádce komunizmu.

V letech 1950 - 1952 byl šéfredaktorem Dikobrazu Pavel Kohout, prosazující stalinskou koncepci. Anežka Hodinová-Spurná dočasně zvítězila nad Kopeckým.

Doba tání

Nástupem Dr. Eduarda Littmana v letech 1957 / 58 dostal Dikobraz uvolněnější styl a začal se vzdalovat kultu osobnosti, zavedeném Pavlem Kohoutem. Littman byl vášnivým přívržencem Nikity Chruščova a „Dikobraz“ se pod jeho vedením liberalizuje.

Littmanův „socialismus s lidskou tváří“

Littman nemohl vybočit z ideologické linie KSČ a politická satira je namířena pouze proti „Západu“. Uvnitř ČSR a později ČSSR se uplatňují výhradně tzv. komunální humor a satira, které nesmí překročit kritiku úrovně podnikového ředitele.

Littman se obklopil novými autory a prosadil je ve všech rubrikách Dikobrazu. V roce 1961 udělil čestná uznání Zdeňkovi Nejedlému (84 let) jako nejstaršímu spolupracovníkovi a Janu Berwidu-Buquoyovi (15 let) jako nejmladšímu spolupracovníkovi časopisu „Dikobraz“ od doby jeho založení v roce 1945.

Od 60. let přispívali do Dikobrazu vynikající autoři jejíž díla si získala i mezinárodní pozornost: Vladimír Jiránek, Kerles, Kristofory, Neprakta, Vladimír Renčín, Slejška, Jan Vyčítal a mnoho dalších. Jenomže daleko větší prostor v dikobrazu měli autoři tipu BAPE. Na jejich humoru byla nejsměšnější jeho ubohost.

V době tzv. Dubčekova Pražského jara 1968 začal Dr. Littman tajně spolupracovat s vídeňskou pobočkou vysílače Svobodná Evropa (RFE), kde redaktorovi Tiboru Zlochovi zasílal různá kurýrní hlášení o poměrech v ČSSR. Zlocha materiály zpracovával, a RFE je pak z Mnichova vysílala.

Cesta k nekrologu

Po srpnu 1968 zůstal Dr. Littman v redakci „Dikobrazu“ a pomáhal celé řadě zakázaných autorů uveřejňovat jejich příspěvky pod různými pseudonymy. V březnu 1977 náhle ve svých 49. letech zemřel.

Po „sametové revoluci“ „Dikobraz“ zaniká. V roce 2004 dochází k pokusu ho opět obnovit.

Citát

• „Kde vládne násilí a zlovůle nemůže být žádný mír.“

(Dr. Eduard Littman, 21.08. 1968, z jeho vyjádření k okupaci ČSSR sovětskou armádou).

Reference

• Berwid-Buquoy,Jan: „Aforizmy“ („Dikobraz“ 1960 - 1968). Viz též Wikicitáty (Jan Berwid-Buquoy).
• „Dikobraz“, 16.03. 1977.
• Pernes, Jiří: „Dějiny Československa očima Dikobrazu“, Praha 2003.
• Ústav pro českou literaturu AV ČR: „Dějiny české literatury“, Praha 2006.
• Seznam kreslířů Dikobrazu