Gaumáta: Porovnání verzí
m úpravy a šablona pracuje se |
m pokračování |
||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
== Gaumátova vzpoura == |
== Gaumátova vzpoura == |
||
Podle Behistunského nápisu se Gaumáta vzbouřil [[11. březen|11. března]] [[522 př. n. l.|522]] proti králi Kambýsovi II., synu zakladatele perské říše Kýra Velikého. Kambýsés se v té době nacházel u vojska, které právě dobylo [[Starověký Egypt|Egypt]], a pohyboval se tedy daleko od centra říše (buď v Egyptě, nebo už na zpáteční cestě v [[Palestina|Palestině]]). |
Podle Behistunského nápisu se Gaumáta vzbouřil [[11. březen|11. března]] [[522 př. n. l.|522]] proti králi Kambýsovi II., synu zakladatele perské říše Kýra Velikého. Kambýsés se v té době nacházel u vojska, které právě dobylo [[Starověký Egypt|Egypt]], a pohyboval se tedy daleko od centra říše (buď v Egyptě, nebo už na zpáteční cestě v [[Palestina|Palestině]]). Samu rebelii klade nápis do Paišijáuvády, města, jež patrně leželo na hranici [[Elam]]u a [[Persis|Persidy]],<ref>Viz článek [http://www.livius.org/paa-pam/paishiyauvada/paishiyauvada.htm Paišiyâuvâdâ] na serveru Livius.</ref> bližší okolnosti však nejsou známy. Obrat, že "lež se rozmnožila v zemi", se vzhledem k použitému slovu pro lež (''drauga'') někdy vykládá v tom smyslu, že se rodu Achaimenovců upíralo právo na vládu.<ref>Otakar Klíma, ''Oběti ohňům'', Praha 1985, s. 307, pozn. 9.</ref> Do [[1. červenec|1. července]] (9. den měsíce garmapady) Gaumátu uznaly hlavní perské državy,<ref>[[Behistunský nápis]] 11.</ref> zatímco Kambýsés zemřel na následky zranění, jež si způsobil při nasedání na koně.<ref>[[Hérodotos]] 3, 64–66.</ref> |
||
Máme-li věřit [[Hérodotos|Hérodotovi]], odhalil Gaumátův podvod jako první velmož Otanés (''Utána'') a své poznatky sdělil členu mladší linie [[Achaimenovci|Achaimenovců]] [[Dareios I.|Dareiovi]], synu [[Hystaspés|Hystaspovu]]. Společně s pěti dalšími šlechtici pak připravili atentát na uchvatilete, který úspěšně provedli [[29. září]] [[522 př. n. l.|522]]. Hérodotos klade převrat do elamských [[Susy|Sus]], zatímco perské prameny uvádějí tvrz Sikajauvatiš v [[Médie|Médii]], ležící asi 25 km od Behistunu. V každém případě byl Lžismerdis zabit a Dareios provolán novým [[Šáhanšáh|králem králů]]. |
Máme-li věřit [[Hérodotos|Hérodotovi]], odhalil Gaumátův podvod jako první velmož Otanés (''Utána'') a své poznatky sdělil členu mladší linie [[Achaimenovci|Achaimenovců]] [[Dareios I.|Dareiovi]], synu [[Hystaspés|Hystaspovu]]. Společně s pěti dalšími šlechtici pak připravili atentát na uchvatilete, který úspěšně provedli [[29. září]] [[522 př. n. l.|522]]. Hérodotos klade převrat do elamských [[Susy|Sus]], zatímco perské prameny uvádějí tvrz Sikajauvatiš v [[Médie|Médii]], ležící asi 25 km od Behistunu. V každém případě byl Lžismerdis zabit a Dareios provolán novým [[Šáhanšáh|králem králů]]. |
||
| Řádek 23: | Řádek 23: | ||
* {{Citace monografie | příjmení = Holland | jméno = Tom | titul = Perský oheň. První světová velmoc a boj o Západ | vydavatel = Dokořán | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 415 | isbn =978-80-7363-094-2 | jazyk = česky}} |
* {{Citace monografie | příjmení = Holland | jméno = Tom | titul = Perský oheň. První světová velmoc a boj o Západ | vydavatel = Dokořán | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 415 | isbn =978-80-7363-094-2 | jazyk = česky}} |
||
* {{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Otakar | titul = Sláva a pád starého Íránu | vydavatel = Orbis | místo = Praha | rok = 1977 | počet stran = 252 | isbn = | jazyk = česky}} |
* {{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Otakar | titul = Sláva a pád starého Íránu | vydavatel = Orbis | místo = Praha | rok = 1977 | počet stran = 252 | isbn = | jazyk = česky}} |
||
* {{Citace monografie | příjmení = | jméno = | titul = Oběti ohňům. Výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury | překladatelé = Otakar Klíma | vydavatel = Odeon | místo = Praha | rok = 1985 | počet stran = 347 | isbn = | jazyk = česky}} |
|||
* {{Citace monografie | příjmení = Wiesehöfer | jméno = Josef | titul = Das antike Persien. Von 550 v. Chr. bis 650 n. Chr. | vydavatel = Artemis und Winkler | místo = München ; Zürich | rok = 1993 | počet stran = 426 | isbn =3-7608-1080-2 | jazyk = německy}} |
* {{Citace monografie | příjmení = Wiesehöfer | jméno = Josef | titul = Das antike Persien. Von 550 v. Chr. bis 650 n. Chr. | vydavatel = Artemis und Winkler | místo = München ; Zürich | rok = 1993 | počet stran = 426 | isbn =3-7608-1080-2 | jazyk = německy}} |
||
Verze z 5. 5. 2011, 20:08
Gaumáta (staropersky 
) byl perský král panující od března do září roku 522 př. n. l. Je zmiňován v Behistunském nápisu i v Hérodotových Dějinách, v obou případech jako muž médského původu (mág), stojící mimo achaimenovskou královskou dynastii. Oficiálně se prý vydával za syna Kýra Velikého Smerdia, který byl už nějakou dobu mrtev – jeho bratr král Kambýsés ho dal totiž tajně zavraždit.
Gaumátova osoba vyvolává mezi historiky kontroverze, neboť část z nich pokládá krále ve skutečnosti za Smerdia a výklad Behistunského nápisu za zmanipulovaný jeho zadavatelem, králem Dareiem I. Ten měl podle nich zájem vylíčit svého předchůdce jako uzurpátora, aby ospravedlnil svůj nástup na trůn. Hérodotos pak jen opakuje verzi tradovanou navenek.
Gaumátova vzpoura
Podle Behistunského nápisu se Gaumáta vzbouřil 11. března 522 proti králi Kambýsovi II., synu zakladatele perské říše Kýra Velikého. Kambýsés se v té době nacházel u vojska, které právě dobylo Egypt, a pohyboval se tedy daleko od centra říše (buď v Egyptě, nebo už na zpáteční cestě v Palestině). Samu rebelii klade nápis do Paišijáuvády, města, jež patrně leželo na hranici Elamu a Persidy,[1] bližší okolnosti však nejsou známy. Obrat, že "lež se rozmnožila v zemi", se vzhledem k použitému slovu pro lež (drauga) někdy vykládá v tom smyslu, že se rodu Achaimenovců upíralo právo na vládu.[2] Do 1. července (9. den měsíce garmapady) Gaumátu uznaly hlavní perské državy,[3] zatímco Kambýsés zemřel na následky zranění, jež si způsobil při nasedání na koně.[4]
Máme-li věřit Hérodotovi, odhalil Gaumátův podvod jako první velmož Otanés (Utána) a své poznatky sdělil členu mladší linie Achaimenovců Dareiovi, synu Hystaspovu. Společně s pěti dalšími šlechtici pak připravili atentát na uchvatilete, který úspěšně provedli 29. září 522. Hérodotos klade převrat do elamských Sus, zatímco perské prameny uvádějí tvrz Sikajauvatiš v Médii, ležící asi 25 km od Behistunu. V každém případě byl Lžismerdis zabit a Dareios provolán novým králem králů.
Jediné vyobrazení Gaumáty se dochovalo na Behistunském nápisu, vytesaném do skály jen několik let po vzpouře. Gaumáta zde leží před Dareiem I. a král má o něj pyšně opřenou nohu.
Otázka totožnosti
O Gaumátově totožnosti, resp. o tom, zda se náhodou nejednalo o „skutečného“ Smerdia, se v minulosti vedla řada sporů, patrně však neprávem. Důvody jsou dva:
1. Dareios sice mohl údaje o svém předchůdci zfalšovat, aby tak zdůraznil vlastní panovnickou legitimitu, za potomka královského rodu se však obvykle prohlašovali všichni tehdejší vzbouřenci. Z pozdějších odbojníků proti Dareiovi dva tvrdili, že jsou vnuky posledního babylónského krále Nabonida, jeden se vydával za prince Chšathritu z rodu médského krále Kyaxara a další opět za Smerdia.
2. Gaumáta nechal podle všeho zničit kultovní místa, kde byly uctívány duchové zemřelých příslušníků mladší linie Achaimenovců. Na základě tehdejších náboženských představ se tím chránil před Dareiovou snahou zajistit si perský trůn. Nezdá se příliš pravděpodobné, že by to musel činit pravý Smerdis, syn slavného zakladatele monarchie.
Poznámky
- ↑ Viz článek Paišiyâuvâdâ na serveru Livius.
- ↑ Otakar Klíma, Oběti ohňům, Praha 1985, s. 307, pozn. 9.
- ↑ Behistunský nápis 11.
- ↑ Hérodotos 3, 64–66.
Literatura
- HOLLAND, Tom. Perský oheň. První světová velmoc a boj o Západ. Praha: Dokořán, 2007. 415 s. ISBN 978-80-7363-094-2.
- KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s.
- Oběti ohňům. Výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury. Překlad Otakar Klíma. Praha: Odeon, 1985. 347 s.
- WIESEHÖFER, Josef. Das antike Persien. Von 550 v. Chr. bis 650 n. Chr.. München ; Zürich: Artemis und Winkler, 1993. 426 s. ISBN 3-7608-1080-2. (německy)
