Wikipedista:Dominik Pidima/Pískoviště

Chlebíčková aféra

Chlebíčková aféra nebo také Travičská aféra je události, při které mělo dojít za souhlasu tehdejšího ministerského předsedy Aloise Eliáše k otrávě několika aktivistických novinářů. Incident dodnes nese název známé pochutiny, jelikož otravu mělo způsobit občerstvení, resp. chlebíčky obsahující bakterie tyfu, podávané při setkání Aloise Eliáše se zástupci protektorátního tisku.

Předehra

Vznik protektorátu český politický život zcela paralyzoval. Z dosud pluralitního politického spektra vymizely veškeré politické strany, organizace a hnutí, byl zrušen parlament a na místo klasické vlády vznikla vláda úřednická. Uprázdněné místo po dosavadních politických uskupeních převzala jediná politická strana Národní souručenství, jež měla představovat oporu protektorátní vlády a správy. Důležitou součástí okupačního režimu byl i protektorátní tisk zejména pak jeho exponenti tzv. aktivističtí novináři tj. s okupačním režimem aktivně spolupracující novináři. Ti bryskně převzali nacistickou ideologii, spolupracovali s německou zpravodajskou službou a mnozí z nich udržovali vřelé osobní kontakty s nacistickými úředníky. Postupem času se stali nejnenáviděnějšími muži národa, často čelili výhružným dopisům a jejich byty musely být hlídány.

V březnu 1941 vytvořila tato skupina tzv. sedmičku vedoucích novinářů do které patřili Vladimír Krychtálek, Karel Lažnovský Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, Emanuel Vajtauer a Karel Werner. Společně usilovali o vytvoření pronacistického proudu české žurnalistiky, přijetí nacistické ideologie a postupné úplné začlenění českých zemí do říše. Ústředním bodem kritiky aktivistických novinářů vůči vládě byla její pasivita ke světovým událostem a neochota spolupráce s nacistickým režimem. Svým jednáním se aktivističtí novináři velmi záhy ocitli v rozporu s oficiální politikou prezidenta Háchy a zejména Aloise Eliáše. Aktivita kolaborantských novinářů neunikla ani zahraničnímu odboji, který proti nim vystupoval prostřednictvím londýnského rozhlasu. V srpnu 1941 se začaly vztahy mezi Eliášem a aktivistickými novináři značně přiostřovat, a žurnalisté, které podporoval úřad říšského protektora, zahájili proti ministerskému předsedovi ofenzivní politiku. Na poradě tiskového odboru svolané Wlofgangem Wolframem von Wolmar si sedmička vedoucích novinářů stěžovala, že jak Alois Eliáš, tak celá vláda nepodporují jejich činnost, a o několik dní později obvinili protektorátní vládu z toho, že od roku 1939 ani jednou novináře nepodpořila a neuznala, že oni jako jediní příslušníci intelektuální vrstvy se staví k dosavadnímu vývoji pozitivně. Londýnský rozhlas reagoval veřejnou výzvou k bojkotu protektorátního tisku. K němu došlo 14. září a úspěch akce aktivisty znepokojil natolik, že požadovali, aby se jich Eliáš nebo vláda veřejně zastali. Ministerský předseda tuto žádost striktně odmítl, stejně tak odmítal novináře hromadně přijmout, jelikož věděl, že se budou chtít jeho osobností zaštítit. Názor změnil až ve chvíli, kdy žurnalisté přesunuli své požadavky na prezidenta Háchu, neboť se domníval, že prezident tlaku aktivistů podlehne.

Eliáš se setkává s novináři

Ve čtvrtek 18. září 1941 přijal Alois Eliáš v úřadovně předsednictva ministerské rady sedm aktivistických novinářů, schůzky se účastnili i Eliášovi spolupracovníci šéfredaktor Ctibor Melč a dr. Jaroslav Vorel. Eliáš pečlivě určil zasedací pořádek, přičemž každý z aktivistů měl u své jmenovky připraven talířek s chlebíčky. Jednání samotné žádný podstatný výsledek nepřineslo. Stanovisko aktivistických novinářů se nezměnilo, očekávali vyjádření Eliášovy podpory a příznivé stanovisko ke spolupráci s nacistickými úřady, Eliáš se naopak snažil závažným tématům vyhnout a sváděl řeč na problematiku zásobování, cen a pěstování zemědělských plodin. Když došlo na konkrétní politická témata, Eliáš se obratně vyhýbal zásadním stanoviskům a ujišťoval novináře o tom, že se schůzka bude jistě opakovat. Porada tak očekávání aktivistických novinářů nenaplnila, neboť v otázce zásahu v jejich prospěch zůstával Eliáš pevný.

Otrávené chlebíčky

Aktivističtí žurnalisté se s odmítavým postojem Eliáše nehodlali smířit a v následujících dnech na něho vyvíjeli nátlak, který vyvrcholil požadavkem odsouzení londýnské vlády. Ministerský předseda jako již mnohokrát požadavek obratně oddálil a odkázal žurnalisty k prezidentu Háchovi, jehož stanovisko pro něj bylo určující. Audience novinářů u Háchy měla proběhnout 25. září 1941. Očekávaná schůzka se však neuskutečnila, neboť den před jejím konáním oznámil Emanuel Vajtauer, že Lažnovský, Křemen a Krychtálek onemocněli. Oficiálně se hovořilo o chřipce, pozdvižení nastalo až když 10. října právě na následky oné "chřipky" zemřel jeden z novinářů Karel Lažnovský. Pitva, kterou provedli lékaři Patologickoanatomického ústavu Německé Karlovy univerzity pod dohledem SS-Hauptsturmführera MUDr. H. Strassenburgera 12. října jasně prokázala, že příčinou smrti Lažnovského byl tyfus. Okamžitě po zveřejnění pitevní zprávy se vyrojily spekulace o jeho otravě chlebíčky, které byly podávány jako pohoštění na schůzce novinářů s Aloisem Eliášem, který se vlivných kolaborantů takto hodlal zbavit.

Důsledky

Spojitost ministerského předsedy s travičskou aférou se náramně hodila novému zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi, který vystřídal umírněnějšího Konstantina von Neuratha. Již před smrtí Lažnovského dal zatknout Eliáše za spolupráci s odbojovou organizací Obrana národa a skutečnost, že byl Eliáš obviňován z travičství mu hrála do karet. Gestapo začalo aféru ihned vyšetřovat ovšem s nejednoznačnými výsledky. Aféry se snažili nacisté i aktivisté plně využít. Lažnovskému byl uspořádán státní pohřeb a propaganda ho označila za nejvýznamnějšího českého novináře. Chlebíčková aféra nebyla nikdy plně objasněna a dodnes vzbuzuje jisté kontroverze.

Kontroverze

Byl Lažnovský skutečně otráven? Pokud ano, proč jeho kolegové nezemřeli? Byl travičem skutečně Alois Eliáš? Tyto ozázky jsou dnes s případem Lažnovský spojovány nejčastěji.