Sociální změna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sociální změna je hodnotově „neutrálním“ termínem, který se snaží méně kontroverzním způsobem pojmenovat koncepty jako pokrok, vývoj nebo evoluce. Charakteristické pro sociální změnu jsou dynamika a diskontinuita jako protiklad ke všemu statickému.[1] Je to pojem v sociologii označující mechanismus změny, střídání nebo proměny v sociální kultuře či společnosti, vyvolaný kulturními faktory, přírodními vlivy či politickou organizací. Ke změnám dochází, když se v systému, organizaci nebo sociální skupině objeví nové prvky nebo staré prvky zmizí.[2] Při zkoumání sociální změny je nutné soustředit se na zdroj její dynamiky, jednotlivé iniciátory a faktory, které ji ovlivňují. V moderní sociologii jde především o definování dramatických změn, které přeměnily tradiční společnost, tedy společnost před francouzskou a průmyslovou revolucí.[3]

Faktory[editovat | editovat zdroj]

Sociální změna popisuje výraznou proměnu norem, institucí, kultury, sociální struktury či hodnotového systému. Ke změně dochází vlivem různých faktorů, které mají vliv na chování lidí, kulturu i sociální strukturu. Mezi takovéto faktory spadá:

Fyzické prostředí[editovat | editovat zdroj]

K přežití lidstva je třeba vyrovnat se se svým prostředím. Změny v přírodních podmínkách mohou vést k rozsáhlé změně ve společnosti. Nejvýrazněji se to projevuje  např. v polárních oblastech, kde mají lidé naprosto odlišné zvyky než v subtropických. Příkladem mohou být také přírodní katastrofy (tsunami, zemětřesení), nemoci (Černá smrt), proměny klimatu apod. Společnost se rychle přizpůsobuje nově vzniklým podmínkám využitím nových mechanismů adaptace – v praxi pomocí nových soc. organizací a technologií.[4]

Kulturní vlivy[editovat | editovat zdroj]

Kulturní vlivy zahrnují působení náboženství (může být jak konzervativní, tak novátorskou silou), komunikační systémy (například vynález písma nebo rozvoj internetu) a vliv velkých osobností, mezi které patří náboženské osobnosti (Ježíš), političtí a vojenští vůdci (Julius Caesar, Adolf Hitler) nebo novátoři ve vědě a filozofii (Isaac Newton). Vůdčí osobnosti jsou schopné inspirovat davy k následování a k touze radikálně změnit zaběhnutý řád a způsoby myšlení.[5]

Politická organizace[editovat | editovat zdroj]

Aktivity politických špiček a vládních úřadů ovlivňují i život masové populace. Politické rozhodování podporuje sociální změnu a určuje také její směr (vnějším i vnitřním způsobem). Jako příklad můžeme uvést Saddáma HusajnaIráku, který věnoval dostupné prostředky spíše armádě na úkor obyvatel.[6]

Velikost a struktura populace[editovat | editovat zdroj]

Nárůst (či pokles) populace představuje demografickou formu soc. změny. Například zvýšený podíl starých lidí ve společnosti nebo babyboom ovlivní ekonomiku i politiku státu a způsobí soc. změnu.[7]

Střety ohledně zdrojů a hodnot[editovat | editovat zdroj]

Konflikt je jedním z významných hybatelů sociální změny. Příkladem může být válka, kdy kvůli nedostatku mužů, kteří jsou na frontě, přichází na pracoviště ženy, které dříve působily v domácnosti. To vede k prudkému vzrůstu nových technologií, ale také to ovlivňuje lidské hodnoty (válka – vlastenectví) i charakter (vztah k autoritám).[7]

Inovace[editovat | editovat zdroj]

Vynálezy, objevy a nejnovější technologie dokáží vyvolat soc. změnu. Příkladem může být vynález telefonu, parního stroje nebo objevení železa.[7]

Difuze[editovat | editovat zdroj]

Difuze je prolínání prvků jedné kultury do jiné.

Teorie společenské změny[editovat | editovat zdroj]

  • Evoluční teorie jsou založeny na předpokladu, že společnost se neustále vyvíjí z jednoduchých začátků k složitějším a komplexnějším formám (sběrači – lovci). Zastánci této teorie věří, že sociální změna vede vždy ke zdokonalení společnosti a evoluce připomíná biologickou (Herbert Spencer, organicismus). Rozdíl mezi společností a organismem je, že společnost je tvořena z různých jedinců, nemá společný rozum a slouží prospěchu jednotlivců (nikoliv celku). Motivem soc. změny je boj o existenci a přežití nejsilnějších (soc. darwinismus – kapitalistická expanze).[8]
  • Cyklické teorie se zaměřují na vzestupy a pády civilizací a snaží se odhalit obecný „vzorec“, který by dovedl předpovědět pád civilizace. Mezi významné představitele patří například Oswald Spengler a Arnold J. Toynbee. Dle Spenglera je civilizace jako biologický organismus s podobným životním cyklem (narození, dospělost, stáří, smrt)a k soc. změně (tedy k zániku) dochází každých 1000 let. Toynbee tvrdil, že společnost se proměňuje neustálým překonáváním určitých výzev (viz. Faktory soc. změny).[9]
  • Konfliktualistické perspektivy zdůrazňují síly vedoucí k nestabilitě, boji a dezorganizaci. Dle Ralfa Dahrendolfa je soc. změna všudypřítomná, stejně tak jako soc. konflikt. Každý prvek společnosti přispívá ke změně. Konfliktualistickou teorii představuje i Karl Marx ve svém Komunistickém manifestu: „všechna historie je historií třídního konfliktu“.[9]
  • Funkcionalistická perspektiva znamenala v 20. století přechod od sociální změny k sociální stabilitě. Talcott Parsons zdůrazňoval důležitost soc. stability, která je výsledkem právě soc. změny. Změna má dva možné původy – dochází k ní buď z důvodu kontaktu společnosti s nějakou jinou, nebo je vyvolána „zevnitř“ dané společnosti. S vlastní funkcionalistickou perspektivou pak přichází William F. Ogburn, americký sociolog, jež vidí příčinu sociální změny v materiálních objevech. Kultura je dělena na materiální a nemateriální s tím, že sociální změnu vyvolá materiální kultura, nemateriální je vždy v závěsu za ní. Tím vzniká tzv. kulturní prodleva, která může vést k sociální dezorganizaci.[9]

Moderní doba[editovat | editovat zdroj]

V průběhu posledních dvou století dochází k neustálému urychlení sociální změny, což je způsobeno rozvojem průmyslového kapitalismu a vědy. Výsledkem je změna životního stylu, která zasahuje téměř celou populaci. Mimořádným faktorem, ovlivňujícím sociální změnu byly ve 20. století obě světové války.[10]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

  • Postindustriální společnost – Mnoho pozorovatelů zastává názor, že spějeme k nové společnosti, kdy končí průmyslová éra a nastupuje éra informační, služeb a znalostí. Život, jehož základem jsou stroje a továrny, je nahrazován způsobem života, kdy se základem stává informace o výrobním systému. Hlavním rysem je růst zaměstnanosti ve službách na úkor zaměstnanosti v oblasti materiálního zboží.[11]
  • Myšlenka postindustriální společnosti se potýká i s kritikou, protože nějaká tvrzení jsou sporná. Jako např. přesun zaměstnanců do služeb, který způsobuje pokles zaměstnanosti v ostatních sektorech, je zaznamenáván už od počátku průmyslové éry. Dalším sporným tvrzením je, že výsledkem zaměstnání „ve službách“ je materiální zboží. Proto je přesnější je považovat spíše za součást výroby.[11]
  • Někteří autoři tvrdí, že skončila průmyslová éra a nastala postmoderní, která se staví proti myšlence neustálého pokroku. Neexistuje jedna, ale neomezený počet různých historií, které však nejsou závazné. Žijeme ve světě rozmanitosti a plurality díky rozvoji sociálních sítí, médií apod. Ztrácíme tak představu o vlastní historii.[11]
  • Kritici však tvrdí, že není možné pokrok zastavit a nemůžeme vědět jaké další politické nebo kulturní uspořádání se v budoucnosti objeví.[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie V.: Teorie sociální změny. První vydání. vyd. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2219-4. S. 9. 
  2. JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.]: Grada Publishing a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 252. 
  3. GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.]: Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 553. 
  4. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. [s.l.]: Portál, 2012. ISBN 978-80-7367-644-5. S. 104. 
  5. GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.]: Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 122. 
  6. GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.]: Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 125. 
  7. a b c JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.]: Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 104. 
  8. JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.]: Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 105. 
  9. a b c JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.]: Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 106. 
  10. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. [s.l.]: Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 280. 
  11. a b c d GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.]: Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 493 – 495. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie V.: Teorie sociální změny. První vydání. vyd. Praha : Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2219-4. S. 9.

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.] : Grada Publishing a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 252.

GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.] : Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 553.

JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. [s.l.] : Portál, 2012. ISBN 978-80-7367-644-5. S. 104.

GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.] : Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 122.

GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.] : Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 125.

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.] : Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 104.

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.] : Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 105.

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. [s.l.] : Grada Publishing, a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 106.

 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. [s.l.] : Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 280.

GIDDENS, Anthony. Sociologie. [s.l.] : Argo, 2013. ISBN 728-80-257-0807-1. S. 493 – 495.