Smyčcový kvartet e moll „Z mého života“

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Smyčcový kvartet No. 1 e moll "Z mého života" je romantický smyčcový kvartet, napsaný Bedřichem Smetanou v roce 1876. Smetana ji napsal již jako hluchý, jde o jeho osobní vyznání, které znázorňuje, jak se hudba prolínala jednotlivými etapami jeho života (Smetana sám skladbu vyložil v dopise svému příteli Josefu Srbovi). Skladba byla dokončena 29. prosince 1876. Skladba byla poprvé hrána na soukromé premiéře v roce 1878, při níž hrál violu samotný Antonín Dvořák, první veřejná premiéra se odehrála 29. března 1879.

Smyčcový kvartet e moll (Z mého života)[editovat | editovat zdroj]

Hluchota Smetanovi soustavně znemožňovala pracovní vytížení.Proto mohl komponovat jen krátce a s přestávkami. Při komponování geniálního kvartetu Z mého života Mistr poznamenává:

„...moje choroba mi nedovoluje nepřetržitě pracovati déle než hodinku: potom musím v práci ustat, jelikož obyčejně tím silné hučení v uších povstane a mne k pokračování práce dělá neschopným...“.[1]

Kvartet Z mého života bychom mohli přirovnat s Beethovenovým 16. kvartetem F dur, op. 135, neboť oba obsahují biografické prvky a jakési „účtování se životem“.

První Smetanův Kvartet e moll patří k nejgeniálnějším výtvorům světové komorní hudby.

První věta Allegro vivo appassionato se nás zmocní nebývalou silou. Najdeme zde hlavní hudební myšlenky a příznaky budoucího rozvoje věty. Smetana o ní píše:

"Volání osudu do boje tohoto života. Náklonnost k umění v mém mládí; náklonnost pro romantiku jak v hudbě, tak i v lásce, v životě vůbec; nevýslovné toužení po něčem, co jsem nemohl vyslovit aneb určitě si představit, a též výstrahu quasi mého hudebního neštěstí; ten dlouho znějící tón ve finále povstal z tohoto počátku; jest to ono osudné pískání nejvyšších tónů v uchu mém, které v roce 1874 mně oznamovalo mou hluchotu. Tuto malou hříčku jsem si dovolil proto, že byla pro mě tak osudná." (Poznáváme komorní hudbu, str. 67)

Po nástupu ostrého a tvrdého úvodního akordu a po houslích, které střídají v rychlém sledu dva tóny znázorňující neúprosné plynutí času, přichází v hlase violy „volání osudu“.

Po 13 taktech je hlas violy přerušen drsným akordem všech nástrojů. Napětí věty se zvyšuje. V této zápasivé hudbě jde o zobrazení uměleckého a životního postoje. Mezi obsahovou a formální stránkou pozorujeme stálé napětí. K zachování dramatického účinku Smetana částečně použil formální kánon.

Druhá věta Quasi polka.

Smetana o ní píše: „...Quasi polka uvádí mě ve vzpomínkách do veselého života mého mládí, jak mezi venkovany, tak v salóně ve vyšších kruzích, kde jsem skoro celá mladá léta trávil, jako komponista tanečních kusů mladý svět obsypával a sám co náruživý tanečník byl znám. Též náklonnost k cestování.“[2]

Smetana byl synem české obrozenecké společnosti, vyrůstající v prostředí polek. Z tohoto důvodu ji zařadil do druhé věty kvartetu.

Třetí věta Largo sostenuto

Smetana o ní napsal: „...Upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala věrnou mou ženou. Boj s nepříznivým osudem, konečné dosáhnutí cíle.“[3]

Largo sostenuto je hudbou plnou něhy a lásky, na nichž ovšem leží stín tesklivého rozechvění. Vzpomínání na milovanou bytost připomíná autorovi její tragický odchod a žal samoty.

Čtvrtá věta ' Vivace. Meno presto

Tato věta je vyvrcholením kvartetu. Myšlenkovým obsahem navazuje na větu první. V první větě nám skladatel vyprávěl o uměleckých touhách a zde se již vyznává zralý umělec.

„Poznání národního uvědomění v našem krásném umění, šťastný úspěch na této cestě, až konečně zahvizdne v uchu mém strašně znějící vysoký tón co výstraha mého krutého osudu, mé nynější hluchoty, která mně navždy uzavřela onu blaženost, slyšeti a kochati se v krásách našeho umění. Podrobení se nezvratnému osudu, který už v první větě co výstraha se ozval, s malinkým paprskem naděje na lepší budoucnost.“[4]

Smetana zahájil tuto větu v optimistickém duchu. Po krásném, smetanovském veselí přichází najednou akord, který nepatří do základní tóniny věty, a po něm nastupuje dlouhá pomlka. Nad tremolem druhých houslí a violy se ozve až fyzicky nepříjemný hvizd vysokého flažoletu. V tom jako by se celá stavba věty rozbila. Přichází děsivý nepokoj. V poměrně několika málo taktech retrospektivně pohlédneme do autorova života a tím v podstatě smírně celý kvartet končí.

Kvartet Z mého žïvota má v komorní hudbě obrovský význam, protože obsahově navazuje na odkaz Beethovenův a dále jej rozvíjí. Stává se vlastně nejniternější skladatelovou hudební zpovědí a v tom tkví jeho přínos.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Refecence[editovat | editovat zdroj]

  • Citace byly použity z publikace: Poznáváme komorní hudbu, kolektiv autorů, SHV Praha, 1963
  1. (Poznáváme komorní hudbu, str. 65)
  2. (Poznáváme komorní hudbu, str. 70)
  3. (Poznáváme komorní hudbu, str. 72)
  4. (Poznáváme komorní hudbu, str. 73)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]