Smalt

Smalt (nebo také email) je křemičitá tavenina příbuzná sklu, ale i porcelánu, která po zahřátí na vysokou teplotu vytvoří na kovu celistvý ochranný povlak hladkého a lesklého charakteru. Teplotou výpalu v peci vykazuje vlastnosti na rozhraní skla a porcelánu. I když je smalt křehký, dokáže bez změny barvy i lesku přečkat stovky let. Dodnes se vyrábí smaltované cedule pro označení ulic a čísel domů.

Původně se smaltování používalo především jako zdobící prvek na špercích, později přešlo i jako povrchová úprava kovů litin, plechů, které tak byly chráněny proti korozi a povětrnostním vlivům. Význam má také v zubním lékařství při metalokeramice, kdy je zubní náhrada, zhotovená z kovu, tavením pokryta vrstvou dentální keramiky.

Historie

Technologie smaltování byla již používána ve starověkých zemích dálného východu (Japonsko, Indie, Čína a v Egyptě). Výraznější zlom v použití smaltu nastal v období Byzance, kdy se jím zdobily reliéfy z kovů (technikou cloisonné). V 5. až 7. století n. l. technologie smaltování byla přenesena i do Evropy.^[1]

V českých zemích je nejstarší použití smaltu zaznamenáno na českých korunovačních klenotech (svatováclavská koruna) a na kříži Přemysla Otakara II. V ozdobnictví byly nejdříve používány barevné smalty na zlatě, výjimečně na stříbře. Až později s výrobou smaltovaných odznaků se objevuje na tombaku, což je vlastně mosaz Ms90 resp. Ms95 (číslo udává procentuální zastoupení mědi ve slitině, zbytek je zinek) velmi vhodná pro tváření. A to buď smalt průhledný, připomínající barevné sklo, nebo neprůhledný – jakási barevná intarzie. Speciální odnoží ozdobnického smaltéřství je tzv. limožský smalt. Jde o ruční malbu, většinou miniatur, štětcem, za použití vypalovacích keramických barvítek na bílý již vypálený smalt, který se s barvítky opět vypaluje.

Smalt jako povrchová úprava kovů je použita v 19. století (kolem r. 1850). Smaltovaly se nejdříve železné nádoby na vodu, pak i pekáče, kbelíky a i celé litinové vany na koupání. Smaltované nádoby odolávaly rzi a bylo možné je keramickými barvami zdobit. K nanášení smaltu se používalo sypání suchého smaltu sítkem nebo později máčení v mokré smaltové kaši, což byl vlastně vířený smaltový pudr ve vodě. Smalt se poté před vypálením musel pečlivě vysušit. Teplota pro vypalování smaltu na kov leží mezi 750–850 °C a její působení je velmi krátké. Teplota vypalování keramických barvítek do smaltu je mezi 700–750 °C.

Někdy jsou jako smaltované označovány také vodiče pro vinutí cívek elektrických strojů. Ani zde nejde o pravý smalt, ale o vypalovací lak, který musí být pružný, tak aby bylo umožněno navíjení cívek.^[2]

Druhy smaltových povlaků

Vlastnosti smaltu ovlivňuje složení smaltéřských surovin.^[3]

Smalty dělíme na

dvouvrstvé
- základní
- krycí
  - zakalené
  - transparentní
jednovrstvé

Podle podkladového materiálu

ocel
litina
neželezné kovy

Podle použití

technický
potravinářský
chemicky odolný
dekorační

Smaltovny

V minulosti byla v českých zemích technologie smaltování značně rozšířena a smaltovny bývaly dosti časté, nicméně obvykle se jednalo o menší provozy z nichž do dnešních dnů zůstaly zachovány třeba smaltovny v Tupesích (Uherskohradišťsko), Želechovicích (Zlínsko) nebo Záluží (Českobudějovicko) – všechny využívají tradiční technologii máčení plechu ve smaltárenské břečce a následný výpal, tj. mokrý výrobní postup. V letech 1870 až 1948 fungovala velká továrna na smaltované nádobí v Plzni - Bartelmus (podnikatel Eduard Bartelmus).

K velkým smaltovacím provozům můžeme zařadit pouze smaltovnu v Ostravě (Vítkovice ENVI a.s.), dále Českých Budějovicích (bývalý Sfinx dnešní Belis), který se specializoval na oblévané varné nádoby. Jediná průmyslová smaltovna na území Česka, která je stále v provozu, je v Mariánském Údolí u Olomouce (MORA Moravia s.r.o.). Zde se jedná o vysoce moderní provoz s ročním objemem produkce cca 6 000 000 ks dílců, kdy je v automatizovaném režimu stříkacími pistolemi nanášen práškový smalt na ocelové plechové výlisky a ty jsou následně vypáleny v jedné ze 3 tunelových pecích při teplotách 820–840 °C (suchý výrobní postup).

Odkazy

Reference

↑ SCHINDLER, Jiří; MAZÁNEK, Mojmír. Smaltování [online]. konstrukce.webz.cz [cit. 2019-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-02.
↑ Archivovaná kopie. www.isstechn.cz [online]. [cit. 2016-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-04.
↑ DVOŘÁKOVÁ, Hana. Studium vlivu vypalování na vznik vad sklovitých smaltových povlaků. Ostrava, 2014 [cit. 2019-11-26]. 50 s. Bakalářská. Technická univerzita Ostrava Fakulta strojní Katedra mechanické technologie. Vedoucí práce Jitka Podjuklová. s. 15–17. Dostupné online.

Literatura

BOUŠE, Václav; MORAVČÍK, Alfonz; KRAJINA, Antonín. Smalty a jejich použití v protikorozní ochraně. 1. vyd. Praha: SNTL, 1986. 216 s. (Knižnice technických aktualit).

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu smalt na Wikimedia Commons
Soukromá sbírka smaltovaných výrobků v Netvořicích na Benešovsku
Smaltéřský slovníček

[1] SCHINDLER, Jiří; MAZÁNEK, Mojmír. Smaltování [online]. konstrukce.webz.cz [cit. 2019-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-02.

[2] Archivovaná kopie. www.isstechn.cz [online]. [cit. 2016-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-04.

[3] DVOŘÁKOVÁ, Hana. Studium vlivu vypalování na vznik vad sklovitých smaltových povlaků. Ostrava, 2014 [cit. 2019-11-26]. 50 s. Bakalářská. Technická univerzita Ostrava Fakulta strojní Katedra mechanické technologie. Vedoucí práce Jitka Podjuklová. s. 15–17. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]