Self-efficacy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Self-efficacy (do češtiny se jen výjimečně překládá například jako vnímání vlastní účinnosti, vnímaná osobní účinnost,) je psychologický koncept kanadsko-amerického psychologa Alberta Bandury.

Koncept je zkoumán zejména v rámci sociální psychologie a psychologie osobnosti vedle dalších „self“ konceptů jako self-esteem, self-evaluation a dalších. Self-efficacy je definované jako sebedůvěra ve vlastní schopnosti, sebeúčinnost, sebeuplatnění, přesvědčení o vlastní způsobilosti plánovat a jednat způsobem nezbytným k dosažení nějakého cíle, zvládnutí nějaké situace či úkolu v nejširším slova smyslu.

Vznik pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem self-efficacy vznikl jako psychologický koncept kanadsko-amerického psychologa Alberta Bandura, který do psychologie přinesl myšlenku, že víru lidí v jejich účinnost ovlivňují čtyři hlavní zdroje sugestivity, mezi které patří zkušenosti s ovládáním, zprostředkované zkušenosti, společenské přesvědčování a emoční stavy. Koncept vychází z faktu, že se konstrukt sebaúčinnosti odlišuje od hovorového slova "důvěra". Teorie sociálního učení, kterou teoretizuje Albert Bandura, předpokládá, že lidé se učí jeden od druhého pozorováním, opakováním, napodobováním a modelováním. Teorie je považována za průnik mezi teoriemi chování a kognitivního učení, protože vplývá na tři důležité složky - pozornost, paměť a motivaci.

Obecné charakteristiky[editovat | editovat zdroj]

Vnímání vlastní účinnosti se vztahuje k přesvědčení individua o kontrole nad událostmi, o možnosti ovlivňovat svůj život. Pocit, že jsem schopen řídit chod dění, je spojován s představou lepšího zvládání životních těžkostí. Vysoké očekávání vlastní účinnosti působí na tvorbu optimistických postojů, přispívá k interpretaci těžkých úkolů jako výzev a souvisí s kvalitou života. Lze říci, že tam, kde se lidé domnívají, že jsou s to kontrolovat chod dění, lépe zvládají vlastní emocionální stav a také se staví čelem nepříznivým životním událostem.

Oproti tomu nízká vnímaná vlastní účinnost je považována za osobnostní rys, který zakládá psychickou zranitelnost – tendenci k depresím a k podléhání stresu. Tito lidé trpí sebeobviňováním za vlastní špatnost, ztrácejí víru v sebe, snadno všechno vzdávají. Žijí s pocitem beznaděje, stávají se oběťmi, zaměřují se na pochybnosti a přicházejí postupně také o sociální podporu. Často se tyto příznaky v bludných kruzích ještě zesilují. Čím méně člověk věří, že svou činností může dosáhnout nějakého výsledku, tím menší má podnět, aby něco udělal.

Lidé s vyšším odhadem vlastní účinnosti též aspirují na vyšší cíle, jsou vytrvalejší ve svém snažení a celkově odolnější vůči neúspěchům. Sečteno a podtrženo je vnímaná osobní účinnost v našem kulturním okruhu důležitou podmínkou spokojeného prožití života[zdroj?].

Ve vývoji dítěte se nemění pouze jeho vnímání vlastní účinnosti. Mění se i vnímání jeho schopností rodiči a později širším sociálním okolím. Rodiče podporující aktivitu dítěte zvyšují jeho kompetence a naopak získané dovednosti dítěte zpětně způsobí, že je rodiči vnímáno jako schopnější. Dítě se širší zkušeností přitom chápe lépe sebe a své běžné prostředí. Tato znalost mu umožňuje realističtěji posoudit svou účinnost v dílčích oblastech činnosti.

Všeobecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Úroveň sebaúčinnosti se připisuje k úrovni lidské seberegulace. Seberegulace je dále vnímána jako důvěra a víra v lidské myšlení, rozhodování nebo kontrola nad chováním osobnosti člověka v nejširším smyslu slova. Pocit sebeúčinnosti hraje v životech lidí velmi důležitou roli protože je odrazem jak člověk přistupuje k cílům, či svým povinnostem. Obecně lidé s pozitivní úrovní seberegulace mají sebevědomou, cílevědomou povahu, v životě dosahují více úspěchů a na těžké životní události vědí reagovat s chladnou hlavou. Základními pilíři jejich charakteristiky jsou vytrvalost, vysoká aspirace, tvrdá práce, motivace, kreativita, zručnost i odolnost vůči neúspěchům. Je to účinný postoj podporující nejen vnitřní individuální zájem jedince o určitou činnost, ale i vysoké nasazení v realizaci činnosti. Naopak nízká úroveň sebaúčinnosti vede k zranitelnosti psychiky, která je propojena s tendencí podlehnutí psychickým poruchám, viz příklady- deprese, stres, užívání psychotronických a halucinogenních látek. Při nedostatečné víře v sebe samého, člověk trpí sebeobviňováním, pochybnostmi a ve všem vidí jen jedno východisko - beznaděj. Základními příznaky jsou nepřipravenost, úzkost, napětí a strach z nepříznivých výsledků složitých situací, které mají vliv na každodenní život a vedou ke ztrátě sociální podpory nebo až k celkovému emocionálnímu úpadku. Čím měně se ve svých myšlenkách a vízech zaměřuje na určitý cíl, tím menší mě motivaci něčemu se věnovat.

SELF-EFFICACY VS. PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ[editovat | editovat zdroj]

Výraz self-efficacy se v zahraniční odborné literatuře často přirovnává k pracovnímu prostředí, ke schopnosti dosáhnout v určité činnosti cíl. Je důležité,  jako dopadá na život člověka, protože má výrazný vliv na provádění aktivit, myšlenkové pochody a emocionální stav. Přesvědčení o vlastních schopnostech silně určuje i profesní životní cestu, kterou si zvolíme (Bandura, 1994). Vytváří se v období dospívání, později se prohlubuje v dospělosti. Plnoletost do velké míry souvisí s uvědomováním si kontroly nad vlastními rozhodnutími a jejich směrováním. Tento pocit vědomí vlastní účinnosti vystihuje pojem self-efficacy. Každý se snaží vykonávat pracovní aktivitu co nejproduktivnější, aby dosáhl co největší úspěch a zisk. Sociální kognitivní teorie vysvětluje, že zaměstnanci používají pět nejzákladnějších schopností k dosažení očekávaného výkonu. Jsou to schopnosti symbolizující, předvídaví, pozorovací, samoregulační a sebereflektivní. Vývin sebereflexe mladého člověka je v 21. století doprovázen vysokými nároky. Je žádoucí, aby lidé věnovali zvýšenou pozornost zejména rozvoji schopností ve vztahu k budoucímu povolání, uplatnění se na trhu práce, či pracovním činnostem, které budou v budoucnu vykonávat. Rapidně vyvíjející se doba technologií se neustále mění a jí také struktura nároků dopadající na jednotlivé profese. Dá se jen konstatovat, že význam schopností a vloh se zvyšuje, a proto je nutné tyto schopnosti poznávat a následně je rozvíjet.

OSOBNOSTNÍ PŘEDPOKLADY[editovat | editovat zdroj]

Psychologie práce se obecně zabývá rozborem osobních předpokladů výkonnosti člověka, které self-efficacy lidí ovlivňují v nejužším smyslu slova. Je to soubor schopností člověka, mezi které řadíme tělesné a duševní schopnosti pro vykonávání pracovní činnosti, odbornou připravenost (kvalifikační úroveň), morální charakterový profil, etapa životní kariéry a v neposlední řadě i zdravotní stav. Je DŮLEŽITÉ si uvědomit, že tak jako každý má vrozené osobnostní předpoklady, rovněž ví určité fyzické a psychické osobnostní předpoklady během života získat.

FAKTORY OVLIVŇUJÍCI VLASTNÍ ÚČINNOST[editovat | editovat zdroj]

Albert Bandura ve své teorii vysvětluje čtyři faktory dopadající na vlastní účinnost.

1. "AKTIVNÍ dosazení" - Schopnost zvládnout stanovený cíl je nejvýznamnějším faktorem určujícím sebereflexi lidí. Je vyjádřen jednoduchou psychologickou rovnicí, která poukazuje na fakt, že dosažení úspěchu posiluje self-efficacy a naopak selhání ji zeslabuje. Toto tvrzení ve svém zkoumání vyslovil filozof Erik Erikson: "Děti nelze oklamat prázdnou chválou a blahosklonným povzbuzení. Možná budou musela Přijmout umělé posíleni své sebeúcty místo necelá lepšímu, ale to, čemu říkám jejich narůstající ego identita, získává Skutečná sílu pouze z celého srdce a důsledné uznávaného skutečného úspěchu, tedy úspěchu, který má v jejich kultuře smysl."

2. "zprostředkování zkušenost" - Tato zkušenost je založena na mechanismu tzv. procesu vzhlédnutí. V zkráceném významu slova, pokud je někdo ve svém životě úspěšný a daří se mu v určitých činnostech, které zajímají i nás, automaticky k němu vzhlížíme. Je to moment, kdy si člověk uvědomí, že pokud to dokázal někdo jiný, možná to dokáže i on. Je to nejúčinnější faktor self-efficacy a v literatuře psychologie je označen termínem modelování.

3. "SOCIÁLNÍ přesvědčování" - Tento faktor seberegulace je většinou zapříčiněn vlivem jiných lidí či společnosti. V tomto případě rozlišujeme dva typy sociálního přesvědčování- podporování nebo odrazování.  Je obecně prokázáno, že odrazování je účinnější faktorem, protože lidé pro svou self-efficacy nemusí vynaložit žádnou energii, prostě jen ve výkone činnosti stopnú.

4. "FYZIOLOGICKÉ FAKTORY" - V širším slova smyslu jde víru člověka v důsledku fyziologické reakce, která vytváří změnu v sebereflexi, spíše než dojde ke vzniku samotné fyziologické odpovědi. Mezi takové fyziologické faktory obvykle patří tzv. "motýli v břiše", stres, nevolnost, tréma nebo strach.


Překlad pojmu[editovat | editovat zdroj]

Výraz je obtížně přeložitelný do češtiny, proto se většinou nepřekládá a používá se jeho anglická forma self-efficacy (Říčan, 2007)[kde?]. Janoušek (1995, 2006)[kde?] používá termín sebeuplatnění, který je podle něj jazykově vyhovující, ale má širší konotace. Dále navrhuje překlad „percipovaná autoefektivnost“ jako termín původem cizí, avšak v češtině zdomácnělý. Další termíny, které můžeme v literatuře najít, jsou očekávání sebe-účinnosti, vnímaná sebe-výkonnost (Nakonečný, 1996)[kde?] nebo vnímaná sebeúčinnost (Poledňová, 2006)[kde?], Křivohlavý (Křivohlavý, Schwarzer, Jeruzalem, 1993)[kde?], osobní zdatnost (Smékal)[kde?], překládá tento pojem jako obecnou vlastní efektivitu. Jako vědomí vlastní účinnosti překládají Balaštíková, Blatný & Kohoutek (2004)[kde?]. Urbánek a Čermák (1996)[kde?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bandura, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachandran (Ed.), Encyclopedia of human behavior (Vol. 4, pp. 71-81). San Diego: Academic Press.
  • Bandura, A. (1997). Self-efficacy: The exercise of control. New York: Freeman.
  • Schwarzer, R., & Jerusalem, M. (2002). Das Konzept der Selbstwirksamkeit. Zeitschrift für Pädagogik, 44. Beiheft: Selbstwirksamkeit und Motivationsprozesse in Bildungsinstitutionen, 28-53.
  • Hoskovcová, S. (2006). Psychická odolnost předškolního dítěte. Praha: Grada.
  • Luszczynska, A., Scholz, U., & Schwarzer, R. (2005). The general self-efficacy scale: Multicultural validation studies. The Journal of Psychology, 139(5), 439-457.
  • Schwarzer, R., Boehmer, S., Luszczynska, A., Mohamed, N. E., & Knoll, N. (2005). Dispositional self-efficacy as a personal resource factor in coping after surgery. Personality and Individual Differences, 39, 807-818.
  • Schwarzer, R., & Luszczynska, A. (2007). Self-Efficacy. In M. Gerrard & K.D. McCaul (Eds.) Health Behavior Constructs: Theory, Measurement, and Research. National Cancer Institute Website: http://cancercontrol.cancer.gov/constructs
  • Usher, E. L. & Pajares, F. (2006). Sources of academic and self-regulatory efficacy beliefs of entering middle school students. Contemporary Educational Psychology, 31, 125-141.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]