Queer teorie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Queer teorie (anglicky Queer theory) není jednotný nebo systematický koncepční nebo metodologický rámec, nýbrž soubor vztahů mezi pohlavím, genderem a sexuální touhou. Samotný termín popisuje rozmanitou řadu kritických postupů a praktik: reprezentaci stejnopohlavní přitažlivosti v literárních textech, filmech, hudbě; analýzu sociálních a politických mocenských vztahů; kritiku pohlavně-genderových systémů, ale také touhu vymanit se ze společností uměle vykonstruovaných kategorií.[1]

Queer teorie se tak snaží o dekonstrukci binárního řádu, podle kterého je lidstvo rozděleno do dvou vzájemně výlučných genderových identit, maskulinní a femininní, které po sobě musí zákonitě toužit.[2] V duchu poststrukturalismu, který nepokládá identitu za něco stálého a esenciálního, tak queer teorie zpochybňuje, že taková neměnná identita může vůbec existovat.[3] Mezi nejvýznamnější představitele queer teorie patří David Halperin, Eve Kosofsky Sedgwick, Jack Halberstam, José Esteban Muñoz, Judith Butler nebo Teresa de Lauretis.

Definice pojmu queer[editovat | editovat zdroj]

Kdysi byl pojem queer přinejlepším označením pro homosexuálně orientovanou osobu, přinejhorším poté hrubou urážkou. V současné době se však vžilo užívat označení queer odlišně: někdy jako zastřešující termín pro seskupení kulturně a společensky marginalizovaných sexuálních sebeidentifikací, jindy zase k popisu nově se rodícího teoretického modelu ve společenských vědách, který rozvíjí tradiční gay a lesbická studia.[4]

V nejširším slova smyslu označuje pojem queer cokoliv, co je v rozporu s tím, co je považováno za normální a legitimní. Ačkoliv je tedy používám jako synonymum pro gay, lesbické, bisexuální a transgender identity, může být také chápán jako označení kohokoliv, kdo se cítí být marginalizován z důvodu svých sexuálních praktik.[5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pojem queer poprvé použila Teresa de Lauretis v roce 1990 jako název pro svoji přednášku na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, kde sama vyučovala.[6] Přednáška byla zaměřena na formulaci pojmů, ve kterých může být homosexuální orientace chápána a zobrazována jako forma vzdoru vůči kulturní homogenizaci.[7] Kontext vývoje obsahu slova queer je formován vzájemně provázanými sférami aktivismu a teorie.[8]

V osmdesátých letech 20. století začal být tento termín používaný v americkém a britském aktivistickém kontextu jako označení pro variabilní společenská a kulturní uskupení či komunity v rámci hnutí AIDS či hnutí za práva homosexuálů.[9] Queer hnutí devadesátých let 20. století si zase vytklo za cíl osvobodit sexualitu a navrátit jí subverzivní potenciál. Za náplň současného queer hnutí lze považovat boj proti homofobii, paradoxně obsažené v původně urážlivém obsahu slova. Z naznačeného schématu tedy jasně vyplývá, že slovo queer prošlo sémantickou transformací a stalo se pozitivní identifikací.[10]

Kritika queer teorie[editovat | editovat zdroj]

Queer teorie je často kritizována kvůli svému odmítavému postoji vůči společenským normám a vysoké míře abstrakce. Vysvětlení spočívá z velké části v úzkém propojení queer teorie s postmodernismem, které ze své podstaty víceméně znemožňuje vznik jakékoliv systematické definice či kategorizace, neboť by tím došlo k posílení metanarace, kterou queer teorie kritizuje – příslušnost do společností uměle vykonstruovaných kategorií.[11]

Terčem kritiky je také nejednoznačnost samotného slova queer, jež neodkazuje k žádné konkrétní genderové identitě či sexuální orientaci. David Halperin například tvrdí, že i heterosexuálové mohou používat pojem queer k sebeidentifikaci, což podle mnohých teoretiků okrádá gay a lesbickou komunitu o jejich osobitost.[12]

V neposlední řadě je kritizována také technická terminologie akademické obce, de facto užívaná jen v odborných publikacích, která neumožňuje penetraci queer teorie do podvědomí široké veřejnosti.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SPARGO, Tamsin. Foucault and Queer Theory. Cambridge: Icon Books, 1999, s. 9.
  2. SCHOENE, Berthold. Queer Politics, Queer Theory, and the Future of "Identity": Spiralling Out of Culture. In: ROONEY, Ellen. The Cambridge Companion to Feminist Literary Theory. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 292.
  3. MORLAND, Iain a WILLOX, Annabelle. Queer Theory. New York: Palgrave Macmillan, 2004, s. 2.
  4. JAGOSE, Annamarie. Queer Theory. Victoria: Melbourne University Press, 1996, s. 1.
  5. HALPERIN, David. Saint Foucault: Towards a Gay Hagiography. New York: Oxford University Press, 1997, s. 62.
  6. HALPERIN, David. The Normalization of Queer Theory. Journal of Homosexuality. 2003, s. 339.
  7. DE LAURETIS, Teresa. Queer Theory: Lesbian and Gay Sexualities. differences: A Journal of Feminist Cultural Studies. 1991, s. 3.
  8. JAGOSE, s. 76.
  9. RUPP, Leila J. Vytoužená minulost: Dějiny lásky a sexuality mezi osobami stejného pohlaví v Americe od příchodu Evropanů po současnost. Z amerického originálu A Desired Past: A Short History of Same-Sex Love in America přeložila Věra SOKOLOVÁ. Praha: One Woman Press, 2001, s. 244.
  10. SCHOENE, s. 285.
  11. LYOTARD, Jean-François. The Postmodern Condition. Manchester: Manchester University Press. 1984, s. 22-23.
  12. PICKETT, Brent. Homosexuality. In: Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. 2015 [cit. 30.11.2017]. Dostupné z: https://plato.stanford.edu/entries/homosexuality/
  13. MALINOWITZ, Harriet. Queer Theory: Whose Theory? Frontiers: A Journal of Women Studies. 1993, s. 168-184.