Projekt 671RTM

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Projekt 671RTM / třída Victor III
Ponorka třídy Victor III
Ponorka třídy Victor III
Obecné informace
UživateléSovětské námořnictvo
Ruské námořnictvo
Typponorka
Lodě26
Osudaktivní (2011)
PředchůdceProjekt 671RT / Victor II
NástupceProjekt 705 / Alfa
Technické údaje
Výtlak4950 t (na hladině)
6990 t (pod hladinou)
Délka107,2 m
Šířka10 m
Ponor7 m
Pohon2 reaktory, 2 turbíny
Rychlost18 uzlů (na hladině)
30 uzlů (pod hladinou)
Posádka100
Výzbroj4× 533mm torpédomet
2× 650mm torpédomet

Projekt 671RTM (v kódu NATO třída Victor III) je třída ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Jejich hlavním úkolem bylo ničení nepřátelských ponorek, zejména těch raketonosných. Ze 26 postavených ponorek zůstávají v aktivní službě pouze jednotky B-414 Daniil Moskovsky a B-448 Tambov.[1]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace ponorky třídy Victor III

Sovětské loděnice v Komsomolsku dodaly v letech 19781992 celkem 26 ponorek třídy Victor III.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Proti předcházející třídě měly ponorky Projektu 671RTM větší výtlak, delší trup a odlišnou výzbroj s elektronikou. Snížena byla rovněž hlučnost pohonného systému, která však i tak převyšovala soudobé americké typy. Lišily se též gondolou s pouzdrem vlečného sonaru, umístěnou na horním směrovém kormidle. Kapkovitý trup ponorek byl tvarován pro podhladinovou plavbu vysokou rychlostí. Největší hloubka ponoru dosahovala 400 metrů. Výzbroj tvořily čtyři 533mm torpédomety, ze kterých byla odpalována torpéda a protiponorkové / protilodní střely RPK-2 Viyuga (v kódu NATO SS-N-15 Starfish). Další dva 650mm torpédomety sloužily pro vypouštění těžkých torpéd a střel RPK-7 Veter (v kódu NATO SS-N-16 Stallion) či protizemních střel S-10 Granat (v kódu NATO SS-N-21 Sampson).

Pohonný systém tvořily dva tlakovodní jaderné reaktory VM-4T a dvě parní turbíny OK-300, roztáčející jeden osmilistý hlavní lodní šroub. Pro pomalou plavbu sloužily další dva dvoulisté šrouby. Nejvyšší rychlost byla 18 uzlů na hladině a 30 uzlů pod hladinou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 256. 
  • MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 208. 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 
  • PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]