Princezna Ukok

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Princezna Ukok (Altajská princezna, Oči-bala – podle stejnojmenného altajského hrdinského eposu Alexeje Kalkina) je jméno, které od novinářů a také od obyvatel Republiky Altaj dostala mumie přibližně 25leté ženy. Její tělo bylo nalezeno během archeologických vykopávek na pohřebišti Ak-Alacha v roce 1993. Příčinou smrti pak byla rakovina prsu. Podle pověr původního obyvatelstva Altaje je princezna, kterou také nazývají Ak-Kadyn (Bílá paní), ochránkyní klidu a strážkyní vrat do podzemí, přes ní pak neprošlo zlo nižších světů.

Historie nálezu[editovat | editovat zdroj]

Natálie Polosmak a Anatolij Děrevjanko se domnívají, že Altaj mohl být místem, kde se z indoevropské mytologie zrodila verze mýtu o fantastických ptácích neboli ochráncích zlata. Svojí verzi autoři opírají o interpretaci následujících slov Herodota:

…Aristeás, syn Kaystrobiův z Prokonnésu, praví ve svém eposu, že ho Foibos osvítil a on se odebral k Issédonům. Za Issédony prý sídlili Arimaspové, což byli lidé jednoocí, a dále pak ptáci nohové, kteří střežili zlato; Hyperboreové pak sídlili až k moři.
—  Herodotos, Dějiny, kniha IV., 13

Autoři uvedené domněnky ztotožňují sousedy „jednookých lidí“, kteří se nazývali „gryfy střežící zlato“ Aristea, s lidmi pazyrykské kultury, protože v pazyrykské mytologii hrál obraz gryfa s orlí hlavou mimořádnou roli. Ve staročínských zdrojích jsou také zmínky o „teritoriálně blízkém obyvatelstvu Altaje“.

Poprvé začal zmrzlé hrobky Altaje zkoumat v roce 1865 Vasilij Radlov. Vykopávky mohyly Ak-Alacha-3 na náhorní plošině Ukok (Republika Altaj), v níž byla pohřbena takzvaná princezna, začala v roce 1993 doktorka historických věd Natália Polosmak, archeoložka z Novosibirsku. Mohyla je částečně rozpadlý památník, který se už v dávnověku snažili vyloupit. V naší době byl památník zničen kvůli pohraniční silnici. Na začátku vykopávek byla mohyla v polorozbořeném stavu a vypadala zdevastovaně. V 60. letech, v době konfliktu s Čínou, byl v této oblasti postaven bunkr, na který byl použit materiál z těchto mohyl.

V mohyle se našel hrob z doby železné a pod ním ještě jeden starší hrob. Během vykopávek archeologové našli dřevěnou rakev, která byla plná ledu, a v něm leželo tělo princezny. Z toho důvodu se mumie zachovala v dobrém stavu. Hrob pod ní byl zahrazen vrstvou ledu. Tento jev probudil v archeolozích velký zájem hlavně proto, že v těchto podmínkách se mohly dobře uchovat velmi cenné prastaré artefakty. Pohřební komoru otevírali několik dní tak, že postupně zahřívali led, přitom se snažili nepoškodit její obsah. V komoře našli šest koní se sedly a postroji, dále dřevěnou schránku z modřínu zatlučenou bronzovými hřeby. Obsah komory tak poukazoval na význam pohřbené osoby. Výzkum ukázal, že se artefakty vztahují k období pazyrykské kultury Altaje, byly tedy zhotoveny mezi 5. – 3. stoletím př. n. l. Badatelé se domnívají, že současná populace severo-altajského antropologického typu, pod který spadají severní Altajci, Teleuté, horští Šorci, a také Barabinští Tataři, jsou potomky nositelů pazyrykské kultury. [1]

Genetika[editovat | editovat zdroj]

Analýza z roku 2001 ukázala, že představitelům pazyrykské kultury jsou, podle mitochondriálního DNA, nejblíže dnešní Selkupové a Ketové.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Mumie ležela na boku s pokrčenýma nohama. Na jejích rukách byla nalezena mnohočetná tetování. Měla na sobě bílou hedvábnou košili, bordó kožešinovou sukni, ponožky z plsti a kožich. Velmi zajímavý byl její speciální účes, zhotovený z kožešiny, plsti a vlastních vlasů, a vysoký 90 cm. Všechen její oděv byl vyroben kvalitně a dokládá o jejím vysokém společenském statusu. Zemřela ve velmi mladém věku (přibližně jí bylo 25 let) na rakovinu mléčné žlázy. Při výzkumu byl objeven nádor v hrudi a metastáze. Princezna pocházela z vyšších pazyrykských kruhů, což dokazuje i velký počet (6) s ní pohřbených koní. Podle fragmentů lebky byla ve třech exemplářích vytvořena její podobizna. Jedna je uschována v muzeu v Novosibirsku, druhá byla na základě dohody předána Společnosti národního obrození Altaje, až do navrácení mumie po všech výzkumech. Třetí exemplář byl předán Puškinskému historickému muzeu v Moskvě, kde však dodnes nebyl vystaven.

Místo nálezu[editovat | editovat zdroj]

Po nálezu až do roku 2012 byla mumie uchovávána v muzeu při Institutu archeologie a etnografie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd, Akademickém městečku v Novosibirsku, což vyvolalo protesty některých Altajců. Podle protestujících se měla princezna Ukok vrátit zpět na Altaj. Jedni si myslí, že by se mumie měla vrátit zpět na území Altajské republiky, a druzí, že je nutné pohřbít jí zpět na původní místo. Od září roku 2012 je mumie uchována v novém sále Národního muzea Anochina (Republika Altaj, Gorno-Altajsk), který byl speciálně postaven pro uchování exponátu. Mumie leží v sarkofágu, který uchovává a kontroluje teplotu a vlhkost uvnitř. Kvůli exponátu byla postavena speciální přístavba.

Spor o mumii[editovat | editovat zdroj]

19. srpna roku 2014 Rada starších Republiky Altaj rozhodla, že se mumie pohřbí. Toto rozhodnutí bylo schváleno prezidentem Republiky Altaj Alexandrem Berdnikovem. Rozhodnutí o pohřbení mumie bylo spojeno s tím, že část obyvatelstva republiky pokládá exhumaci mumie za příčinu přírodních katastrof, které Altaj postihly za posledních 20 let. Především se tato exhumace stala příčinou zničujících povodní a silného krupobití, které postihlo Altaj koncem roku 2014. Dále pak Emílie Alexejevna Belekova, jménem ředitele Národního muzea Republiky Altaj A. V. Anochina, nesouhlasí s kompetencí Rady starších Republiky Altaj řešit tuto otázku. Připomněla, že k tomuto případu je kompetentní vyjadřovat se pouze Ministerstvo kultury Ruské Federace.

„Dnes je mumie princezny dočasně uchovaná u nás. Majitelem tohoto biologického objektu je muzeum archeologie a etnografie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd v Novosibirsku. Mumii tedy uchováváme pouze dočasně.“, sdělila Belekova. Zmínila, že muzeum, stařešina a dokonce i samotná vláda nemohou nakládat s mumií podle svého uvážení tak jak chtějí bez svolení jejího majitele. „Všechny nalezené předměty během výzkumu jsou federálním majetkem, a právě novosibirskému muzeu archeologie a etnografie jsou předané k časově neomezenému zkoumání. Tento případ by se měl řešit přes Ministerstvo kultury RF. To, že se stařešinové setkali a rozhodli, nemá žádnou právní moc.“, oznámila Belekova. V prosinci roku 2015 se několik občanů Altaje obrátilo k Gorno-Altajskému městskému soudu s žalobou o pohřbení princezny, a žalovanou stranu se stalo muzeum, ve kterém je mumie uchovávána. Avšak soud se rozhodl žalobu zamítnout. Prezident duchovního centra turkických národů „Kin Altaj“, šaman Akaj Kine, který byl jedním z iniciátorů podání žaloby, podal revizi na rozhodnutí soudu. Slíbil při tom, že v případě dalšího odmítnutí se může dovolat i k mezinárodnímu soudu.

Názor akademika Molodina[editovat | editovat zdroj]

Akademik Vjačeslav Molodin charakterizoval situaci takto: „Není správné nazývat jí princeznou. Není to žádná princezna, ale představitelka středního kruhu pazyrykské společnosti. Rozruch kolem našeho nálezu vzniká tehdy, když se na Altaji něco děje jako např.: volby, zemětřesení, deficit místního rozpočtu. Právě v těchto chvílích je naše dáma terčem, aneb všechny pohromy se na Altaj svalují proto, že se princezna nachází v Novosibirsku, a ne na Altaji. Dokonce i politické strany tuto teorii používají ve svých kampaních: prý, vy nás volte a my vám za to vrátíme princeznu na Altaj. To je ovšem intrikánství nejnižší úrovně. Nejprve jsme se toho obávali, ale dnes se k tomu stavíme s naprostým klidem. Hned po výzkumu bude mumie vrácena na Altaj. Nejzajímavější je fakt, že tato mumie nebyla zdaleka první, která byla na Altaji nalezena a pak odsud odvezena. Ve třicátých a padesátých letech bylo během vykopávek pazyrykských mohyl nalezeno několik mumií, které jsou uloženy v Ermitáži. A naštěstí nikdo neusiluje o jejich navrácení. Přitom zde byly pohřbené osoby patřící do nejvyšších kruhů pazyrykské společnosti.“

Film „Pomsta altajské princezny“[editovat | editovat zdroj]

Film Aljony Žarovskoj „Pomsta altajské princezny“, který vysílal První kanál, se charakterizuje velkým předstihem republikánských novin v počtu výmyslů a mystického galimatyáše.

Obraz „Princezny Ukoku“ v literatuře[editovat | editovat zdroj]

  • Anna Niskolskaja. „Kadyn – vládkyně hor.“ Nakladatelství „Hra slov“, rok 2011
  • Irina Bogatyrjova. „Kadyn“. Nakladatelství „Eksmo“, rok 2015
  • Irina Bogatyrjova. „Překrásné panně matce“ Nakladatelství „Ast“, rok 2012 (První část románu „Kadyn“, vydaná v sérii „Vítězové Mezinárodní ceny S. Michalkova“)
  • Taťjana Volobujeva, Barnaul. „Kadyn“. www.stihi.ru/2014/08/27/4688

Doplňující informace[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Принцесса Укока na ruské Wikipedii.

  1. Světlana Semjonovna Tur, Současní potomci nositelů pazyrykské kultury.