Polokruhovitý kanálek

Polokruhovité kanálky (lat. canales semicirculares) jsou kostěné kanálky v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. V dobách vzniku obratlovců prošly bouřlivou evoluční historií: sliznatky mají pouze jeden polokruhovitý kanálek, mihule mají dva a ostatní obratlovci tři.^[1] Tyto tři struktury jsou pak orientovány přibližně ve třech rovinách prostoru. Uvnitř jsou duté, vyplněné endolymfou, která se při sebemenším pohybu (přesněji při úhlovém zrychlení) uvádí do pohybu a dráždí smyslové orgány, tzv. ampulární kristy.^[2] Polokruhovité kanálky jsou díky této vlastnosti důležitou součástí tzv. vestibulárního orgánu rovnováhy.

Anatomie člověka a funkce

Tři polokruhovité kanálky, které se u člověka rozeznávají, jsou:^[3]

canalis semicircularis anterior (přední polokruhovitý kanálek) – vyklenuje se nahoru, kolmo na podélnou osu skalní kosti
canalis semicircularis posterior (zadní polokruhovitý kanálek) – vystupuje dozadu, rovnoběžně s podélnou osou skalní kosti a poněkud níže než c. s. anterior.
canalis semicircularis lateralis (boční, též laterální polokruhovitý kanálek) – vystupuje bokem (laterálně), v úrovni mezi dvěma zbývajícími kanály

Na začátku každého z polokruhovitých kanálků je lahvicovitá rozšířenina, tzv. ampula (ampulla ossea).^[3] Odtud vybíhá vlastní tělo kanálku, načež se každý kanálek polokruhovitě stáčí a ústí zpět do vejčitého váčku vestibula. V kanálcích se nachází membránový labyrint tvořený blanami. Mezi blánami a kostí kanálku se nachází perilymfa, uvnitř systému blan je endolymfa. Vlastní vnímání rovnováhy se odehrává v ampulách každého polokruhovitého kanálku: jsou zde tzv. kristy, které se skládají především z vláskových buněk. Kolem kristy je bohatý obal z mukopolysacharidů, tzv. kupola. Když se hlava začne otáčet či jinak hýbat, endolymfa se dá do pohybu. Kupola se při pohybu okolní endolymfy vychyluje do stran a podrážděné vláskové buňky na to (při určitém konkrétním směru pohybu) reagují změnou membránového potenciálu, tedy tzv. depolarizací. Tato reakce se přenáší na přiléhající bipolární buňky sluchově rovnovážného nervu a ten informace převádí do mozku.^[4]

Archosauři

Velmi spletitou evoluční historii mají polokruhovité kanálky také u archosaurů, velké skupiny obratlovců, zahrnujících mj. dinosaury a ptakoještěry, nebo také současné krokodýly a ptáky. Brzy v evoluční historii této skupiny (asi před 250 miliony let) je pozorovatelný výrazný rozkol mezi "ptačí" vývojovou linií a "krokodýlí" vývojovou linií, a to i v utváření jejich polokruhovitých kanálků v lebce.^[5]

Odkazy

Reference

↑ KARDONG, Kenneth V. Vertebrates: Comparative Anatomy, Function, Evolution. 5. vyd. [s.l.]: The McGraw−Hill Companies, 2009. S. 693.
↑ Kardong (2009), s. 688
↑ ^a ^b ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Praha: Grada, 2004. S. 617.
↑ KRÁLÍČEK, P. Úvod do speciální neurofyziologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 230 s. ISBN 80-246-0350-0. S. 67–72.
↑ Bronzati, M.; et al. (2021). Deep evolutionary diversification of semicircular canals in archosaurs. Current Biology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2021.03.086

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu polokruhovitý kanálek na Wikimedia Commons

[kardong-1] KARDONG, Kenneth V. Vertebrates: Comparative Anatomy, Function, Evolution. 5. vyd. [s.l.]: The McGraw−Hill Companies, 2009. S. 693.

[2] Kardong (2009), s. 688

[cihak3-3] ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Praha: Grada, 2004. S. 617.

[kralicek-4] KRÁLÍČEK, P. Úvod do speciální neurofyziologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 230 s. ISBN 80-246-0350-0. S. 67–72.

[5] Bronzati, M.; et al. (2021). Deep evolutionary diversification of semicircular canals in archosaurs. Current Biology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2021.03.086

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]