Pektorál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kardinálové Vlk a Špidlík s pektorály

Pektorál (z latinského pectoralis, tj. hrudní), přesněji řečeno pektorální přívěsek je náprsní šperk.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Může mít různý účel a ideový význam. Ve starověku představuje jakýkoliv nákrční šperk, zpravidla ve tvaru štítu zavěšeného na řetězu, například odznak vlády egyptského faraóna nebo choschen starozákonního kněze. V křesťanské Evropě se termín od středově̟ku používá pro pektorální křížek šperkové podoby, odznak víry, nošený převážně církevními preláty římsko-katolické, řecko-katolické nebo také pravoslavné církve, v nichž má rovnocenný termín enkolpion.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podle ustanovení římského ritu pro slavnostní, tzv. pontifikální bohoslužbu, měl kněz od 12. století nosit pektorál na krku, zavěšený na řetěze, na řemínku nebo na stuze jako insignii úřadu vyššího preláta a zároveň součást slavnostního tj.pontifikálního oděvu.

V různých církvích[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické církvi nejprve pektorál s ostatky svatých nosil jen papež, od 12. století také kardinálové,arcibiskupové, biskupové, opati exemptních klášterů, abatyše, kapitulní probošti a někteří další preláti. Ve slovanských pravoslavných církvích a v řeckém ritu byzantské církve se náprsní kříž nazývá enkolpion, bývá dvojdílný s vyobrazením ukřižovaného Krista na líci a Panny Marie s dítětem na rubu. Všichni ostatní duchovní v řeckých církvích jej nosí pouze jako vyznamenání (stauroforos).

V luterských evangelických církvích nosí náprsní kříže biskupové, podobně jako v anglikánských a episkopálních církvích.

Numisma[editovat | editovat zdroj]

Někdy se místo náprsního kříže používá na řetězu zavěšené numisma (latinsky mince). Zpravidla takový typ pektorálu používají kanovníci kapitul nebo některé další osoby, které nepožívají označení prelát, avšak zastavají určitý úřad v katolické církvi.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Suppellettile ecclesiastica I., Dizionari terminologici 4., eds. Benedetta Montevecchi e Sandra Vasco Rocca. Firenze 1988.

Související články[editovat | editovat zdroj]