Pečetní písmo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Detail nápisu čínskými znaky na kamenné stéle, dva sloupce po dvou znacích
Srovnání vzorového (vlevo) a pečetního (vpravo) písma, nápis „pečetní písmo“.

Pečetní písmo (čínsky v českém přepisu čuan-šu, pchin-jinem zhuànshū, znaky zjednodušené 篆书, tradiční 篆書), je styl písma čínské kaligrafie používaný v období východní Čou a Čchin. Starší fáze pečetního písma je nazývána větší pečetní písmo (čínsky v českém přepisu ta-čuan, pchin-jinem dà​zhuàn, znaky 大篆), čchinské písmo je tzv. malé pečetní písmo (čínsky v českém přepisu siao-čuan, pchin-jinem xiǎo​zhuàn, znaky 小篆).

Místo pojmů pečetní písmo, resp. větší pečetní písmo (který může zahrnovat i nápisy na bronzech)[1] se v moderní sinologii používají určitější termíny písmo Válčících států (čínsky v českém přepisu čan-kuo wen-c’, pchin-jinem zhànguó wénzì, znaky zjednodušené 战国文字, tradiční 戰國文字), resp. písmo šesti států (čínsky v českém přepisu liou-kuo wen-c’, pchin-jinem liùguó wénzì, znaky zjednodušené 六国文字, tradiční 六國文字) v opozici proti čchinskému písmu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Z období Šang a západní Čou jsou doloženy nápisy čínského písma vesměs na bronzových artefaktech. Za východních Čouů význam nápisů na bronzech upadl s tím, jak se psalo především na bambusové úštěpky a hedvábí. Psáno bylo i na kamenné a nefritové destičky (mezistátní smlouvy), kamenné stély, zbraně, vrubovky a cestovní doklady, pečeti.[2] Podle posledních písmo obdrželo i název.

Detail nápisu čínskými znaky na kamenné stéle, pět sloupců po čtyřech znacích
Detail nápisu na čchinském závaží v malém pečetním písmu

Starší, východočouské písmo je tzv. „větší pečetní písmo“. Politická roztříštěnost tehdejší doby (období Jar a Podzimů neboli Letopisů, resp. následující období Válčících států) spojená s růstem počtu uživatelů písma se projevila v regionální různosti psaní. Přitom si písmo západočínského státu Čchin zachovalo konzervativní ráz bližší čouské tradici. naopak písma zbytku Číny, shrnovaná pod termín „písma šesti států“ se vyvíjela rychleji.[3]

Pro písma Válčících států je charakteristická tendence k používání fonetického principu, tj. používání znaků „bez determinativu“, případně „s jiným determinativem“. Počátky posunu k fonetické slabičné abecedě zastavili zřejmě konfuciánci, jejichž důraz na řád, formulovaný v hesle „nápravy jmen“ byl s psaním různých (stejně znějících) slabik jedním znakem neslučitelný.[4]

Po sjednocení Číny pod vládou státu Čchin (roku 221 př. n. l.) nový režim provedl i reformu písma, jeho zjednodušení a zpravidelnění. Jako oficiální písmo bylo zavedeno „menší pečetní písmo“ vyvíjející se v čchinském státě v průběhu 3. století př. n. l. V chanském období bylo ve státní správě nahrazeno úřednickým písmem. Poté již nebylo v běžném užití, do moderní doby menší pečeť přežívá jako archaizující písmo pečetí, stél, vývěsních tabulí.[1][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2011-3-23 [cit. 2014-10-20]. Kapitola The Chinese Script – Writing Styles. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Academia, 2009. 298 s. (Orient; sv. 5). ISBN 978-80-200-1755-0. S. 144. [Dále jen Zádrapa, Pejčochová]. 
  3. Zádrapa, Pejčochová, s. 139–141.
  4. Zádrapa, Pejčochová, s. 141 a 143.
  5. Zádrapa, Pejčochová, s. 152–154.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Academia, 2009. 298 s. (Orient; sv. 5). ISBN 978-80-200-1755-0. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]