Organizace tajné armády
| Organizace tajné armády Organisation armée secrète | |
|---|---|
 | |
| Zkratka | OAS |
| Motto | „L’Algérie est française et le restera“ |
| Vznik | 11. února 1961 |
| Zánik | 1963 |
| Typ | paramilitární organizace |
| Účel | Zabránění nezávislosti Alžírska na koloniální Francii |
| Působnost | Francie Francouzské Alžírsko |
| Členové | 3000 |
| Vůdce | Raoul Salan, Pierre Lagaillarde, Edmond Jouhaud, Yves Godard, Jean-Jacques Susini |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Organizace tajné armády (francouzsky Organisation armée secrète, OAS) byla francouzská ultrapravicová nacionalistická paramilitární organizace působící během alžírské války (1954–1962).[1][2] Byla založena v roce 1961 Raoulem Salanem, Pierrem Lagaillardem a Jeanem-Jacquesem Susinim. Hnutí přijalo teroristický způsob boje a bylo obzvláště aktivní v závěrečné fázi alžírské války, přičemž chtělo všemi prostředky zabránit nezávislosti Alžírska na francouzské koloniální nadvládě. OAS prováděla bombové útoky, atentáty a mučení. Mezi lety 1961 a 1962 spáchala 12 tisíc útoků, které si vyžádaly přes 1 600 obětí.[3] Jejím mottem bylo „L’Algérie est française et le restera“ („Alžírsko je francouzské a takové zůstane“).
OAS byla oficiálně založena v lednu 1961 ve frankistickém Španělsku v reakci na vyhlášení výsledků francouzského referenda o alžírském sebeurčení, ve kterém občané Francie i Francouzského Alžírska potvrdili toto právo. Organizace se zaměřovala na boj proti alžírské Frontě národního osvobození, nicméně útočila na území nejen Alžírska, ale také samotné Francie. V březnu 1962 byly podepsány Évianské dohody, které ukončily válku, a v červenci se konalo referendum o nezávislosti Alžírska, kterou Francie následně uznala. V srpnu se člen OAS, francouzský voják, Jean-Marie Bastien-Thiry, pokusil o atentát na prezidenta Charlese de Gaulla.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Založení
[editovat | editovat zdroj]Organizace tajné armády byla oficiálně založena v lednu 1961 v Madridu, ve frankistickém Španělsku, v reakci na vyhlášení výsledků francouzského referenda o alžírském sebeurčení. Založili ji francouzští vojáci, důstojníci a radikální osadníci, kteří nesouhlasili s nezávislostí Alžírska na Francii. Vznikla na základě podzemních nacionalistických struktur (například Organisation de Résistance de L'Algérie Française), které se během alžírské války vyprofilovaly proti Frontě národního osvobození. OAS měla vágně stanovené antikomunistické a v praxi autoritářské tendence, které vycházely z postojů radikálních francouzských osadníků v Alžírsku.[4] Krátce po vzniku byla založena také buňka v metropolitní Francii, kterou řídil Pierre Sergent. Ta se zaměřila na rekrutování členů zejména z krajně pravicového prostředí.[4]
Činnost během války
[editovat | editovat zdroj]V dubnu 1961 se skupina penzionovaných armádních generálů, kteří veleli v průběhu alžírské války, pokusila o neúspěšný státní převrat a svržení prezidenta Charlese de Gaulla. Mezi pučisty byl i generál Raoul Salan, zakladatel OAS, který po neúspěchu puče vedl boj za udržení francouzské nadvlády nad Alžírskem formou terorismu. Následoval rok sabotáží, atentátů a teroristických útoků. První obětí se stal Pierre Popie, politik strany Lidové republikánské hnutí, který v televizním přenosu uvedl, že „Francouzské Alžírsko je mrtvé“. Následoval atentát na Rogera Gavouryho, velitele francouzské policie v Alžíru. Atentáty často prováděla eskadra smrti pojmenovaná Commando Delta.[5]
OAS se několikrát pokusila o atentát na prezidenta Charlese de Gaulla. Nejznámější se uskutečnil v srpnu 1962, kdy se o něj pokusil Jean-Marie Bastien-Thiry. Následně byl zatčen, souzen a v březnu 1963 popraven. Pokus o atentát byl kulturně proslaven knihou Den pro Šakala od Fredericka Forsytha z roku 1971 a filmem Den Šakala z roku 1973.
Násilí vedlo k postupné izolaci, jak mezi většinou francouzských osadníků v Alžírsku, tak u většinové populace v metropolitní Francii.
Činnost po uzavření příměří
[editovat | editovat zdroj].jpg)
V březnu 1962 byly podepsány Évianské dohody, které ukončily válku. OAS se následně snažila zvrátit vývoj tím, že hodlala vyprovokovat Frontu národního osvobození k obnovení bojů před smluveným konání referenda o nezávislosti Alžírska v červnu 1962. OAS spustila vlnu teroristických útoků, kdy během března 1962 každý den odpálila v průměru sto výbušnin. OAS útočila také na nemocnice a školy. Mezi 26. březnem a 6. dubnem 1962 se odehrála bitva o Bab El Oued. Šlo o předměstí Alžíru, které OAS obsadila a následně se zde střetla s francouzskou armádou. Během bitvy byl zajat vůdce OAS, generál Edmond Jouhaud. Bitva skončila prohrou OAS. Během obléhání Bab El Oued se 26. března odehrál také masakr v ulici Isly. Sešel se zde nenásilný protest francouzských osadníků proti nezávislosti Alžírska. V momentě, kdy se dav blížil k vojenskému zátarasu, zahájila francouzská armáda palbu, přičemž bylo zabito 50 až 80 protestujících.[6]
V dubnu 1962 byl dopaden další vůdce OAS Raoul Salan. Následně byl odsouzen k doživotí za velezradu, ale v roce 1968 obdržel milost a v roce 1982 byl amnestován a byla mu navrácena hodnost generála.[7]
V červnu 1962 OAS zapálila v Alžíru knihovnu a provedla bombové útoky na veřejné budovy (radnici, školy, knihovnu) ve městě Oran.[8] Fronta národního osvobození ani po všech útocích OAS neodpověděla a udržela příměří. Dne 1. července 1962 se konalo referendum o nezávislosti Alžírska. Jeho kladné výsledky Francie uznala 3. července a 5. července 1962 došlo k vyhlášení nezávislosti Alžírska. Ihned po vyhlášení nezávislosti se odehrál další masakr. Do městě Oran vítězně vjely jednotky Fronty národního osvobození a střetly se s několika radikálními osadníky. To vyvolalo davové násilí, během něhož muslimští Alžířané zaútočili na francouzské osadníky a až tři stovky z nich zabili.[9] Masakr přispěl k exodu statisíců osadníků, tzv. černých noh (pieds-noirs). V roce 1963 se OAS rozpadla.
V sedmdesátých letech 20. století veteráni OAS spoluzaložili krajně pravicovou antiarabskou paramilitární skupinu Groupe Charles-Martel.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Organisation armée secrète na anglické Wikipedii.
- ↑ GUERRA, Nicola. The radical Westernization of the European far right and the role of the Organisation Armée Secrète during the Algerian War. Dynamics of Asymmetric Conflict. Roč. 0, čís. 0, s. 1–20. Dostupné online [cit. 2025-10-01]. ISSN 1746-7586. doi:10.1080/17467586.2024.2441505.
- ↑ TIME. Algeria: The Not So Secret Army. TIME. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-06-09. (anglicky)
- ↑ NÁLEVKA, Vladimír. Čas soumraku: Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Praha: Triton, 2004. 199 s. ISBN 80-7254-495-0. S. 131.
- 1 2 EVANS, Martin. Algeria: France's Undeclared War. [s.l.]: OUP Oxford 494 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-280350-4. S. 306. (anglicky)
- ↑ HORNE, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria, 1954-1962. [s.l.]: Penguin Books 626 s. Dostupné online. ISBN 978-0-14-005137-7. (anglicky)
- ↑ CHRISAFIS, Angelique. Macron meets Algerian-born French citizens with one eye on election. The Guardian. 2022-01-26. Dostupné online [cit. 2025-10-01]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
- ↑ RAOUL SALAN DIES; LED ALGERIA PLOT (Published 1984). www.nytimes.com. 1984-07-04. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-06-04. (anglicky)
- ↑ https://archive.today/20120804055330/http://www.ldh-toulon.net/spip.php?article104
- ↑ La vérité sur les massacres d'Oran. L'Express [online]. 2006-09-13 [cit. 2025-10-01]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ PLÜGGE, Matthias. Traces of Terrorism: A Chronicle: Contexts, Attacks, Terrorists. [s.l.]: BoD – Books on Demand 370 s. Dostupné online. ISBN 978-3-7568-4264-3. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Organizace tajné armády na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Organizace tajné armády
