Ojajaje aneb Královna ostrovů
| Ojajaje aneb Královna ostrovů | |
|---|---|
| Oyayaye ou la Reine des Îles | |
.jpg) Jacques Offenbach | |
| Základní informace | |
| Žánr | hudební lidojedství (opereta) |
| Skladatel | Jacques Offenbach |
| Libretista | Jules Moinaux |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | francouzština |
| Datum vzniku | 1855 |
| Premiéra | 26. června 1855, Paříž, Folies-Nouvelles |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ojajaje aneb Královna ostrovů (ve francouzském originále Oyayaye ou la Reine des Îles) je krátké hudebně-dramatické dílo – autoři je žánrově označili jako „hudební kanibaliádu“ (antropophagie musicale), moderní vydavatel jako opéra bouffe[1], jiná literatura je označuje za operetu nebo burlesku – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Julese Moinauxe z roku 1855. Premiéra se konala 26. června 1855 v pařížském divadle Folies-Nouvelles Offenbachova kolegy a konkurenta Hervého (vl. jm. Florimonda Rongera), který hrál i titulní roli.
Vznik, charakteristika a historie
[editovat | editovat zdroj]Tato drobná Offenbachova práce byla – po uvedení opéry comique Pépito v Théâtre des Variétés v říjnu 1853, jež musela být po několika reprízách na nátlak Opéry-Comique stažena[2] – prvním skladatelovým hudebně dramatickým dílem uvedeným na profesionální scéně. Okolnosti jejího vzniku nejsou zcela jasné. Libretistou byl Jules Moinaux, který spolupracoval s Offenbachem již jako autor textu Pépita; na rozdíl od umírněné romantické komiky Pépita je však Ojajaje příkladem hudební grotesky mající kořeny v prostředí pařížského café-concert. To platí i o divadle, kterému byla určena: Folies-Nouvelles (zpočátku Folies-Concertantes) otevřel 3. února 1854 skladatel a herec Hervé a uváděl v něm především vlastní díla vyznačující se specifickým bizarním humorem. V některých případech však otevřel své divadlo i jiným skladatelům, jako byli Léo Delibes nebo právě Offenbach s Ojajaje.[3]
.jpg)
Nejednalo se přitom o jednostrannou úsluhu: Offenbach přizval v dubnu roku 1855 Hervého na svůj každoroční koncert, který pořádal v pronajatém koncertním sále zvaném Salle Herz a kde v předchozích letech poprvé provedl své drobné opery Mathurinův poklad a Luc a Lucette. V roce 1855 zde Offenbach předvedl svou dramatickou kantátu Le Décaméron ou la Grotte d'Azur na text Josepha Méryho a Hervé zde odehrál své do to doby nejpopulárnější dílo, hudební scénku pro dva herce Potrhlý skladatel (Le Compositeur toqué), která mu dala doživotní přezdívku. Hervému v ní asistoval známý komik z jeho divadla Joseph Kelm a právě Hervé a Kelm brzy poté hráli protagonisty Offenbachova nového díla.[4][5][6]
Ojajaje, celým původním názvem Ksmrtivrz a Ojajaje aneb Kontrabas a lidojedství (Râcle-à-mort et Oyayaye ou Contrebasse et Anthropophagie),[7] je spíše krátký hudební skeč než jednoaktová opéra comique či opereta. Obsahuje jen pět hudebních čísel velmi různorodého charakteru (lamento trosečníka, účet pradleny, horácká píseň, divošská píseň a mirlitonová polka), z nichž přinejmenším mirlitonovou polku napsal Offenbach již dříve jako salonní zábavný kus.[8] Hlavní hrdina může být skladatelovým humorným portrétem, jen Offenbachovo violoncello nahradil kvůli komičtějšímu účinku kontrabas. Libreto ani hudba nebyly vydány, zachovaly se jen libreto předložené cenzuře a rukopis hudebních čísel; vzhledem k improvizačnímu charakteru Hervého divadla lze u jevištního ztvárnění předpokládat nemalé odchylky.[9]
Premiéra díla se konala 26. června 1855 a tato groteska měla nemalý úspěch, hrála se ve Folies-Nouvelles až do dalšího roku, než je musel Hervé opustit.[10] Literatura někdy uvádí úspěch této hříčky jako jeden z popudů pro Offenbacha, aby založil vlastní divadlo.[11] Offenbach však získal licenci pro své divadlo Bouffes-Parisiens již 4. června a otevřel je 5. července[12], úspěch Královny ostrovů tedy neměl na skladatelovy vlastní plány vliv. Naopak, jeho dílo pro Folies-Nouvelles tak vstupovalo do přímé konkurence s jeho divadlem, což pro něj nebylo výhodné. Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon vyslovuje domněnku, že se jednalo o starší projekt a že byl Hervého divadlem pozdržen a nasazen těsně před otevřením Offenbachova podniku z konkurenčních důvodů.[3]
Jevištní život Ojajaje aneb Královny ostrovů zůstal omezen na Folies-Nouvelles, ale k lidojedské tematice se Offenbach později vrátil v operetě Večerní vítr aneb Strašlivá hostina (Vent-du-Soir ou l'Horrible Festin, 1857).[13]
Provozovací edici této hudební grotesky připravil Jean-Christophe Keck.[1] Divadelní společnost Lyric and co ji inscenovala roku 2019 v Calais a Saint-Omeru.[14]
Osoby a první obsazení
[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (26.6.1855) |
|---|---|---|
| Ksmrtivrz (Râcle-à-mort) | tenor | Joseph Kelm (vl. jm. Joseph Kahemm) |
| Ojajaje (Oyayaye) | baryton | Hervé (vl. jm. Louis-Auguste-Florimond Ronger) |
| Divošky (tanečnice) | ||
Děj opery
[editovat | editovat zdroj](Divoká příroda na břehu ostrova) Pod stromem sedí trosečník Ksmrtivrz a dokončuje opravu svého kontrabasu; zbývá už jen kalafunou namazat smyčec. Dozvídáme se, že Ksmrtivrz ztroskotal na ostrově lidožroutů a stále mu hrozí sežrání (kuplety Pauvre musicien, quel sort sera mien). Býval členem orchestru v Ambigu-Comique, ale kapelník ho vyhodil, když Ksmrtivrz usnul v průběhu představení a kontrabasové sólo prochrápal. Vydal se tedy na cestu do zámoří, loď se potopila a on na své base doplaval až k ostrovu, kde narazil na lidojedy vedené královnou Ojajaje. A tu musí stále něčím bavit, jinak se stane její potravou.
A už je tu královna se svými družkami. Ať ji trosečník rozveselí, jinak následuje „kvík“ a „ham“. Hudbu královna nechce, zato sní muzikantovi kalafunu a zahloubá se do papíru, v němž ji měl zabalenu. Je to účet od pradleny paní Durandové, ale basista královně namluví, že je to lyrická báseň, a Ojajaje ji s citem přednáší (recitativ a romance Doit Monsieur Râcle-à-mort… Six paires de chausettes). Ale to královnu nezabaví na dlouho, vrhá se lačně na hudebníka, až ten na útěku klopýtne a skončí ve své base. To se královně líbí, směje se a tleská, a Ksmrtivrz se ji snaží udržet při dobré náladě svou pastorální písní, byť mu její slova vypadávají z paměti („horácká“ píseň Lisbeth, ô bergère chérie).
Sotva dozpívá, vidí, že má namále. Královna si dává přinést kuchařské potřeby a se svými družkami si brousí na nebohého basistu zuby. Tancují a královna zpívá divošskou píseň (Rie, mir, voul, zouf nec croc). V poslední chvíli se Ksmrtivrz zachrání tím, že zapíská refrén této písně na jeden z mirlitonů, které si vyrobil. Nadšeným divoškám rozdá ostatní a společně hrají „mirlitonovou polku“. Přitom se nepozorovaně vytratí, a když si Ojajaje všimne, že jí večeře zmizela, už je Ksmrtivrz vidět až na obzoru, jak na svém kontrabasu pádluje daleko od nebezpečného ostrova.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Offenbach - Keck: Oyayaye ou La Reine des îles (OEK critical edition) (1855) [online]. Boosey and Hawkes [cit. 2015-12-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 119. (francouzsky)
- ↑ a b Yon, c. d., s. 141.
- ↑ Yon, c. d., s. 133.
- ↑ Nouvelles. Revue et Gazette musicale de Paris. 1855-04-22, roč. 22, čís. 16, s. 127. Dostupné online [cit. 2020-02-14]. ISSN 1246-5313. (francouzsky)
- ↑ BLANCHARD, Henri. Concerts. Matinées et soirées musicales. Revue et Gazette musicale de Paris. 1855-04-29, roč. 22, čís. 17, s. 130. Dostupné online [cit. 2020-02-14]. ISSN 1246-5313. (francouzsky)
- ↑ Yon, c. d., s. 687.
- ↑ Yon, c. d., s. 141, 191.
- ↑ Yon, c. d., s. 141, 687.
- ↑ Yon, c. d., s. 141, 185.
- ↑ Například STEEN, Michael. The Lives and Times of the Great Composers. New York: Oxford University Press, 2004. ISBN 978-0195222180. (anglicky)
- ↑ SCHNEIDEREIT, Otto. Operette von Abraham bis Ziehrer. 4. vyd. Berlin: Henschelverlag, 1967. 496 s. S. 337. (německy)
- ↑ Yon, c. d., s. 191.
- ↑ Oyayaye ! [online]. Montpellier: Les Archives du Spectacle [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (francouzsky)