Přeskočit na obsah

Motolice jelení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxMotolice jelení
Chybí zde svobodný obrázek
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenploštěnci (Platyhelminthes)
PodkmenNeodermata
Třídamotolice (Trematoda)
ŘádEchinostomida
ČeleďParamphistomatidae
RodParamphistomum
Binomické jméno
Paramphistomum cervi
Zeder, 1790
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Motolice jelení, (Paramphistomum cervi, Zeder 1790), nebo také motolice bachorová, je kosmopolitně rozšířený parazit volně žijících i domácích přežvýkavců. Dospělé motolice jsou několik milimetrů velcí, načervenalí červi rohlíčkovitého tvaru, žijící přisedle na papilách bachorové sliznice definitivního hostitele. K vývoji potřebují mezihostitele, vodního plže, nejčastěji z čeledi okružákovitých (Planorbidae) nebo plovatkovitých (Lymnaeidae). Proto je endemický výskyt motolice jelení navázaný na podmáčené pastviny, okraje vodních toků či na pastviny v minulosti zaplavené vodou.

Z domácích zvířat je motolice jelení významným parazitem především skotu, v menší míře ovcí. Onemocnění u nich nezpůsobují dospělé motolice, ale nezralá stadia mladých motolic, které migrují střevní sliznicí do žaludků zvířete a přitom střevní výstelku do hloubky ničí. Choroba způsobená touto migrací se nazývá parampfistomóza nebo také střevní amfistomóza, projevuje se chřadnutím, nechutenstvím a silným zapáchajícím průjmem a u silně napadených zvířat může dojít i k úhynu.[1]

Motolice jelení patří do velké skupiny tzv. bachorových motolic z čeledi Paramphistomatidae s dosud nejasnou taxonomií. Například ve Velké Británii a Irsku dominuje u skotu blízce příbuzný druh Calicophoron daubneyi.[2][3]

Vývojový cyklus a morfologie

[editovat | editovat zdroj]

Motolice jelení dosahují pohlavní dospělosti v bachoru, kde žijí na povrchu sliznice přichycené na bachorové papily. Kladou vajíčka, která odcházejí s trusem zvířete do vnějšího prostředí.

Vajíčka mají oválný tvar, délku 114–176 μm a šířku 73–100 μm[4] a velice se podobají vajíčkům motolice jaterní, od které se odlišují barvou, vajíčka motolice jaterní jsou žlutohnědá, vajíčka motolice jelení mají průhledný obal.[4]

K dalšímu vývoji potřebují vajíčka vodu. Optimální teplota vody pro jejich další vývoj je 27 °C, při této teplotě se líhnou za 12 až 17 dní.[4]

Miracidium

[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení vývoje se z vajíčka líhne obrvená larva zvaná miracidium. Miracidia aktivně plavou a vyhledávají mezihostitele. Mezihostiteli jsou plži navázaní na vodní prostředí, jako je terčovník vroubený (Planorbis planorbis) nebo bulína druhu Bulinus liratus a Bulinus mariei z čeledi okružákovití. Může však infikovat i plže z čeledě plovatkovitých. Například v Severní Americe má stejné mezihostitele jako motolice jaterní, tedy plovatkovité plže druhu Pseudosuccinea columella a Fossaria (Galba) bulimoides.[4]

Sporocysta

[editovat | editovat zdroj]

Miracidia se provrtávají přes pokožku nalezeného plže. Mladší plži jsou vnímavější k infekci než starší jedinci.[4] Uvnitř plže miracidia ztrácí brvy a přeměňují se na vakovitou sporocystu, útvar 93 μm s průměrem 53 μm.[4]

Za 11 dní po infekci plže se v každé sporocystě vytvořilo až osm redií.[4] Po jejich uvolnění ze sporocysty tato zaniká. Redie ještě asi deset dní rostou a dozrávají a plně zralé jsou 0,5 - 1 mm dlouhé.[4] V té chvíli každá obsahuje 15 - 30 cerkarií.[4]

Cerkarie je z redií uvolňují ještě nezralé a proto ještě i ony tráví nějaký čas v plži, než dospějí. Z plže se začínají uvolňovat 34 - 35 dní po infekci. Zralé cerkarie mají hnědou barvu a podobají se dospělé motolici, až na to, že jsou opatřeny dlouhým štíhlým ocáskem. Mají také dvě oční skvrny a dokáží proto vnímat světlo. Plže opouštějí během dne.[4] Cerkarie potřebují, podobně jako miracidia, k přežití vodní prostředí. Pomocí ocásku plavou ve vodě a během krátké doby ulpívají na vegetaci.

Metacerkarie

[editovat | editovat zdroj]

Po přichycení se na vegetaci se cerkarie opouzdřují a vzniká infekční stadium motolice zvané metacerkarie. Metacerkarie přežívají vyschnutí a na zaplavené pastvině mohou po ustoupení vody přetrvávat až dva až tři měsíce.[1]

Dospělé motolice

[editovat | editovat zdroj]

Definitivní hostitel se nakazí spasením porostu, na kterém jsou zapouzdřené metacerkarie motolic. Ochranný obal metacerkarie se naruší během průchodu žaludkem a v dvanáctníku a na začátku kyčelníku se z něj uvolňují nezralé motolice, které se zavrtávají do sliznice střeva a v ní migrují směrem ke slezu zvířete. Přitom sliznici do hloubky poškozují a je-li motolic pozřeno větší množství, výsledný těžký zánět střev se ztrátou krve a bílkovin do střevního obsahu je podstatou klinicky zjevné paramfistomózy.

Jakmile se nezralé motolice dostanou do slezu, vrací se ze sliznice do lumen slezu a migrují přes knihu a čepec do bachoru, kde se přichytávají na bachorové papily a dospívají. Dospělá motolice jelení je 5 – 12 dlouhá a 2 – 4 mm široká,[5] má kuželovité tělo s hřbetní stranou mírně vypouklou a břišní mírně konkávní, takže má poněkud rohlíčkovitý tvar. Díky vlastnímu hemoglobinu je růžová nebo načervenalá. Má dvě přísavky, menší orální na přední části těla a větší břišní, která je však umístěná až úplně na zadní části těla, ne na břiše.

Dospělé motolice jsou jen málo patogenní. V bachoru jich může být značné množství. Jejich přítomnost způsobuje místní zánětlivou reakci a zkrácení bachorových papil. Doba od nákazy definitivního hostitele k vylučování vajíček trusem (tzv. prepatentní perioda) činí 60 - 120 dní.[4]

Během migrace se některé nezralé motolice mohou dostat také do vývodů slinivky a do žlučovodů, kde způsobují nápadné ztluštění jejich stěny.[4]

  1. a b RADOSTITS, Otto M. Veterinary Medicine: A textbook of the diseases of cattle, horses, sheep, pigs and goats. [s.l.]: Saunders Ltd., 2006. 2065 s. ISBN 9780702039911. Kapitola Tapeworm infestation, s. 1850–1851. (anglicky) 
  2. MARTINEZ-IBEAS, Ana Maria; MUNITA, Maria Pia; LAWLOR, Kim. Rumen fluke in Irish sheep: prevalence, risk factors and molecular identification of two paramphistome species. BMC Veterinary Research. 2016-07-18, roč. 12, s. 143. Dostupné online [cit. 2017-09-29]. ISSN 1746-6148. DOI 10.1186/s12917-016-0770-0. 
  3. GORDON, D. K.; ROBERTS, L. C. P.; LEAN, N. Identification of the rumen fluke, Calicophoron daubneyi, in GB livestock: possible implications for liver fluke diagnosis. Veterinary Parasitology. 2013-07-01, roč. 195, čís. 1, s. 65–71. Dostupné online [cit. 2017-09-29]. DOI 10.1016/j.vetpar.2013.01.014. 
  4. a b c d e f g h i j k l OLSEN, by O.Wilford. Animal Parasites: Their Life Cycles and Ecology. [s.l.]: Courier Corporation, 1986. 562 s. Kapitola Phylum Platyhelmintes, s. 273–274. (anglicky) 
  5. MEHLHORN, Heinz. Encyclopedia of Parasitology. New York: Springer, 2008. 1573 s. Dostupné online. ISBN 978-3-540-48994-8. Kapitola Paramphistomum, s. 1068. (anglicky)