Montanos
| Montanos | |
|---|---|
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 2. století |
| Místo narození | Asie |
| Datum úmrtí | 2. století |
| Povolání | teolog a heresiarch |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Montanos (nebo latinizovaně Montanus, řecky Μοντανός; zemřel před rokem 179) byl charismatický křesťanský duchovní vůdce v Malé Asii. Spolu s dvojicí žen Priscillou a Maximillou vedl skupinu, která si říkala Nové proroctví a byla velmi populární. Teprve ve 4. století Cyril Jeruzalémský pro toto hnutí vymyslel název montanismus, kterým je označil jako herezi.
Život a učení[editovat | editovat zdroj]
O Montanovi je známo jen málo. Působil ve Frýgii (dnes ve středním Turecku). Pojetí, že byl zakladatelem hnutí později pojmenovaného po něm a že Priscilla a Maximilla byly jeho pomýlenými následnicemi, odpovídá stereotypu rané církevní hereziologie: mužský kacířský vůdce (heresiarcha) a jím svedené ženy. Na základě informací poskytnutých Eusebiem z Kaisareie dochází Christine Trevettová k závěru, že Montanos byl organizátorem shromáždění, která se konala ve městě Pepuza. Vybíral peníze, ze kterých byli placeni kazatelé Nového proroctví. Podle Eusebia byl také prorockým učitelem, který hlásal askezi a nařizoval zrušení manželství.[1] Podle Trevettové důkazy nestačí k tomu, abychom Priscillu a Maximillu prohlásili za vůdkyně Nového proroctví, pro které Montanos pouze pracoval. Proto dospívá k tomu, že hnutí vedli všichni tři společně.[2]
Eusebius cituje anonymní zdroj, který tvrdil, že Montanos byl čerstvý konvertita, který ve vesnici Ardabau v Mýsii kolem roku 172 nebo 173 nečekaně upadl do extatického stavu a pronášel věštby, které odporovaly církevnímu učení.[3] Teprve od 4. století se šířilo tvrzení, že Montanos byl před konverzí ke křesťanství knězem jiného kultu, buď Apollóna, nebo (podle Jeronýma) eunuchem kultu Kybely.[4] Zdroj citovaný Eusebiem uvádí jako fámu, že Montanos a Maximilla spáchali sebevraždu oběšením „jako zrádce Jidáš“.[5] To je zjevně nepřátelská polemika. Je pravděpodobné, že Maximilla žila ze zakládající trojice Nového proroctví nejdéle a nakonec vedla hnutí sama; datum Maximilliny smrti lze odhadnout rokem 179.[6]
Stoupenci Nového proroctví sbírali a předávali si výroky (logia) svých vůdců; jedno Montanovo logion citované Epifaniem ze Salaminy[7] naznačuje, jak frygický charismatik chápal sám sebe. Bůh prý skrze něj promlouvá: „Hle, člověk je jako lyra a já nad ním létám jako trsátko. Člověk spí a já ho budím." Heidrun Elisabeth Maderová poznamenává, že ve čtyřech logiích, která se od Montana dochovala, Bůh Otec, Stvořitel, mluví v první osobě prostřednictvím proroka. Pokud jde o jazyk, Montanos vyrostl na Septuagintě a v jeho hudebním podobenství lze zaslechnout helénistické motivy (Filón Alexandrijský). To, co Montanos prožil v extázi, podle něj dokáží všichni, nejen zvláště nadaní proroci.[8]
Charakteristické pro Nové proroctví bylo charismatické vystupování s extatickými stavy a přísnými postními předpisy. Například by se věřící měli zdržet koupání, sexu a spánku. Mnoho křesťanů s přísnými pravidly sympatizovalo, zejména významný raně křesťanský teolog Tertullianus. V raných dobách Nového proroctví byla malá frygická města Pepouza a Tymion označována jako „Jeruzalém“, což pravděpodobně znamenalo, že se zde uskutečňuje ideální soužití křesťanů jako v rané jeruzalémské komunitě. Pravděpodobně až později se objevilo očekávání, že „Nový Jeruzalém“ zmíněný v Novém zákoně (kniha Zjevení) sestoupí poblíž vesnice Pepuza.[9]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Montanus (Prophet) na německé Wikipedii.
- ↑ Eusebius von Caesarea: Kirchengeschichte 5,18,2 (Online)
- ↑ Christine Trevett: Montanism: Gender, Authority, and the New Prophecy, Cambridge 1996, S. 159–162.
- ↑ Eusebius von Caesarea: Kirchengeschichte 5,16,7 (Online)
- ↑ Christoph Markschies: Montanismus. In: Reallexikon für Antike und Christentum 24 (2012), Sp. 1206 f. Vgl. Hieronymus: Brief 41 an Marcella (Online)
- ↑ Eusebius von Caesarea: Kirchengeschichte 5,16,13 (Online)
- ↑ Christoph Markschies: Montanismus. In: Reallexikon für Antike und Christentum 24 (2012), Sp. 1207.
- ↑ Epiphanios: Haereses 48,4,1.
- ↑ Heidrun Elisabeth Mader: Montanistische Orakel und kirchliche Opposition, Göttingen 2012, S. 190–215.
- ↑ Christoph Markschies: Montanismus. In: Reallexikon für Antike und Christentum 24 (2012), Sp. 1214 f.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Christoph Markschies: Montanus. In: Religion in Geschichte und Gegenwart (RGG). 4. Auflage. Band 5, Mohr-Siebeck, Tübingen 2002, Sp. 1473.
- Christoph Markschies: Montanismus. In: Reallexikon für Antike und Christentum 24 (2012), Sp. 1197–1220.
- Christine Trevett: Montanism: Gender, Authority, and the New Prophecy. Cambridge University Press, Cambridge 1996.
- Heidrun Elisabeth Mader: Montanistische Orakel und kirchliche Opposition. Der frühe Streit zwischen den phrygischen „neuen Propheten“ und dem Autor der vorepiphanischen Quelle als biblische Wirkungsgeschichte des 2. Jh. n. Chr. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2012.
