Maximův problém
| Maximův problém | |
|---|---|
| Žánr | komorní opera |
| Skladatel | Václav Jedlička |
| Libretista | Václav Jedlička |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | čeština |
| Literární předloha | Vasilij Šukšin: Верую! |
| Premiéra | 7. března 1982, Brno, Komorní opera Miloše Wasserbauera JAMU |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Maximův problém je komorní opera o jednom dějství českého skladatele Václava Jedličky na vlastní libreto podle povídky Vasilije Šukšina Věřím! z roku 1971. Poprvé ji provedla 7. března 1982 brněnská Komorní opera Miloše Wasserbauera, scéna JAMU, na scéně dnešního Divadla Barka.[1][2]
Vznik a charakteristika
[editovat | editovat zdroj]V 70. a 80. letech 20. století dosáhly mezi českými čtenáři popularity prózy ruského spisovatele, herce a režiséra Vasilije Šukšina, zejména povídky, které vyšly v několika výborech. Václavu Jedličkovi, hudebníkovi z okruhu brněnských skladatelů, posloužila pro jeho první operní pokus jako námět Šukšinova povídka „Věřím!“, která vyšla v českém překladu nejprve od Marcely Nemannové roku 1975 ve sbírce „Červená kalina“ a poté od Zdeňky Psůtkové roku 1981 ve sbírce „Milpardon, madam“. V roce 1982 ji uvedla Komorní opera Miloše Wasserbauera, působící v podstatě jako operní scéna Janáčkovy akademie múzických umění (i když z jejích studentů v opeře vystoupila jen Zuzana Kubáňová).[2] Maximův problém byl uveden v kombinaci s komorní operou Námluvy Josefa Boháče z roku 1967, která rovněž čerpala z ruské, totiž Čechovovy předlohy a kterou již předtím uvedlo několik divadel.[2][3]
Podle Jiřího Fukače, významného brněnského muzikologa a autora recenze pro časopis Hudební rozhledy, Šukšinova předloha „mistrně těží z oněch poloh ruské literární tradice, jež dovede obnažit základní lidské problémy i na zdánlivých nicotnostech: podnapilí a vnitřně nalomení ‚hrdinové‛ tak dlouho mudrují, až objeví prostopravdu, že život je nadevše a vším“. Jedlička podle něj v Maximovu problému hudebně navazoval především na ‚ruské‛ opery Leoše Janáčka (tj. Káťu Kabanovou a Z mrtvého domu), a to včetně specifické stylizace ruské dikce v českém textu. Fukač však skladateli vyčítal „přeexponovaný dramatismus partitury“, totiž že při aplikaci tohoto dramatického a tragického Janáčkova stylu na spíše komický a všednodenní námět, který se na existenciální problémy hrdinů dívá s ironickým nadhledem, došlo nutně „ke vzpouře materiálu. Posluchač je zavlékán do světů málem existenciální tragiky, bezděčně čeká na osudové vyústění, a nežli se vzpamatuje, je tu konec se zcela odlišnou pointou. Žertovný podtext literarizované životní filozofie se v operní traktaci látky ztrácí, opera sama o meritu věci nic nevypověděla.“ Fukač Jedličkovi v podstatě upřel schopnost zvolený námět adekvátně hudebně vyjádřit a psal: „je dobře, že se skladatelé začínají více zajímat o operní žánr. Nebylo by však lépe, kdyby se jeho hranice ztékaly opatrněji, třeba modelováním syžetů mnohem snazších a divadelnějších?“[2]
Žádné další divadlo Maximův problém neuvedlo, Komorní opera Miloše Wasserbauera však o šest let později uvedla i další Jedličkovu komorní operu na ruský námět, Drama paní Muraškinové.
Osoby a první obsazení
[editovat | editovat zdroj]| osoba | hlasový obor | premiéra (7. března 1982)[3] |
|---|---|---|
| Maxim | tenor | Josef Škrobánek |
| Jeho žena Ljuba | mezzosoprán | Zuzana Kubáňová |
| Iljuša | tenor | Josef Veverka |
| Pop | bas | Jan Kyzlink |
| Tři pantomimické role | – | Jaromír Brych, Ctibor Drmela, Jana Pletichová |
| Dirigent: Jan Rozehnal | ||
| Režie: Eva Deáková | ||
| Výprava: Emil Konečný | ||
Děj opery
[editovat | editovat zdroj]Na vesnici žije Maxim Jarikov. Je to přemýšlivý muž a zdá se mu, že má v hrudi podivnou bolest, že ho bolí duše. Ale Ljubov, jeho žena, je přízemní osoba a Maximův dušebol nechápe a vysmívá se mu. Maxim jí laje a uráží ji, ale pro řešení svého problému musí hledat pomoc jinde – a pokud možno jinde než ve vodce jako obvykle.
Dozvěděl se, že k jeho sousedovi Iljušovi Lapšinovi přijel na návštěvu – a na léčení plicní slabosti jezevčím sádlem – příbuzný jeho ženy, pravoslavný pop. Vydá se tedy k němu pro radu. Nalézá popa s Iljušou nad lahví vodky; Iljuša už je zcela podroušený a usíná. Maxim se alespoň může volně svěřit popovi se svými starostmi a ptá se, zda věřící také duše bolí. Ale pop nemá vysvětlení ani léku: jeho určitě duše také bolí. Při neustálém popíjení vysvětluje Maximovi své názory. Myslí, že zlo a dobro jsou navzájem tak svázány, že si jedno nelze bez druhého představit, a Kristus (potažmo Bůh) je jen idea dobra, pomocí níž se bojuje se zlem. Nevěří v metafyzického boha ani v komunismus. Skutečně věří v jednoho boha, a tím je Život.
Maxim je s takovým výkladem nespokojen a popovi nejprve vyhrožuje, ale ten se nedá. Naopak přesvědčí Maxima, aby se společně s ním dal do tance a zpěvu o tom, v co skutečně věří: v aviaci, mechanizaci zemědělství, vědecký pokrok, jezevčí sádlo… K jejich tanci a zpěvu se připojí i Iljuša, kterého svým hlukem probudí z alkoholického spánku, a skotačením všech tří mužů opera končí.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 164.
- ↑ a b c d FUKAČ, Jiří. JAMU a soudobá opera. Hudební rozhledy. 1982-05-11, roč. 35, čís. 7, s. 314–315. Dostupné online [cit. 2021-12-16]. ISSN 0018-6996.
- ↑ a b Virtuální studovna – Inscenace – Maximův problém, Námluvy [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2021-12-16]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 164.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Šukšinova povídka „Věřím“ v českém překladu Marcely Neumannové (omezený přístup).
- Šukšinova povídka „Věřím!“ v českém překladu Zdeňky Psůtkové (omezený přístup).