Marcus Fulvius Flaccus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marcus Fulvius Flaccus
Narození168 př. n. l.
starověký Řím
Úmrtí121 př. n. l. (ve věku 46–47 let)
Řím
Povolánístarořímský politik
DětiFulvia[1][2]
PříbuzníLucius Julius Caesar[3][4][5] a Julia[3][6][7] (vnoučata)
Funkceřímský konzul (125 př. n. l.)
římský senátor
Tribun lidu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marcus Fulvius Flaccus († 121 př. n. l.) byl římský senátor a spojenec bratrů Gracchů. V roce 125 př. n. l. zastával úřad konzula a v roce 122 př. n. l. tribunát.[8]

Život[editovat | editovat zdroj]

Flaccus se stal jedním ze tří mužů v komisi pro přidělení zemědělských pozemků, kterou v roce 130 př. n. l. založil Tiberius Gracchus svým zákonem lex Sempronia agraria; funkci si udržel až do své smrti.[9][10] V tomto postavení zaútočil na pokusy Scipiona Aemiliana přenést pravomoci nad řešením sporů o hranice pozemků z komise na konzuly.[11][12] Nějakou dobu před rokem 128 př. n. l. působil jako praetor.[10]

Flaccus navrhl udělit římské občanství jednotlivým italickým spojencům, ti by díky tomu získali i nárok na získání pozemků. Chtěl tím řešit problém rozdělení půdy mezi spojenecká města, ale nastolil tím naopak otázku, která zatěžovala římskou politiku po mnoho let.[13] V roce 125 př. n. l. byl na základě tohoto programu zvolen konzulem a navrhl zákony udělující Italikům plné římské občanství včetně práva na odvolání.[8] Valerius Maximus, píšící v prvním století, obviňuje Flakka z pobuřujícího a povýšeného chování, když zjevně odmítl odpovědět na předvolání senátu nebo se zúčastnit senátních schůzí „aby ukázal své pohrdání prestiží celého tohoto významného stavu“.[14] Senát ho však záměrně vyslal do Zaalpské Galie na pomoc městu Massilii (moderní Marseille) proti útokům keltských Salluviů, aby mohl za jeho nepřítomnosti v Římě torpédovat jeho legislativní program.[13]

Jeho funkční období prokonzula v Zaalpské Galii bylo prodlouženo až do roku 123 př. n. l.[10] Bez ohledu na vnitropolitický konflikt bylo římským cílem v jižní Galii zajistit bezpečnost obchodní cesty mezi Iberským poloostrovem a Itálií, kterou ohrožovaly ligurské kmeny kolem Massalie.[15][16] Livius se zmiňuje, že Flaccus mohl cestovat z Říma do Galie přes Alpy (pravděpodobně průsmykem Col de Montgenèvre a dále údolím řeky Durance) spíše než podél pobřeží; předtím, než dosáhl území Salluviů, se ještě pravděpodobně střetl s Vocontii sídlícími východně od údolí Rhôny. Každopádně Flakkovo vítězství nebylo rozhodné, proto byl následujícího roku vyslán další konzul Gaius Sextius Calvinus, aby podrobil místní kmeny.[15] Flaccus se stal prvním římským vojevůdcem, který ve válce porazil zaalpské Ligury[17] a vrátil se roku 123 př. n. l. do Říma, kde oslavil triumf.[13][18]

V roce 122 př. n. l. se stal tribunem lidu, aby pomohl Gaiovi Gracchovi – Gaius byl tribunem již od předchozího roku[19] – při provádění lehce pozměněné verze své politiky udělení občanství italickým spojencům.[13] Tento návrh by poskytl osobám s latinským právem (což byla omezenější forma římského občanství zahrnující smíšené sňatky a přístup k římským soudům) plné římské občanství s hlasovacím právem.[20] Appiános píše, že Flaccus opustil během svého tribunátu Řím, aby podpořil plány na založení kolonie v Africe; Plútarchos ho však umisťuje do Říma, kde se měl postavit Marku Drusovi, svému politickému protivníkovi ale zároveň i kolegovi v úřadu tribuna.[21] Zákon o udělení římského občanství Italikům však neprošel,[22][pozn. 1] starověké zdroje jmenují jeho dva přední odpůrce: Gaia Fannia a právě Drusa. Fannius v dochovaném fragmentu „své slavné řeči na toto téma“ řekl:

Předpokládám, že si představujete, že když dáte Latinům občanství, stále budete mít místo ve shromáždění, ve kterém stojíte, a budete se účastnit her a slavností. Copak si neuvědomujete, že oni zaplaví všechno?[22]

Počátkem roku 121 př. n. l. se Flaccus připojil ke Gaiovi Gracchovi – spojenci v jejich tribunátu předchozího roku[23] – a protestoval proti zrušení zákona, kterým chtěli založit kolonii v Kartágu.[21] Protesty přerostly do pouličních násilností, a proto byli s Gaiem Gracchem předvoláni do senátu, ale odmítli se dostavit.[24] Nato senát svým prvním usnesením senatusconsultum ultimum de re publica defendenda vůbec[25] zmocnil konzula Lucia Opimia potlačit nepokoje ve městě i násilím.[23] V reakci na to Flaccus a Gaius Gracchus vyzbrojili své stoupence a obsadili část aventinského pahorku.[24] Opimius s nimi odmítl vyjednávat a požadoval, aby se vůdci vzdali a předstoupili před soud senátu. Protože to naopak odmítl Flaccus s Gracchem, Opimiovy ozbrojené síly zaútočily a v následné bitce byl Flaccus i se svými syny zabit.[24]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Cicero ve svém dialogu s Brutem popisuje Flakka jako „učeného“; Badian poznamenává, že pomáhá napravit „nepřátelský obraz v Plútarchovi“, který Flakka zobrazuje jako „násilného opilce iniciujícího Gracchovu vzpouru“.[13][pozn. 2]

Flaccus měl nejméně dva syny; starší syn (možná stejného jména jako jeho otec) i mladší syn (snad jménem Quintus) byli oba zabiti během potlačování Gracchova povstání oddíly Lucia Opimia.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jakým způsobem k tomu došlo není jasné: návrh mohl být stažen samotným Flakkem, mohl být zamítnut většinou hlasů nebo vetován Drusem.
  2. ↑ Badian se odkazuje na pasáž z Ciceronova spisu Brutus.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marcus Fulvius Flaccus (consul 125 BC) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
  2. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
  3. ↑ a b Dostupné online.
  4. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
  5. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
  6. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
  7. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
  8. ↑ a b Broughton 1951, s. 510.
  9. ↑ Broughton 1951, s. 503.
  10. ↑ a b c Broughton 1952, s. 567.
  11. ↑ Münzer 1942, s. 241.
  12. ↑ Broughton 1951, s. 505.
  13. ↑ a b c d e Badian 2012.
  14. ↑ Valerius Maximus 2004, 9.5.1.
  15. ↑ a b Rivet 1988, s. 39–40.
  16. ↑ Rawlings 2017, s. 1–7.
  17. ↑ Livius 1979, s. 396, 60.2.
  18. ↑ Broughton 1951, s. 514.
  19. ↑ Broughton 1951, s. 513.
  20. ↑ Lintott 1994, s. 82.
  21. ↑ a b Broughton 1951, s. 517.
  22. ↑ a b Lintott 1994, s. 83.
  23. ↑ a b Broughton 1951, s. 520.
  24. ↑ a b c Lintott 1994, s. 84.
  25. ↑ Day 2016, pozn. 9.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BADIAN, Ernst. Marcus Fulvius Classus. In: HORNBLOWER, Simon; SPAWFORTH, Antony; EIDINOW, Esther. The Oxford classical dictionary. 4. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-19-954556-8. (anglicky)
  • BROUGHTON, Thomas Robert Shannon. The Magistrates of the Roman Republic 1: Volume 1: 509 B.C. - 100 B.C.. Svazek 1. New York: American Philological Association, 1951. 600 s. ISBN 978-0891307068. (anglicky) 
  • BROUGHTON, Thomas Robert Shannon. The Magistrates of the Roman Republic: Volume 2: 99 B.C. - 31 B.C.. Svazek 2. New York: American Philological Association, 1952. 600 s. [978-0891308126 Dostupné online]. DOI 10.1017/s0009840x00180977. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. De Claris Oratoribus Liber, Qui Dicitur Brutus. [s.l.]: Wentworth Press, 2019. 156 s. ISBN 978-0526126552. (anglicky) 
  • DAY, Simon. Review of "Commanders and Command in the Roman Republic and Early Empire". Bryn Mawr Classical Review. 2016. Dostupné online. ISSN 1055-7660. (anglicky) 
  • HALL, U. Notes on M. Fulvius Flaccus. Athenaeum. Roč. 1977, čís. 55, s. 280–288. (anglicky) 
  • LINTOTT, Andrew. Political history, 146–95 BC. In: CROOK, John; LINTOTT, Andrew; RAWSON, Elizabeth. The Cambridge ancient history. 2. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1994. Dostupné online. ISBN 0-521-85073-8. Svazek 9. (anglicky)
  • LIVIUS, Titus. Dějiny (původním názvem: Ab urbe condita libri). Překlad Pavel Kucharský, Marie Husová. 1. vyd. Kniha VII. Praha: Svoboda, 1979. 504 s. (Antická knihovna; sv. 40). Kapitola Perioochy. 
  • MÜNZER, Friedrich. Fulvius 58. In: Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart: Butcher, 1942. Dostupné online. Svazek VII, 1. (německy)
  • PLÚTARCHOS. Životopisy (původním názvem: Βίοι Παράλληλοι). [s.l.]: Thetis, 2014. 320 s. ISBN 978-80-89520-16-9. Kapitola Gaius Gracchus. (slovensky) 
  • RAWLINGS, Louis. The Encyclopedia of Ancient Battles. Redakce Michael Whitby, Henry Sidebottom. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2017. ISBN 978-1-4051-8645-2. DOI 10.1002/9781119099000.wbabat045. Kapitola The Roman Conquest of Southern Gaul, 125-121 BC. (anglicky) 
  • REITER, W. L. M. Fulvius Flaccus and the Gracchan Coalition. Athenaeum. Roč. 1978, čís. 56, s. 125–144. (anglicky) 
  • RIVET, Albert Lionel Frederick. Gallia Narbonensis: With a Chapter on Alpes Maritimae: Southern France in Roman Times. [s.l.]: Batsford, 1988. 370 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7134-5860-2. (anglicky) 
  • VALERIUS MAXIMUS. Memorable deeds and sayings: one thousand tales from ancient Rome. Indianapolis: Hackett, 2004. Dostupné online. ISBN 0-87220-675-0. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marcus_Fulvius_Flaccus&oldid=23422596“