Léčebná tělesná výchova
Léčebná tělesná výchova (LTV) je cvičení a práce s tělem pro napravení tělesných problémů.
Jde o metodu, kterou v českém prostředí prosazovala zejména Pražská rehabilitační škola. Opírala se přitom o víru v celoživotní bezbolestný pohyb díky správné postuře, vyvážené součinnosti kloubně-svalového aparátu i o tradiční tělesnou kulturu české společnosti (např. Sokol, spartakiádní cvičení, rozhlasové relace aj.). Navzdory pokrokům v lékařské operativě i farmacii tak dál viděla léčebnou tělesnou výchovu jako jeden z hlavních prostředků vitality a tělesného komfortu.[1]
Hlavní směry LTV (podle Lewita)[editovat | editovat zdroj]
1) Udržení či obnovení pohyblivosti kloubů (automobilizační cviky), udržení síly svalů a elasticity měkkých tkání (šlach, plotének, kloubních pouzder, fascií atd.)
2) Přecvičování chybných motorických a kineziologických stereotypů (např. svalové dysbalance u předsunutého držení hlavy, korekce symetrie těla, úprava polohocitu a pohybocitu, korekce chůze, korekce nesprávného horního typu dýchání aj.)
3) Korektiv vertebrogenních bolestí, artróz, nadváhy, hypertenze, aterosklerózy, neuropatie, cukrovky, aj.
Metodologie[editovat | editovat zdroj]
Na rozdíl od skupinových rozcviček např. ve školách či v zájmových skupinách, jde v LTV spíše o individuální cvičení zaměřené na specifický problém jedince. Rehabilitační lékař či fyzioterapeut provádí kineziologický rozbor, kterým stanoví cíl a intenzitu cvičení. Bez nich by LTV nebyla účinná.[2]
Terapeut by měl být schopen vysvětlit klientovi původ jeho problému, motivovat ho a vést při cvičení. Vede klienta fyzickým vedením či pouhým dohledem, koriguje jeho pohyby, vrací je a opakuje, čímž si klient osvojuje nové pohybové vzorce a ideomotoriku. Je prokázáno, že vlastní vjem pohybu bývá odlišný od správného pohybu sledovaného z odstupu.[3]
Cviky začínají již představou pohybu, někdy jsou prováděny se zavřenýma očima, aby se pohyb ukládal do mozkových center hlouběji.
Rehabilitační tým průběžně posuzuje dosažené výsledky a přizpůsobuje jim další proces LTV. Spolupráce klienta a vlastní domácí cvičení je pro úspěch LTV klíčové.
Terapeutický vztah může trvat měsíce,[2] mohou při něm ustupovat či vznikat nové bolesti, takže LTV lze prokládat manuální terapií.
LTV může návazně vystřídat i ergoterapeutické kompenzační či substituční nacvičování denních aktivit u hendikepovaných.
Konkrétní denní cvičení a aktivity[editovat | editovat zdroj]
Některá cvičení pro napravení tělesných problémů: cvičení pro pohybocit a polohocit, spinální cviky, tzv. škola zad,[4] korekce svalové dysbalance, posilování ochablých svalů a protahování svalů ztuhlých, správné ohýbání a zvedání břemen, dechový stereotyp (hlubší brániční dech), nošení břemen, symetrie chůze - zatěžování a odvíjení chodidel, kardio-pulmonární kapacita a další.
Pomůcky[editovat | editovat zdroj]
Jako pomůcky při cvičení mohou být použity: zrcadlo, rehabilitační míče, gumový pružný tah, žebřiny, hrazdy, bazén aj.