Lidské svalstvo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kosterní sval na podélném řezu

Svalstvo člověka představuje soubor svalů jejímž základem je příčně pruhovaná svalová tkáň, která je schopna smrštění. Ta je funkčně spjata s kloubně-pohybovým skeletem (pasivní pohybový aparát) a spolu vytváří aktivní pohybový aparát, nervově řízený. Svaly (musculi) jsou funkčí složky, orgány tohoto aktivního pohybového aparátu. Název musculus (lat. myška, řec. myš) vznikl zřejmě podle protáhlého tvaru svalu.

Šlacha (tendo musculi) je zvláštně uspořádaný pruh tuhého fibrosního vaziva, který připojuje sval ke kosti. Některé svaly se neupínají ke kosti, ale do kůže (musculi cutanei) nebo do kloubních pouzder (musculi articulares).

V těle je kolem 600 svalů, z nichž většina je párová - tedy 300 svalů v každé polovině těla (čísla se liší v jednotlivých údajích, protože některé svaly a jejich složky nejsou přesně ohraničeny a samostatnost takového svalu nebo složky je spíše věc názvu a konvence). Hmotnost svalů dosahuje u mužů průměrné hmotnosti 36%, u žen 32%. Tato relativní hmotnost svalstva může dosáhnout až 45% (např. u trénovaného atleta). Může naopak i poklesnout na 30%. Z celkového množství svalstva připadá více než polovina - 56% hmotnosti na svaly dolních končetin, 28% hmotnosti na svaly horní končetiny a přibližně 16% na hlavu a trup.[1]

Kineziologicky svaly často spolupracují, několik svalů tedy tvoří větší komplexy fungující jako jeden sval (zejm. hluboké svalstvo zádové).[2] Kosterní příčně pruhovaná svalovina umožňuje vůlí ovladatelný pohyb. V těle se ale nachází i velké množství vůlí neovladatelných svalů, tvořených hladkou svalovinou. Tato mj. udržuje nutné napětí stěn cév krevního i mízního oběhu a posunuje potravu trávicí soustavou. Zvláštní typ svalového orgánu představuje srdce a jeho srdeční svalovina. Oční sval, díky němuž mrkají víčka, je nejrychlejším svalem lidského těla.

Dělení svalů[editovat | editovat zdroj]

Svalstvo je možné dělit několika způsoby:

  • podle mikroskopické struktury (zde se autoři rozcházejí, ale panuje jistá shoda na třech druzích - kosterní, srdeční a hladká svalovina, přičemž srdeční svalovina je v mnohém podobna svalstvu kosternímu).
  • podle funkce (hluboké stabilizátory, ohýbače, natahovače, přitahovače, odtahovače) či tvaru (ploché, dvojhlavé, trojhlavé, zpeřené, rhombické)[2]
  • podle výkonnosti /kosterní svalstvo/:
    • fázické - rychlá, silná, ale rychle se unavující vlákna, závislá na aerobním prokrvení (m. biceps brachii)
    • posturální - pomalá vlákna se stálým stahem a dlouhou výdrží, méně náročná na aerobní prokrvení (m. semimembranosus, semitendinosus)
    • jakýsi mezistupeň mezi svalstvem fázickým a posturálním (m. illiopsoas).[2]

Z posledního dělení vyplývá, že svaly posturální je třeba častěji protahovat, neboť mají sklon k tuhnutí a zkracování (zádové svaly, svaly zadního stehna), zatímco fázické svaly by měly být posilovány (svaly paže, břišní korzet), nejlépe aerobní činností 'delší dráha, menší zátěž'.

Výkon svalů ovlivňuje jejich výživa (mj. bílkoviny, magnezium, vápník, soli), prokrvení, masáž, fyzioterapie, balneoléčba, vhodný trénink.

Sedavý způsob života vede často ke svalovým dysbalancím 'ochabnutí - ztuhnutí', což rezultuje v různých tělesných dyskomfortech (bolesti zad, hlavy, krku, svalů, tinnitus, kloubní blokády aj.).[3]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČIHÁK, Radomír. Anatomie 1. třetí. vyd. U Průhonu 22, Praha 7: Grada Publishing a.s., 2011, 2011. 552 s. ISBN 978-80-247-3817-8. S. 347. 
  2. a b c ČIHÁK, Radomír. Anatomie 1. [s.l.]: Grada publishing, 2004. 
  3. TICHÝ Miroslav, MUDr. CSc. Funkční anatomie pohybového aparátu, Refit, 1992