Lamentabili sane exitu
Lamentabili sane exitu (česky Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.
Seznam herezí
[editovat | editovat zdroj]Mezi největší hereze, resp. bludy patří podle dekretu např. následující tvrzení modernistů (v závorkách jsou pořadová čísla herezí dle dekretu):
- V mnohých vyprávěních v evangeliích není tak mnoho pravdivých věcí jako těch vymyšlených, které se zdály užitečnější pro čtenáře. (14)
- Heretičtí vykladači vyjadřují pravý smysl Písma věrohodněji než katoličtí teologové. (19)
- Zjevení může být pouze kolektivní bezvědomí (touhy po zjevení). (20)
- Souhlas s vírou je ve skutečnosti závislý na vysoké pravděpodobnosti (že to tak je). (25)
- Kristus jako historická postava se může lišit od Krista jako předmětu víry. (29)
- Doktrína o usmiřující smrti Ježíše Krista nepochází z evangelií, ale od Pavla. (38)
- Smysl svátostí je pouze připomenutí Stvořitele v myslích lidí. (41)
- Církev jako společenství věřících nebyla Ježíšem založena na (tak dlouhou) dobu staletí, naopak podle Božího mínění měl přijít konec světa a Boží království okamžitě. (52)
- Podstata církve je stejná jako u jiných lidských společenství a podléhá neustálým změnám. (53)
- Církev zaujímá nepřátelský postoj k vývoji přírodních a teologických věd. (57)
Celý text v českém jazyce:[2]
RUKOVĚŤ SVATÉHO PIA X. ZAVRHUJÍCÍ BLUDY MODERNISTŮ
Se skutečně politováníhodnými důsledky naše doba, odhazující hledání nejzákladnějších příčin našich věcí nebo se v něm omezující, často provozuje novoty tak zaníceně, že zavrhuje dědictví lidského rodu. Tím upadá do velmi závažných bludů, které jsou ještě závažnější, když se dotýkají posvátné autority, výkladu Písma svatého a zásadních mystérií víry. Zvláště je hodno politování to, že meze stanovené církevními otci a církví samotnou překračují i mnozí katoličtí autoři. Ve jménu vyššího vědění a historického výzkumu, jak říkají, hledají onen pokrok dogmat, který ve skutečnosti není ničím jiným než kažením týchž dogmat.
Tyto bludy jsou denně šířeny mezi věřícími. Aby se nezmocňovaly jejich mysli a nerozkládaly čistotu jejich víry, rozhodla se Jeho Svatost Pius X., božím řízením papež, že úřad této Svaté římské a univerzální inkvizice má nejvýznamnější omyly zaznamenat a odsoudit.
Proto po velmi důkladném zkoumání a poradách se ctihodnými přísedícími vyslovili nejvznešenější a nejctihodnější páni kardinálové, generální inkvizitoři v otázkách víry a morálky, zatracení a odvržení následujících myšlenek. Ty jsou tímto generálním dekretem fakticky zatraceny a odvrženy.
- Církevní zákon předpisující, že knihy týkající se Písma svatého mají být předem přezkoumány, neplatí pro kritické učence a studenty vědeckého výkladu Starého a Nového zákona.
- Církevní výklad posvátných knih nemá být v žádném případě zavrhován, vykladači ho však přesto mohou podrobit přesnějšímu úsudku a korekcím.
- Podle církevních soudů a zákazů, vynesených proti svobodnému a vědečtějšímu výkladu, lze učinit závěr, že víra, již nabízí církev, je v rozporu s historií a že katolické učení nelze opravdově uvést v soulad s pravými kořeny křesťanského náboženství.
- Ani dogmatickými definicemi nemůže Magisterium církve určovat pravý smysl Písma svatého.
- Protože základ víry obsahuje pouze zjevené pravdy, nemá církev právo vyslovovat soud o tvrzeních lidské vědy.
- „Církevní vzdělávání“ a „církevní vyučování“ spolupracují při definování pravd takovým způsobem, že úkol schvalovat názory církevního vzdělávání připadá pouze církevnímu vyučování.
- Když církev proskribuje omyly, nemůže na věřících požadovat, aby její soudy přijímali s vnitřním aktivním přístupem.
- Žádným výtkám nebudou vystaveni ti, kdo berou na lehkou váhu odsouzení proslovená Svatou kongregací pro index nebo římskými kongregacemi.
- Přehnanou prostotu nebo nevědomost prokazují ti, kdo věří, že autorem Písma svatého je skutečně Bůh.
- Inspirace knih Starého zákona spočívá v tomto: izraelitští autoři vydali náboženské poučky za působení zvláštního aspektu, který byl Nežidům jen málo znám nebo vůbec neznám.
- Božská inspirace se nevztahuje na veškeré knihy Písma svatého tak, aby každá z jeho částí byla zbavena sebemenšího možného omylu.
- Jestliže si vědecký vykladač přeje užitečně se uplatnit v biblických studiích, pak musí především odložit předem utvořená mínění o nadpřirozeném původu Písma a interpretovat ho stejně jako kterýkoli jiný čistě lidský dokument.
- Sami evangelisté stejně jako křesťané ve druhé a třetí generaci evangelijní podobenství úmyslně upravovali tak, aby vysvětlili nevelký účinek Kristova kázání mezi Židy.
- V mnohých vyprávěních zaznamenali evangelisté ani ne tak věci, které jsou pravdivé, jako spíše ty, které, byť nepravdivé, byly podle jejich názoru prospěšnější pro čtenáře.
- Až do doby, kdy byl definován a ustaven kánon, se evangelia rozrůstala o dodatky a opravy. Proto v nich zůstala jen málo znatelná a nejasná stopa Kristovy věrouky.
- Janova vyprávění nejsou ve vlastním slova smyslu historií, nýbrž mystickým rozjímáním nad evangeliem. Rozpravy obsažené v jeho evangeliu jsou teologickými meditacemi, které neobsahují historickou pravdu a týkají se mystéria spasení.
- Čtvrté evangelium přehnalo líčení zázraků nejen proto, aby vyniklo výjimečné, ale také proto, aby toto evangelium lépe vyhovovalo předvádění díla a slávy slova, jež bylo učiněno tělem.
- Jan si v souvislosti s Kristem činí nárok na postavení svědka, ve skutečnosti je však pouze význačným svědkem křesťanského života nebo života Kristova v církvi na konci prvního století.
- Věrněji než katoličtí vykladači vyjádřili pravý smysl Písma vykladači jinověrní.
- Zjevení nemohlo být ničím jiným než vědomím, které člověk získal povznesením k Bohu.
- Zjevení, zakládající předmět katolické víry, nebylo u apoštolů dokonáno.
- Dogmata, jež církev vystavuje na odiv jako zjevená, nejsou pravdami spadlými z nebe. Jsou výkladem náboženských skutečností, jehož lidská mysl nabyla usilovnou snahou.
- Mezi skutečnostmi líčenými v Písmu a církevními dogmaty na nich založenými může být a vlastně je rozpor. Kritik tak může jako nepravá odvrhnout fakta, která církev drží za nanejvýš jistá.
- Vykladač, který si konstruuje předpoklady, z nichž vyplývá, že fakta jsou historicky mylná nebo pochybná, nemá být kárán, pokud přímo nepopírá samotná dogmata.
- Přistoupení k víře spočívá v konečné instanci na velkém množství pravděpodobností.
- Dogmata víry mají být držena pouze podle svého praktického smyslu, jinak řečeno jako předpisové normy chování a nikoli jako normy věření.
- Božskost Ježíše Krista není v evangeliích prokázána. Je to dogma, jež si křesťanské svědomí odvodilo z představy mesiáše.
- Při výkonu svého poslání Ježíš nepromlouval se záměrem učit, že je mesiáš, a ani jeho zázraky nesměřují k důkazu něčeho takového.
- Je přípustné uznat, že Kristus je v dějinách daleko méně významný než Kristus, jenž je předmětem víry.
- Ve všech evangelijních textech je jméno „Syn Boží“ rovnomocné pouze jménu „Mesiáš“. Ani v nejmenším neznamená, že Kristus je pravým a přirozeným Synem Božím.
- Věrouka týkající se Krista, již učili Pavel, Jan a koncily níkajský, efeský a chalkédonský, není taková, jaké učil Ježíš, nýbrž taková, jakou v souvislosti s Ježíšem pojalo křesťanské svědomí.
- Je nemožné uvést do souladu přirozený smysl evangelijních textů a smysl, jemuž učí naši bohoslovci, pokud jde o svědomí a neomylné vědění Ježíše Krista.
- Každý, kdo není veden předpojatými názory, ihned spatří, že Ježíš buď kázal omyl, pokud šlo o bezprostřední příchod mesiáše, nebo je většina jeho věrouky, jak je obsažena v evangeliích, zbavena původnosti.
- Kritici mohou Kristovi předpisovat neomezené vědění pouze na základě hypotézy, kterou nelze pojmout historicky a jež je odpudivá pro mravní cítění. Touto hypotézou je, že Kristus jako člověk měl vědomost o Bohu, avšak nebyl ochoten znalosti o mnoha věcech předat svým žákům a těm, kdo přijdou po nich.
- Vědomost o svém mesiášském důstojenství neměl Kristus vždy.
- Zmrtvýchvstání Spasitele není v pravém slova smyslu skutečnost historického řádu. Je to fakt čistě nadpřirozeného řádu (ani prokázaný, ani prokazatelný), který si křesťanské svědomí postupně odvodilo z jiných skutečností.
- Víra v Kristovo vzkříšení se zpočátku týkala ani ne tak samotného faktu zmrtvýchvstání jako spíše nesmrtelného života Krista s Bohem.
- Poučka o vykupitelské smrti Krista je paulinská, nikoli evangelijní.
- Názory stran původu svátostí, jež zastávali otcové tridentského koncilu a které jistě ovlivnily jejich dogmatické kánony, se velmi liší od těch, které nyní oprávněně existují mezi historiky zkoumajícími křesťanství.
- Svátosti mají původ v tom, že Kristovu myšlenku interpretovali apoštolové a jejich následovníci, ovlivňovaní a usměrňovaní okolnostmi a událostmi.
- Účelem svátostí je pouze připomenout lidské mysli vždy a ve všem dobrodějnou přítomnost Stvořitele.
- Potřebu pokřtění prosadilo křesťanské společenství, které ho přijalo jako nezbytný obřad a přidalo k němu povinnost hlásat křesťanství.
- Praxe udílení křtu nemluvňatům byla disciplinárním vývojem, který se stal jednou z příčin, proč byla svátost rozdělena na dvě, totiž křest a pokání.
- Není žádný důkaz, že apoštolově používali svátosti konfirmace. Formální rozlišení mezi svátostmi křtu a konfirmace do historie primitivního křesťanství nepatří.
- Ne vše, co vypravuje Pavel, pokud jde o instituci přijímání (I. Korintským, 11, 23-25), má být bráno historicky.
- V primitivní církvi neexistoval pojem křesťanského hříšníka, jemuž jsou hříchy odpuštěny z moci církve. Na toto pojetí si církev jen velmi zvolna zvykala. Vlastně i poté, kdy bylo pokání uznáno jako církevní instituce, nebylo označováno za svátost, protože by bylo považováno za svátost nízkou.
- Slova Pána: „Přijměte Ducha svatého; komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ – Jan 20, 22–23 (Kral, ČEP), se žádným způsobem nevztahují ke svátosti pokání, ať už se tridentským otcům zlíbilo říci cokoli.
- Jakub ve svém listu – Jak 5, 14–15 (Kral, ČEP) neměl v úmyslu šířit svátost Kristovu, ale pouze doporučit zbožný obyčej. Jestliže v tomto obyčeji náhodou rozpoznává prostředek milosti, nečiní tak tím rigorózním způsobem, jakým to pojali teologové, kteří stanovovali pojem a počet svátostí.
- Když křesťanská večeře postupně nabývala povahy liturgického úkonu, začínali ti, kdo při ní měli rozhodující slovo, nabývat povahy kněze.
- Apoštolově ustavovali stařešiny, kteří vykonávali dohled nad shromážděními věncích, za kněze nebo biskupy, již měli v rozrůstajících se společenstvích pečovat o zavádění potřebného řádu, ne ve vlastním slova smyslu o pokračování apoštolské mise a moci.
- Je nemožné, že by se svátostí v Novém zákoně mohlo stát manželství. K tomu muselo dojít až v pozdější církvi, protože bylo nutné, aby nejprve proběhl úplný teologický výklad věrouky o milosti a svátostech, a teprve pak mohlo být manželství drženo za svátost.
- Kristus byl ve své mysli vzdálen toho, aby zakládal církev jako společnost, která bude na zemi pokračovat v průběhu dlouhých staletí. Naopak, Kristus měl na mysli, že bezprostředně přichází království nebeské a s ním zároveň konec světa.
- Uspořádání orgánů církve není neměnné. Stejně jako lidská společnost je i křesťanské společenství vystaveno neustálému vývoji.
- Dogmata, svátosti i hierarchie jsou jak ve svém pojímání, tak ve své realitě pouze interpretacemi a evolucemi křesťanské inteligence, které narůstaly a zdokonalovaly se pomocí rady vnějších dodatků k malému zárodku nezřetelně obsaženému v evangeliích.
- Šimon Petr nikdy ani netušil, že mu Kristus svěřil primát v církvi.
- Římská církev se stala hlavou všech církví nikoli řízením boží prozřetelnosti, ale prostě působením politických podmínek.
- Církev ukázala, že je nepřátelská vůči pokroku přírodních i teologických věd.
- Pravda není o nic nezměnitelnější než sám člověk, neboť se rozvíjela s ním, v něm a skrze něho.
- Kristus neučil pevně stanovenému věroučnému souboru, uplatnitelnému na všechny časy a všechny lidi, nýbrž spíše zahájil náboženské hnutí, které je nebo má být přizpůsobováno různým dobám i místům.
- Křesťanská věrouka byla původně judaistická. Postupným vývojem se stala nejprve paulinskou, pak joaninskou, nakonec helénskou a univerzální.
- Bez paradoxu by se dalo říci, že není kapitoly v Písmu, počínaje první v knize Genesis a konče poslední v Apokalypse, která by obsahovala věroučnou poučku naprosto totožnou s tím, co o stejné záležitosti učí církev. Ze stejného důvodu proto nemá žádná kapitola Písma totožný smysl pro kritika a teologa.
- Rozhodující články apoštolského kréda neměly pro křesťany prvních dob stejný smysl jako pro křesťany v našich časech.
- Církev prokazuje, že je neschopná efektivně udržovat evangelijní etiku, neboť zatvrzele lpí na neměnných doktrínách, které nelze uvést do souladu s moderním pokrokem.
- Vědecký pokrok vyžaduje, aby bylo nově uzpůsobeno pojetí křesťanské věrouky týkající se Boha, stvoření, zjevení, osoby slova stavšího se tělem a vykoupení.
- Soudobý katolicismus lze uvést do souladu se skutečnou vědou jen tehdy, bude-li přetvořen v nedogmatické křesťanství, tj. v široké a liberální protestantství.
Všechny tyto záležitosti byly v následující čtvrtek, čtvrtý den téhož měsíce a roku, přesně referovány našemu Nejsvětějšímu Pánu, papeži Piovi X. Jeho Svatost dekret nejctihodnějších otců potvrdila a schválila a nařídila, aby jeden každý ze shora uvedených článků byl všemi považován za zavržený a proskribovaný.
- PETR PALOMBELLI, notář Svaté římské a univerzální inkvizice
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ http://www.gwo.cz/pravda/pdf/0901v1.pdf[nedostupný zdroj]
- ↑ Lamentabili sane exitu (Dekret sv. Pia X. odsuzující bludy modernistů). signaly.cz [online]. [cit. 2020-09-15]. Dostupné online.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- (anglicky) Text dekretu
- Dekret v češtině Archivováno 1. 4. 2010 na Wayback Machine.