Lajla Chálid
| Lajla Chálid | |
|---|---|
 Lajla Chálid (2017) | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Lidová fronta pro osvobození Palestiny |
| Narození | 9. dubna 1944 (80 let) Haifa, Britský mandát Palestina (nyní Izrael) |
| Choť | Fayez Rashid |
| Profese | politička a politická aktivistka |
| Náboženství | muslim |
| Commons | Leila Khaled |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lajla Chálid (arabsky ليلى خالد; * 9. dubna 1944 Haifa) je palestinská uprchlice, politická aktivistka, členka Lidové fronty pro osvobození Palestiny a bývalá bojovnice.
Do povědomí veřejnosti se dostala díky svým účastem na únosech letů TWA 840 v srpnu 1969 a El Al 219 v září 1970. Stala se tak první ženou v historii, která unesla komerční let.[1] Podle některých zdrojů drží toto prvenství Amína Dahbúr, jež společně s dalšími třemi kolegy unesla let El Al 432 v únoru 1969.[2][3] Některé zdroje dokonce uvádí, že první ženskou únoskyní komerčního letadla byla Cristina Verrier, jež unesla let Aerolíneas Argentinas 648.[4][5]
Život[editovat | editovat zdroj]
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Narodila se 9. dubna 1944 v Haifě[6][7] v palestinské rodině nižší střední třídy s pěti chlapci a sedmi dívkami.[8][9] Její otec pracoval jako obchodník.[9] Rodina žila poblíž židovské čtvrti Haify.[9]
Čtyři dny po masakru v Dejr Jásin, který provedly skupiny Irgun a Lechi,[10] uprchla spolu se sedmi sourozenci a matkou do Libanonu, kde se usadili v uprchlickém táboře Týr.[7][11] Díky podpoře Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě začala navštěvovat mateřskou školu.[12] Později se rodina přestěhovala do Dáhje, chudého předměstí na jihu Bejrútu, které se od roku 1948 stalo bydlištěm mnoha palestinských uprchlíků.[13] Šest měsíců po emigraci části rodiny uprchl do Libanonu také její otec se zbytkem rodiny.[13]
Na podzim roku 1950 se ji podařilo zapsat do školy.[14] Své dětství popsala jako „nešťastné“, přičemž rodina žila v neustálé nejistotě.[13]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leila Khaled na katalánské Wikipedii.
- ↑ Notorious Palestinian Plane Hijacker to Promote BDS in South Africa. Ha'arec [online]. 2015-01-07 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Agence France-Presse. 19 atentados contra El Al en 17 años. El País [online]. 1985-12-28 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ CHÁLID, Lajla. El meu poble viurà. Autobiografia d'una revolucionària. 1. vyd. Manresa: Tigre de Paper, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISBN 978-84-941664-2-6. S. 124. (španělsky) Dále jen „Chálid“.
- ↑ IRVING, Sarah. Leila Khaled: Icon of Palestinian Liberation. 1. vyd. Londýn: Pluto Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-7453-2951-2. S. 39. Dále jen „Irving“.
- ↑ GUBER, Rosana. Um gaúcho e dezoito condores nas Ilhas Malvinas: identidade política e nação sob o autoritarismo argentino. [s.l.]: Mana, 2000. Dostupné online. S. 102.
- ↑ Chálid, s. 33.
- ↑ a b SCHMITT, Paula. Interview with Leila Khaled: ‘BDS is effective, but it doesn’t liberate land’. 972magazine [online]. 2014-05-17 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Irving, s. 10.
- ↑ a b c BIRD, Kai. Crossing Mandelbaum Gate: Coming of Age Between the Arabs and Israelis, 1956-1978. Londýn: Simon & Schuster, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84737-933-7. Kapitola 7: Black September, 1970.
- ↑ MORRIS, Benny. The Historiography of Deir Yassin. S. 79–107. The Journal of Israeli History [online]. 2006-08-15 [cit. 2023-11-05]. S. 79–107. Dostupné online. DOI 10.1080/13531040500040305.
- ↑ Chálid, s. 35.
- ↑ Chálid, s. 38.
- ↑ a b c ETTACHFINI, Leila. 'I Had to Be the Voice of Women': The First Female Hijacker Shares Her Story. VICE [online]. 2016-08-04 [cit. 2023-11-05]. Dostupné online.
- ↑ Chálid, s. 40.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lajla Chálid na Wikimedia Commons
