Ktésifón
Ktésifón (arabsky Ták-i Kisrá) je název starověkého města na levém břehu Tigridu, asi 32 km jihovýchodně od dnešního Bagdádu. V dobách Parthů a Sásánovců byl Ktésifón rezidencí králů a administrativním centrem Předního východu.
Počátky města jsou nejasné. Většinou se soudí, že ho založili Makedonci někdy v průběhu 3. století př. n. l., existují však i názory, že šlo původně o vojenský tábor Parthů zřízený naproti starší Seleukii nad Tigridem. Arsakovští králové prý nechtěli provokovat Seleukijské tím, že by se usadili přímo v jejich obci, a raději si postavili sídlo na protilehlém břehu Tigridu, kde měli dost volného místa. Tento výklad alespoň podává antický spisovatel Strabón (64 př. n. l. – 19 n. l.) v 16. knize své Geografie.
Koncem 2. století př. n. l. již dvojměstí Ktésifón-Seleukie v každém případě existovalo a jeho ktésifóntská složka byla po řadu let zřejmě neopevněna - ještě Strabón ji totiž označuje za „velkou vesnici“. Králové si oblast oblíbili kvůli mírnému klimatu, na léto však odjížděli buď do Ektaban v Médii, nebo do parthského Hekatompylu, „města sta bran“.
Od druhé poloviny 1. století př. n. l. hrál Ktésifón v parthském státě stále významnější roli a záhy přestal být pouhou zimní rezidencí králů, ale skutečným hlavním městem říše. Kdy přesně vzniklo zdejší opevnění, nelze na základě zpráv antických autorů rozhodnout - zdá se však, že to bylo nejpozději v 1. století n. l. Další vývoj Ktésifóntu pak poznamenaly parthsko-římské války ve 2. století a s tím spojené katastrofy - roku 116 dobyl město císař Traianus, roku 165 Lucius Verus a roku 198 Septimius Severus. Reakcí králů byla výstavba silnějšího opevnění.
Pád parthské říše ve dvacátých letech 3. století nic nezměnil na dosavadním statutu Ktésifóntu. Město zůstalo centrem monarchie, i když první Sásánovci pobývali velmi často jinde - Šápúr I. například v nově založeném Gundéšápúru v Susianě. Ze staveb sásánovské epochy se také dochovaly mnohem významnější pozůstatky, než tomu bylo v případě starších památek. Známý je především Husravův palác z 6. století, jehož fasáda s mohutnými zapuštěnými sloupy se v intaktní podobě dochovala až do povodní v roce 1888. Klenba tamního trůnního sálu byla zhruba 35 metrů vysoká a 50 metrů široká - šlo o jedno z nejodvážnějších stavebních řešení své doby.
Za sásánovských králů již Ktésifón tolik netrpěl pustošivými nepřátelskými vpády. Římané ho při svých výpravách dobyli jen jednou, v roce 283, a jednou se k němu nebezpečně přiblížili (Iulianus roku 363). Ani byzantskému císaři Herakleiovi nebylo v 7. století dopřáno korunovat své vojenské úspěchy dobytím Ktésifóntu.
V roce 637 - po prohrané bitvě u Kádisíje - opustil král Jazdkart III. i s dvorem a měšťany Ktésifón a do prázdného města vtáhli Arabové. V následujících desetiletích pak Ktésifón upadal a po založení nového hlavního města Bagdádu roku 762 se změnil v pole trosek. Dnes v někdejší metropoli na Tigridu probíhají archeologické výzkumy i restaurační práce (zejména Husravova paláce).