Konstantin Czechowicz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kosťjantyn Čechovyč
Konstantyn Czechowicz (15.10.1847 - 28.4.1915).jpg
Narození15. října 1847
Dziewięcierz, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí28. dubna 1915 (ve věku 67 let)
Přemyšl
Místo pohřbeníCentrální hřbitov, Přemyšl PolskoPolsko Polsko
Národnostukrajinská
ObčanstvíRakousko-Uhersko
Alma materLvov, Lvovská univerzita
Povoláníkněz
Titulbiskup přemyšlský. samborský, sanocký
OceněníŘád železné koruny
Nábož. vyznáníUkrajinská řeckokatolická církev
ChoťMarie Sinkiewicz
Děti0
Rodičeotec Josef, matka Antonina Paslawska
Funkcediecézní biskup (od 1896)
katolický biskup (od 1897)
člen Panské sněmovny (od 1905)
poslanec Haličského zemského sněmu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstantin Czechowicz, plným jménem Konstantin rytíř (Ritter von) Czechowicz (po udělení šlechtického titulu v roce 1912), ukrajinsky Константин Чехович (15. října 1847 Dziewięcierz [Džěvienčěř], (ukrajinsky Девятир [Deviatyr]) – 28. dubna 1915 Přemyšl). V letech 1896–1915 řeckokatolický biskup přemyšlský, samborský a sanocký, aktivní podporovatel ukrajinského národního hnutí.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Původ a studia[editovat | editovat zdroj]

Narozen ve vesnici Dziewięcierz, v rodině kněze Josefa Czechowicze a matky Antoniny (dcera kněze Jakuba Paslawského v Gubyči). Základní školu ukončil v roce 1858 v Javorivě, pokračoval na gymnáziu ve Lvově, maturoval v roce 1868. Ve Lvově studoval na teologické fakultě Lvovské univerzity, kterou ukončil v roce 1871.

Období 1871–1896[editovat | editovat zdroj]

Svatba s Marii Sinkiewicz (28. 6. 1856 – 12. 8. 1873) byla 12. září 1872 v Liubyni (okres Javoriv). Vysvěcen na kněze byl 5. ledna 1873 přemyšlským biskupem Ivanem Saturninem Stupnickým a 11. ledna 1873 se stal vikářem na faře v Molodyči (jaroslavský okres, nyní Polsko). Následujícího roku jmenován prefektem Lvovského teologického semináře. V roce 1876 začal působit na faře v Dziewięcierzu a o rok později (po smrti svého otce), zde převzal farnost. V letech 1877–1887 byl také vojenským kaplanem a kancléřem přemyšlského biskupství. 5. prosince 1887 císařským dekretem jmenován kanovníkem řeckokatolické kapituly v Přemyšlu. 25. ledna 1888 biskupem Ivanem Saturninem Stupnickým jmenován rektorem teologického semináře v Přemyšlu. Zastával pozici kuríjního kancléře, papežského komorníka a po smrti biskupa Juliana Peleše (29. dubna 1896) se stal kapitulním vikářem a diecézním administrátorem.

Vysvěcení na biskupa, aktivity 1896–1914[editovat | editovat zdroj]

17. listopadu 1896 byl císařem Františkem Josefem I. nominován biskupem přemyšlským, samborským a sanockým, následně 9. února 1897 vysvěcen a ustanoven do úřadu v Přemyšlu. Jako biskup byl velmi činorodý. Zorganizoval a vedl diecézní synodu (1.–3. listopadu 1898). Byla to 1.synoda po roce 1818 a zároveň poslední do likvidace diecéze v roce 1946. Vysvětil téměř 100 kostelů, navštívil více než 20 děkanských kanceláří. Byl vysoce aktivní ve veřejném a duchovním životě přemyšlské diecéze. Významně přispěl k výstavbě současného seminárního teologického semináře v Přemyšlu a zasadil se o vybudování nového tzv. prelátského domu (současný název: Palác řeckokatolických biskupů). Intenzívně spolupracoval se lvovským metropolitou Andrejem Šeptyckým na založení a rozvíjení řeckokatolické církve v Severní Americe a Kanadě na podporu emigrantů z Haliče.[1]

Většina členů kapituly a kněží v jeho biskupství byli uvědomělí Ukrajinci. Přivedl do Přemyšlu dva ženské řády: Sestry Bazylianky a Sestry služebnice. Jeho přičiněním byl vybudován komplex teologického semináře, byl dlouholetým aktivním podporovatelem výchovně vzdělávacího institutu pro dívky v Přemyšlu (původní název „Ruský institut pro dívky“, později transformovaný na „Ukrajinský institut pro dívky v Přemyšlu“).

Aktivně se podílel na zřízení několika finančních institucí v Přemyšlu: „Ukrajinská spořitelna“, Společnost vzájemných půjček „Vira“ a „Měšťanská pokladna“.

Biskup Czechowicz byl zastáncem národnostního uvědomění a oponentem rusofilství.

Ocenění, vyznamenání, povýšení do rytířského stavu[editovat | editovat zdroj]

Za své činnosti získal mnohá vyznamenání a ocenění. V roce 1897 obdržel od papeže řád „Fidel et Virtuti“, o dva roky později od císaře Františka Josefa I. „Řád železné koruny II.třídy“, stal se papežským domácím prelátem a trůnním asistentem, hrabětem Říma, rytířem velkého kříže papežského řádu Sv. hrobu v Jeruzalémě, tajným radou císaře s právem používat císařskou korunu ve svém monogramu. Několik funkčních období byl poslancem Haličského zemského sněmu (od roku 1912 zde zastupoval, ve funkci místopředsedy sněmu, arcibiskupa/metropolitu Andreje Šeptyckého).

Za své zásluhy byl císařem Františkem Josefem I. 25. prosince 1912 povýšen do rytířského stavu. Listinou z 5. března 1913 mu pak byl udělen erb podobný polskému herbu Ostoja, který užíval šlechtický rod Czechowiczů (s ním ale Konstantin spřízněn nebyl): v modrém štítě stříbrný meč, jehož čepel je nahoře provázena dvěma přivrácenými stříbrnými půlměsíci .Na štítě korunovaná turnajská přílba s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je pět per, střídavě tři stříbrná a dvě modrá.[2]

Období 1914–1915[editovat | editovat zdroj]

Vypuknutí první světové války zastihlo biskupa na léčebném pobytu v Mariánských Lázních (10.–14. červenec 1914, Villa Notre Dame).[3] Okamžitě se vrátil do Přemyšlu, vzhledem k blížícím se ruským jednotkám vydal potřebné rozkazy kaplanům a věřícím. Během obléhání Přemyšlu ruskou armádou, byl úřadem rakouského vojenského velitele města opakovaně vyzýván k uchýlení se na bezpečné místo – odmítl a ve městě zůstal. Zdraví biskupa bylo podlomeno probíhajícími vojenskými operacemi, perzekucemi řeckokatolických katolíků rakouskými úřady, jejich obvinění z nepřijetí politiky rakouských úřadů a i obvinění císaře Františka Josefa I. z neloajálnosti. V březnu 1915 neuposlechl ruské generály a nesouhlasil s uvítáním cara Mikuláše II. a mší v Přemyšlu. Výsledkem bylo domácí věznění, během něhož ho ruské úřady vystavily intenzivnímu psychickému tlaku, což mělo za následek srdeční infarkt a 28. dubna 1915 jeho smrt. Pohřben byl 1. května 1915 do rodinné hrobky na Centrálním hřbitově v Přemyšlu.[4]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Костянтин (Чехович) na ukrajinské Wikipedii.

  1. KROCHMAL, Anna. Konstantyn Czechowicz - Korespondencja greckokatolickiego biskupa przemyskiego z lat 1897-1914. 1. vyd. Przemyśl: Wydawnictwo Towarzystwa Przyjaciól Nauk w Przemyślu, 1998. 180 s. ISBN 83-905661-4-1. S. 21–26, 28 - 29, 42 - 44, 74 - 75, 84 - 85, 87 - 88, 98 - 99, 110, 124 - 125, 138. 
  2. Czechowicz | Nová šlechta v českých zemích a podunajské monarchii. www.novanobilitas.eu [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. 
  3. Marienbader Kurliste für die saison 1914 [online]. Dostupné online. 
  4. БІЛИЙ, Мар'ян Богдан. Поховання греко-католицьких ієрархів, священиків, монахів, монахинь і церковних прислужників на Головному цвинтарі в Перемишлі. Перемиські Архиєпархіяльні Відомості. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • БІЛИЙ, Мар'ян Богдан: Поховання греко-католицьких ієрархів, священиків, монахів, монахинь і церковних прислужників на Головному цвинтарі в Перемишлі, Archidiecezja Przemysko-Warszawska Kościoła Greckokatolickiego z siedzibą w Przemyślu, Перемиські Архиєпархіяльні Відомості, Рік XIV. Ч.22.2017, с. 91. Przemyśl 2017, ISSN 1425-2929.
  • BŁAźEJOWSKI, Dmytro: Istorycznyj szematyzm Peremyskoji Eparchiji z wkluczennjam Apostolśkoji Administratury Łemkiwszczyny (1828–1939), Lwów 1995, ​ISBN 5-7745-0672-X.
  • ЧЕXОВИЧ, Константин: Моє життя і мої мрії // Світильник Істини, Джерела до історії Богословської Академії у Львові. – т.3. – 1983. – с.480–504.
  • Енциклопедія українознавства (у 10 томах) / Головний редактор Володимир Кубійович. — Париж, Нью-Йорк: Молоде Життя, 1954—1989.
  • GÓRZYŃSKI, Sławomir: Nobilitacje w Galicji w latach 1772–1918, Warszawa, 1999.
  • КОМАРИЦЯ, Мар'яна Микола́ївна: Чехович Константин // Українська журналістика в іменах. – вип.6. – Львів, 1999. – с.354–358
  • KROCHMAL, Anna: Konstantyn Czechowicz – Korespondencja greckokatolickiego biskupa przemyskiego z lat 1897–1914, Wydawnictwo Towarzystwa Przyjaciól Nauk w Przemyślu, Przemyśl 1998, ISBN 83-905661-4-1.
  • ЛЕНЦИК, Василь: Проф. д–р Константин Чехович // Богословія. – 1983. – т.47. – с.141–151.
  • SKRUTEŃ, Josafat Iwan: Słownik Biograficzny w Polski/ Czechowicz Konstanty, Kraków 1937, t. IV/1, zeszyt 16, s. 311–312.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]