Koksovna ČSA

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Koksovna ČSA (případně psáno bez zkratky Koksovna Československá armáda nebo Koksovna Československé armády), dříve zvaná Koksovna Jan, byla nejstarším koksochemickým závodem báňských koksoven OKK. Nacházela se v karvinské části Ostravsko-karvinského revíru v obci Karviná-Doly.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie koksovny v Karviné začíná v 19. století. Začátek koksování v Karviné byl udáván výrazem "v letech šedesátých" jako např. v díle ředitelské konference, v článku, jehož autorem je Ing. Jerie. Další upřesnění přináší zpráva uvedená ve vceňovacím operátu obce Karviná, který byl podepsán v Těšíně v roce 1848. O koksovně se zmiňuje na dvou místech své úvodní části, a to v odstavci Topografie, kde je mimo jiné uvedeno: „V malé vzdálenosti na sever je jeden kamenouhelný důl se 3 parními stroji a jednou koksovací pecí pod vedením horního mistra horního institutu.“ Na dalším místě se pak zmiňuje vceňovací operát o koksovně v § 14 - průmysl: „Z průmyslu se zde nachází... kamenouhelný důl s 1 koksovací pecí . Těžbu a provoz zajišťují 3 parní stroje a asi 100 dělníků.“

O který důl se však jedná, není možné zjistit, protože Důl Jan byl založen v roce 1860 a Důl Karel v roce 1859, tedy oba doly byly zřízeny v areálu dnešního komplexu důl, koksovna a elektrárna a to po roce založení koksovny. Je však známo, že v této době bylo v okolí již několik desítek šachtic, odkud se uhlí v koksovně zpracovávalo. Ve vceňovacím operátu musíme věnovat pozornost §3 - obyvatelstvo: Zde je uvedeno, že „po sčítání lidu v roce 1843 je v obci...“ Z toho vyplývá, že skutečnosti uvedené ve vceňovacím operátu jsou staršího data, než podepsání v Těšíně na poslední straně dokumentu: Těšín dne 4. března 1848.

Rok 1843 lze považovat jako skutečný počátek koksování kamenného uhlí v Karviné. Je však možné, že bývalý majitel karvinského panství hrabě Jindřich Larisch, jako spolumajitel Rudolfovy huti ve Vítkovicích, zkoušel koksování černého uhlí vedle svých dolů na svém panství mezi léty 1835 - 1843. Jak píše Ing. Dr. Ant. Bechný v knize SIA - Technická práce na Ostravsku 1936 - 1946, str. 63 a dále, byla Rudolfova huť pronajata v r. 1835 těžířstvu „Wiener Gewerkschaft“ a započato se stavbou dvou koksovacích baterií a dvou vysokých pecí. V roce 1841 došlo k úpadku firmy. Hrabě Jindřich Larisch takto ztratil svůj vliv ve Vítkovicích. Zkušenosti s koksováním přenesl nepochybně na své karvinské panství.

Historie závodu koksovny Jan, od roku 1946 koksovny President Beneš a od roku 1951 Koksovny Čs. armády, je spjata s historií obce Karviná a původními majiteli panství - hraběcím rodem Larisch-Mönnichů a v neposlední řadě s počátky dolování a později i s Dolem ČSA a Elektrárnou ČSA (nyní Teplárna Dalkia), které tvořily jeden průmyslový komplex. Velký vliv na rozvoj měla výstavba železniční trati Severní dráhy Ferdinandovy.

Útlum výroby[editovat | editovat zdroj]

V sedmdesátých letech 20. století byl připraven projekt rozvoje báňských koksoven OKK (Ostravsko-karvinské koksovny) který zahrnoval výstavbu Nového závodu OKK ve Stonavě a útlum výroby koksu na zastaralých koksovacích bateriích. V roce 1977 vládá rozhodla o výstavbě 11. koksovací baterie na koksovně Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě (nyní součást ArcelorMittal Ostrava) a pozastavení výstavby ve Stonavě. Ve Stonavě byla provedena příprava území zahrnující výkup pozemků a nemovitostí, terénní úpravy a přeložky inženýrských sítí. S útlumem hutnických výrob a záměnou otopového koksu za plyn vznikal postupně přebytek koksu. Vzhledem k opotřebení a zastaralosti technologie bylo v roce 1997 rozhodnuto o zastavení provozu Koksovny ČSA. Letní povodně sice silně poškodily Koksovnu Jan Šverma v Ostravě, přesto byla zastavena Koksovna ČSA a do obnovení provozu Koksovny Jan Šverma byly investovány nemalé prostředky.

Vývoj koksárenských pecí[editovat | editovat zdroj]

Koksovací milíř[editovat | editovat zdroj]

Kolem děrovaného komína bylo nasypáno kusové uhlí a přikryto hlínou. Po zapálení s nedostatkem vzduchu docházelo ke karbonizaci, prchavé látky a spaliny odcházely vnitřním komínem.

Ohradové - Schaumburské pece[editovat | editovat zdroj]

Mezi dvě stěny se svislými kanálky se navezla vrstva uhlí a překryla hlínou. Jeden kanálek sloužil k přívodu vzduchu do spodní vrstvy uhlí, kanálek v protější stěně sloužil k odvodu spalin a prchavých látek.

Úlová pec[editovat | editovat zdroj]

Klenutá pec se vstupním bočním otvorem, kterým se zavezla vsázka uhlí a sloužil ke vstupu vzduchu. Horní otvor sloužil k zavezení vsázky do horní části klenby a k odvodu spalin a prchavých látek. Koksovací doba byla až 60 hodin a výtěžek koksu byl malý. Velká část uhlí shořela.

Lürmann[editovat | editovat zdroj]

Tlakové pece s délkou 6 až 6,5 m, vysoké 1,5 m a široké 0,75 m postavené z granulované strusky, spaliny předehřívaly vzduch ke spalování asi na 1000°C v dvouprostorovém ohřívači. Ředitelství hraběcích Larisch-Mönnichových závodů dohodlo 2. března 1883 výstavbu 4 pecí, jejichž provoz byl 31. ledna 1884 zastaven, pro nemožnost udržet pravidelný provoz.

Gobiet[editovat | editovat zdroj]

V roce 1885 bylo v provozu 106 pecí.

Frenzl[editovat | editovat zdroj]

V roce 1885 bylo v provozu 51 pecí.

Fulda[editovat | editovat zdroj]

V roce 1885 bylo v provozu 10 pecí.

Stieber[editovat | editovat zdroj]

V roce 1885 bylo v provozu 14 pecí.

Otto[editovat | editovat zdroj]

Tyto pece byly provozovány na okolních koksovnách a tyto pece byly již moderní konstrukce, které byly dále modernizovány. Jde asi první typ pecí se zpracováním chemických produktů (koksárenský plyn, dehet aj.).

Otto-Hoffmann[editovat | editovat zdroj]

V Karviné byly provozovány 4 tyto baterie v letech 18981904:

  • Skupina I. - šířka 0.63 m, výška 1,7 m, délka 9,68 m, počet pecí 38, denní výroba na pec cca 30 centů
  • Skupina II. - šířka 0.63 m, výška 1,7 m, délka 9,68 m, počet pecí 38, denní výroba na pec cca 30 centů, úprava Biedermann

V roce 1906 byla zahájena výstavba V. a VI. baterie. Projekt byl schválen 28. listopadu 1906.

Lares[editovat | editovat zdroj]

Původně pece Otto-Hoffmann s úpravami stavitele Larese.

Koppers[editovat | editovat zdroj]

V roce 1923 bylo rozhodnuto o výstavbě skupiny 22 pecí (šířka 0,34 m, výška 3 m, délka 10 m), denní výroba na pec cca 30 centů. Cyklus obsazování pece trval 12 hodin.

Skupina II. byla vystavěna v roce 1929, 27 pecí, rozměry pece shodné se skupinou I.

V letech 19421943 byla vyprojektována rozsáhlá výstavba, zahrnující výstavbu skupiny IV s 38 pecemi a rozsáhlá výstavba provozu chemie firmou Hugo Ibing. Tato výstavba nebyla do r. 1945 dokončena, projekty byly odvezeny do Německa, odborníci odešli a výstavba pokračovala až po osvobození Československa a provoz zahájen v roce 1949.

Výstavba skupiny V byla zahájena v roce 1953 a uvedena do provozu 1955. Jedná se o stejnou skupinu jako Skupina IV. Skupina I. a II. byla zrušena v roce 1957.

Zahájení výstavby VI. a VII. skupiny na přelomu roku 1970 a 1971 odstartovalo výstavbu uhelné věže modernizaci třídíren a dalších provozů. Výstavba byla dokončena v roce 1972, v prosinci měl být zahájen zkušební provoz. První koks byl vytlačen 5. ledna 1973.

Still[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 byla vyprojektována výstavba skupina 25 pecí, která byla uvedena do provozu v roce 1940. Zrušena byla v roce 1970.

Vítkovice[editovat | editovat zdroj]

Projekt vytvořil Hutní projekt Frýdek Místek, dodavateli technologie byly firmy VŽKG n.p., dodavatel stavební část VOKD n.p., závod 37 a 34, EZ Praha - dodávky elektrozařízení, Teplotechna n.p. provedla vyzdívku pecí a stavbu komína, Hutní montáže n.p. Ostrava provedly montáže potrubí, ZVÚ Hradec Králové - Montas provedl výstavbu technologie provozu chemie, ČKD Praha provedl dodávku turboodsavače a kompresorů, ZPA Praha, závod Ostrava dodávka a montáž měření a regulace, Ústřední dílny OKD, Ostrava, menší dodávky zařízení a montáže.

Zahájení výstavby VI. a VII. skupiny na přelomu roku 1970 a 1971 odstartovalo výstavbu uhelné věže, modernizaci třídíren a dalších provozů. Výstavba byla dokončena v roce 1972, v prosinci měl být zahájen zkušební provoz. První koks byl vytlačen 5. ledna 1973.

Provozy koksovny[editovat | editovat zdroj]

Provoz dnešních koksoven je rozdělen na tři výrobní střediska: Uhelná služba, koksové pece a provoz chemie.

Uhelná služba[editovat | editovat zdroj]

Slouží k přípravě a zpracování uhelné vsázky (uhelný prach do 3 mm, voda do 6%, přísady - mazut do 3%), pásová doprava z dolu, železniční doprava z okolních, dolů, skládka železničních vagonů, zásobníky uhlí, mlýnice, uhelné věže - slouží k plnění výtlačného stroje, v zimě rozmrazovací hala železničních vagonů.

Koksové pece[editovat | editovat zdroj]

Koksové pece jsou stavebně složitý provoz, který slouží k výrobě a zpracování koksu - skládá se z jednotlivých koksovacích komor mezi nimiž jsou topné stěny, ve kterých se spaluje téměř polovina vyrobeného koksárenského plynu, pod komorami jsou regenerátory, které slouží k předehřevu vzduchu. Pod regenerátory jsou na základové desce kouřové kanály, sloužící k odvodu spalin do komína. Výtlačný a pěchovací stroj - slouží k snímání dveří koksovací komory na strojní straně koksovací baterie, vytlačení vyrobeného koksu, odběru uhlí, z uhelné věže, pěchování uhelné vsázky, obsazení pece uhelnou vsázkou a uzavření koksovací komory. Na snímání dveří koksovací komory na koksové straně koksovací baterie je vodící vůz, který zároveň slouží k vedení koksu do hasicího vozu. Hasicí vůz odveze žhavý koks pod hasicí věž, kde dojde ke zchlazení koksu pomocí proudu vody a po odtečení přebytku vody vyklopí koks na šikmou rampu. Na šikmé rampě se dohasí zbytky žhavého koksu, odpaří se zbytek vody a koks se spustí na rampový pás, který dopraví koks do hrubé třídírny, kde se kusový koks drtí, nebo třídí na roštových třídičích - slévárenský koks 1 (nad 90 mm), slévárenský koks 2 (60 až 90 mm) a oddělí se drobnější koks, který se třídí v jemné třídírně na ořech 1(40 až 60 mm), ořech 2 (20 až 40 mm), hrášek (10 až 20 mm) a prach(pod 10 mm). Z jednotlivých zásobníků se nakládají železniční vagony.

Výroba chemických produktů[editovat | editovat zdroj]

Výroba chemických produktů začíná na předloze, kde dojde k ochlazení těkavých produktů suché destilace (vysokoteplotní karbonizace) z cca 800°C na teplotu 100 až 130°C. Zde dojde ke kondenzaci podstatné části dehtu a čpavkové vody. Plyn je odsáván z předlohy do přes primární nepřímé chladiče, kde se chladí na 20 až 30°C, oddělí se další část dehtu a vody a turboodsávačem je plyn stlačen k další dopravě chemickými provozy a oddělí se další část dehtu a vody. V elektrofiltrech se zachytí poslední zbytky vody a dehtu. Čpavková voda a dehet se svádí do sběrné nádrže, odkud se čerpá k chlazení předlohy a přebytek odchází do dělící nádrže k oddělení dehtu a vody. Přebytek čpavkové vody se odvádí do provozu fenolky, kde se vypere fenol benzolem z vody a fenol se zpracuje na fenolát sodný. Plyn vstupuje do čpavkárny, kde se mísí s čpavkovými výpary z čpavkové vody, které se uvolní zahřátím. Plyn se předehřívá a vede do sytiče, kde reaguje čpavek s kyselinou sírovou a vzniká krystalický síran amonný. Ten se od kyseliny oddělí v odstředivce, a suší se. Plyn se odvádí do koncových chladičů, kde se chladí vodou, která sráží podstatnou část naftalenu, která se zachytává mechanicky, nebo se vypírá pracím olejem, nebo dehtem. V benzolových pračkách se z plynu zachytí benzol , který se oddestiluje v provozu benzolky. Technicky čistý koksárenský plyn se používá pro ohřev koksovacích pecí a pro technologické průmyslové ohřevy. Pro použití v domácnosti jako svítiplyn se dále čistí od zbytků naftalenu, oxidu siřičitého, sirouhlíku, kyanovodíku a dalších sloučenin. Pro dálkovou přepravu se dále stlačuje a suší v tlakové stanici turbodmychadly.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Dochované prameny jsou neúplné zvláště kvůli zničení jejích archivů a spálení rozsáhlé knihovny JUDr. Jana Larisch-Mönnicha při požáru zámku na konci II. světové války.

  • Catastral - Schatzungs Operat - vceňovací operát daňové obce Karviná.

Těšín 5. května 1848, ve kterém je zachycen úvodní popis obce k roku 1843

  • Monographie des Ostrau Karviner Steinkohlenreviers - Monografie Ostravsko-Karvinského revíru - Těšín 1885
  • Bergmanische Notizen - Wilhelm Jičínský 1856 - 1898
  • Ředitelská konference Ostravsko-Karvinského revíru, Ostrava 1931
  • Dějiny hornického města Karviné - Dr. Fridolín Šlachta - 1937
  • Rozmístění průmyslu v ostravské průmyslové oblasti na počátku průmyslové revoluce

- PhDr. Tomáš Pawlica, Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě, 35, rok 1973, řada C B.