Přeskočit na obsah

Klášter Lilienfeld

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Klášter Lilienfeld
Klášter Lilienfeld (25. dubna 2010)
Lokalita
StátRakouskoRakousko Rakousko
MístoLilienfeld
Souřadnice48°0′46,73″ s. š., 15°35′55,14″ v. d.
Map
Základní informace
ŘádCisterciácký řád
ZakladatelLeopold VI. Babenberský
Založení13. století
Zrušení1789
Mateřský klášterKlášter Heiligenkreuz
Odkazy
Kód památky80223
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klášter Lilienfeld (latinsky: Campus liliorum, česky: Pole lilií) je dosud činné cisterciácké opatství s kostelem Nanaebevzetí Panny Marie, ležící v Lilienfeldu v Dolním Rakousku, v předhůří Alp.

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Pohled na opatství z roku 1747
Barokní socha fundátora kláštera, Leopolda VI. Babenberského, na portálu kostela
Křížová chodba

Cisterciácké opatství zde roku 1202 založil rakouský a štýrský vévoda Leopold VI. Babenberský. Největší středověký klášter v Rakousku se stal rodovým klášterem rodu Babenberků. Donace rozšířil Fridrich II. Babenberský, řečený Bojovný (1210–1246), Leopoldův 3. syn, poslední vévoda z rodu Babenberků. Klášter byl osídlen mnichy z mateřského kláštera v Heiligenkreuzu a vystavěn tamní hutí ve slohu rané cisterciácké gotiky.

V roce 1217 se zde vévoda Leopold VI. sešel s mnoha šlechtici ze svého panství, aby odtud zahájili pátou křížovou výpravu. Po návratu z výpravy vévoda opatství daroval relikvii ze Sv. Kříže, kterou přivezl z Konstantinopole.[1] Zemřel během mírových jednání 28. července 1230 v italském San Germanu. Jeho ostatky byly převezeny do Lilienfeldu, kde se dne 30. listopadu 1230 konal slavný pohřební obřad, spojený s vysvěcením nového kostela a kláštera. Na památku zakladatele zasvětil pasovský biskup Ulrich v kostele čtyři oltáře křižáckým světcům: archandělu Michaelovi, Vilémovi Vyznavači, Janu Křtiteli a sv. Ondřejovi. Fundaci svého otce potvrdil a rozhojnil Leopoldův třetí syn, Fridrich II. Babenberský, řečený Bojovný (1210–1246), poslední vévoda z rodu Babenberků. Jeho sestra, Markéta Babenberská, česká královna a první manželka Přemysla Otakara II., byla pohřbena také v lilienfeldském kolegiátním kostele.

Ve 14. století proslavili zdejší skriptorium opat Ulrich a mnich Christan (Christian). Mniši se starali o chudé a nemocné a zajišťovali ubytování pro hosty. ell v Türnitzu, byla pohřbena v presbytáři kolegiálního kostela Lilienfeld. Po opakovaných vpádech husitů musel opat Petr Krotenthaler dát opatství opevnit. V době reformace opustilo klášter i řeholi mnoho mnichů, k roku 1587 jich zůstalo jen šest.[2]

Během 17. století nastal opětovný rozkvět kláštera, opat Ignaz Krafft († 1638) založil teologicko-filozofické učiliště, činné až do 19. století. Opat Mattheus Kollweiss (1650–1695) byl generálním opatem cisterciáckého řádu a císařským komisařem pro rekatolizaci dolního Rakouska. Zdejší laické bratrstvo sv. Josefa mělo roku 1781 200.000 členů. Když klášter zbankrotoval v důsledku velkolepých stavebních projektů na farách svého panství, prohlásil prý císař Josef II., "už je čas ho zrušit" a 24. března 1789 tak učinil, přestože kláštery se školou měly být zachovány.[3]. Mnohá umělecká díla byla následně zničena, gotické sklomalby přeneseny do Svatoštěpánského dómu ve Vídní, cenné rukopisy odvezeny do c. a k. Dvorní knihovny ve Vídni, olověná kašna z křížové chodby prodána jako kov k roztavení slévárně. Zrušeny byly také poutní cesty do Mariazell, které zde měly své výchozí místo. Zkázu dovršil požár z roku 1810. Od roku 1812 začala obnova kláštera. Pkračovala systematicky až do druhé světové války, kdy klášter obsadili nacisté a počátkem roku 1945 došlo k vyplenění budov. 9. dubna 1976 papež Pavel VI. prohlásil klášterní kostel za basiliku minor.

Česko-rakouské styky

[editovat | editovat zdroj]

Mezi profesy a mnichy v Lilienfeldu byli a jsou tradičně zastoupeni Češi. V profesní knize kláštera lze napočítat tři desítky českých jmen a další pocházeli z německých jazykových oblastí Čech.[4] V období biedermeieru opat Ambrož Bečička (1825–1865) založil nynější klášterní park a zabýval se pěstováním exotických rostlin. V současnosti patří do zdejší komunity český kněz a historik Jáchym Dalimil Zítko.

Architektura

[editovat | editovat zdroj]

První stavební plány kostela a kláštera vytvořila cistercko-burgundská stavební huť, přišlá z Heiligenkreuzu. Její členové v letech 1218-1220 postavili také palácovou kapli v Klosterneuburgu. Závěr trojlodní baziliky s příčnou lodí a pravoúhlým chórem měl vzory v Clairvaux, Pontigny nebo v Citeaux. K příčné lodi z jižní strany přiléhá sakristie a za ní kapitulní síň, do které se vstupuje z křížové chodby. Z křížové chodby na jižní straně vybííhá do rajského dvora klenutá architektura studničního stavení. Také ostatní budovy kláštera jsou situovány po jižní straně od kostela. V 17. století byly k dosavadní architektuře přistavěny z východu, jihu a západu barokní trakty: konvent, knihovna, prelatura a trakt pro hosty. Počátkem 18. století byla propadlá střecha v křížení kostela nahrazena věží a zřízena západní empora. Stavební úpravy dovršil opat Chrysostomus Wieser mezi léty 1730-1746.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

[editovat | editovat zdroj]

S délkou 83 metrů jde o největší stojící kostel v dolním Rakousku. Gotické vstupní průčelí s ústupkovým portálem je rámováno barokním volutovým štítem na sloupech, po stranách jsou barokní sochy zakladatelů Leopolda VI. a Leopolda III., na římse sousoší Svaté rodiny mezi dvěma anděly. Tesané nápisy označují patrocinium kostela (Templum honoribus beatae Mariae Virginis Assumptae dicatum) a stavbu za vlády Ferdinanda III. "svatého a spravedlivého. Interiér má raně gotické architektonické články (sloupy, křížové klenby a konzoůy) a barokní zařízení:

  • Hlavní oltář, chórové lavice a kazatelna: vytvořil je laický bratr Ludwig Kogel († 1741), mramorové části tesané z červeného lilienfeldského mramoru a z černého mramoru Türnitzkého; dřevěné části černě mořené nebo přírodní s intarziemi; obraz Nanebevzetí Panny Marie s apoštoly u prázdného hrobu namaloval Daniel Gran
  • čtyři oltářní obrazy u pilířů v lodi namaloval Martin Altomonte († 1745)
  • oltářní obrazy v chóru namaloval Johann Georg Schmidt zvaný Wiener-Schmidt
  • Caesariova gotická kaple s alabastrovým reliéfem Krista na hoře Olivetské v barokním oltáři
  • Kaple sv. Josefa - klasicistní oltář z roku 1822
  • epitafy opatů
  • Velké varhany na západní empoře postavil Ignaz Gatto z Kremže v letech 1767-1768; malé varhany v chóru jsou z roku 1740
  • Šest gotických sklomaleb, náměty: Život Kristův a Mariin - vsazeny v oknech křížové chodby, z 1. třetiny 14. století
  • Sakristie - raně barokní, starozákonní a novozákonní scény malované na klenbě
  • Portál kostela
    Portál kostela
  • Křížení a hlavní oltář
    Křížení a hlavní oltář
  • Oltář sv. Bernarda
    Oltář sv. Bernarda
  • Větší varhany
    Větší varhany
  • Sakristie
    Sakristie
  • Fresky na klenbě sakristie
    Fresky na klenbě sakristie
  • Křížení kostela a rajská zahrada
    Křížení kostela a rajská zahrada
  • Sklomalby: Bičování a Vzkříšení Krista
    Sklomalby: Bičování a Vzkříšení Krista
  • Knihovna
    Knihovna

Pohřbeni v klášterním kostele

[editovat | editovat zdroj]

Klášter

[editovat | editovat zdroj]
  • Křížová chodba z let 1230-1260, 2 okenní sklomalby z. třetiny 14. století (Zvěstování a Korunování P. Marie, Král Manasse), u vchodu do kapitulní síně gotická socha Krista bolestného
  • Studniční stavení s kamennou kašnou
  • Cellarium - dvoulodní raně gotický sál s křížovými klenbami
  • Barokní sloup se sochou Panny Marie Immaculaty na nádvoří

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V současnosti je relikvie ve tvaru dvojramenného kříže adjustována v oltářním kříži se smaltovanými destičkami z roku 1882 od zlatníka Hermelinga z Kolína nad Rýnem
  2. ↑ Verena Friedrich–Pius Maurer O.Cist.: Das Zisterzienserstift Lilienfeld. Passau 2007, s. 5
  3. ↑ Verena Friedrich–Pius Maurer O.Cist.: Das Zisterzienserstift Lilienfeld. Passau 2007, s. 6
  4. ↑ Eugen Müller, O.Cist.: Professbuch Zisterzienserstiftes Lilienfeld. EOS Verlag Sankt Ottilien 1996, ISSN 0303-4224

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Verena Friedrich–Pius Maurer O.Cist.: Das Zisterzienserstift Lilienfeld. Kunstverlag Peda: Passau 2007, ISBN 978-389643-641-2

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Klášter_Lilienfeld&oldid=21667084“