Kanó Motonobu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Kanó Motonobu
Kano White-robed Kannon, Bodhisattva of Compassion.jpg
Narození 28. srpna 1476
Kjóto
Úmrtí 5. listopadu 1559 (ve věku 83 let)
Děti Kanō Hideyori
Kanō Shōei
Rodiče Kanō Masanobu
Příbuzní Kanō Utanosuke
Některá data mohou pocházet z datové položky.
„Bódhisattva Soucitný, oděný v bílé roucho“, počátek 16. století.

Kanó Motonobu (狩 野 元 信) - (28. srpna 1476 - 5. listopad 1559) byl japonský malíř, člen malířské školy Kanó. Prostřednictvím svých politických vztahů, patronací, organizačními schopnostmi a také svým vlivem dokázal vytvořit malířskou školu Kanó tak, jak ji známe dnes. Škola vychovala velkou většinu malířů během celého období Edo (1603-1868). Jeho posmrtné jméno zní Kohógen (古 法眼).

Rodinné zázemí[editovat | editovat zdroj]

Rodina Kanó je považována za potomky z řady válečníků z okresu Kanó. Oblast Kanó je nynější japonská prefektura Šizuoka. Předkem této rodiny byl Kanó Kagenobu, který byl zřejmě družiníkem v rodině Imagawa. Hlásil se k autorství obrazu nejvyšší hory v Japonsku, hory Fudži, vytvořeném při příležitosti návštěvy šóguna Ašikagy Jošinoriho v roce 1432. Rodina Kanó dominovala v japonském malířství od konce období Muromači (1336-1573) do konce období Edo (1603-1868).

Kanó Masanobu, otec Motonobua, byl zakladatelem malířské školy Kanó. Kanó Masanobu se stal oficiálním dvorním malířem šógunátu Ašikaga v roce 1481. Masanobu byl profesionálním umělcem, jehož styl vyšel ze stylu Kanga (tušové malířství v čínském stylu) a jeho potomci pokračovali ve stylu školy Kanó. Ke škole Kanó se hlásili sekulární tušoví malíři.

„Hosokawa Sumimoto na koni“, Kanó Motonobu, Museum Eisei Bunko, rok 1507

Životní dráha[editovat | editovat zdroj]

„Květiny a ptáci čtyř ročních období“

Jakožto syn a dědic zakladatele školy Kanó Masanobua, byl Kanó Motonobu pravděpodobně vyučen ve stylu Kanga svým otcem. Hned od samého začátku prokázal Motonobu velké umělecké nadání a získal několik zakázek od významných mecenášů již ve věku devíti let. Mezi takové mecenáše patřili představitelé šogunátu Ašikaga (Ašikaga Jošitane, Ašikaga Jošizumi, Ašikaga Jošiharu), členové císařské aristokracie, kjótská obchodnická třída a hlavní kjótské svatyně a chrámy.[1]

Jedna z jeho nejranějších dokumentovaných zakázek se týkala sady votivních plaket (e-ma) zobrazujících „Šestatřicet nesmrtelných básníků“[pozn. 1] pro šintoistickou svatyni v Icukušimě. Tato sada byla objednána skupinou obchodníků z města Sakai v roce 1515 a její součásti jsou nyní umístěny v prefektuře Hirošima.

Do 30. let 16. století se Motonobu oženil s dcerou Tosy Micunobua, vedoucího představitele malířské školy Tosa, měl tři syny (Šóei [1519-1592], Jusecu [1514-1562] a Jošin) a vedl malou skupinu školy Kanó v severním Kjótu. Malířská dílna zahrnovala zhruba deset lidí,[2] mezi něž patřili Motonobu, jeho tři synové, jeho mladší bratr Jukinobu (1513-1575) a několik asistentů, kteří možná nebyli s ním pokrevné příbuzní.[1] Vzhledem k tomu, že Motonobu byl vedoucím nebo hlavním tvůrcem těchto obrazů, staral se o uzavírání smluv, výrobu a organizaci jednotlivých projektů, přičemž byl stále silně zapojen do prodejů svých prací i prací svého studia. Motonobu, známý svým šarmem a intelektem, se stal tvrdým obchodníkem a často žádal šóguna o obrovské částky za různé zakázky spolu se svým obchodním přítelem, Hasuikem Hideakim.[2]

Čas strávený prodejem ho však neodváděl od jeho maleb. Coby vedoucí představitel školy Kanó si zabral nejdůležitější místnosti v budově, na níž měl zakázku, a pak přidělil synovi a asistentům další projekty podle hierarchie. Tyto projekty mohly zahrnovat samostatné malování vlastních místností nebo pouhé mletí pigmentů, připravování papíru, malovaní barvy pozadí nebo prostě vyplňování velkých ploch barvou. V důsledku Motonobuových obchodnických dovedností se zakázky rozrůstaly.[2][1] Motonobu vyškolil svou malířskou dílnu, kde bylo mnoho členů jeho rodiny a dalších učňů, k realizaci mnoha svých návrhů. Dílna školila další umělce tak, že umožnila studentům sledovat vedoucího malíře při práci a kladla důraz na napodobování mistrova stylu.

Portrét Hosokawy Takakuniho, Kanó Motonobu, chrám Tórin-in, rok 1543

Škola Kanó[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Škola Kanó.

Motonobu byl známý svým čínským monochromatickým stylem a charakteristickým způsobem malby coby průkopník malířského stylu suiboku-ga (sumi-e) v Japonsku. Formy byly organické, přirozené a plné dramatu. Motonobuovy realizace byly obecně navrhovány pro příbytky třídy samurajských válečníků, se zaměřením na sady posuvných dveří fusuma a velké skládací paravány bjóbu. Jeho obrazy ve stylu sumi-e měly čerpat svou inspiraci ze tří odlišných čínských mistrů této techniky, a sice Mu-čch’i Fa-č’anga, Sia Kueje a Jü Čchiena (kolem 1230).[2]

Nicméně, Motonobu byl všestranný ve svém malířském stylu a byl schopný malovat krajinu, scenérii i postavy výrazných dekoračních obrazů.[1] Bylo to pravděpodobně kvůli tomu, že jeho tchán Tosa Micunobu byl vedoucím představitelem školy Tosa, který byl slavný svým návratem ke stylu jamato-e. Pozoruhodné práce ve stylu jamato-e zahrnují soubor ručních svitků Seirjó-dži no engi („Počátky chrámu Seirjó-dži“, rok 1515; Kjóto, Seirjó-dži) a některé nástěnné malby na posuvné dveře fusuma. Tím, že zvládal tyto dva odlišné styly, byly umělecké dovednosti Motonobua schopné přizpůsobit se individuálnímu zadavateli a vytvořit jedinečnou fúzi čínského a japonského stylu. Tato fúze čínského stylu a ikonografie s japonskou estetikou je tím, co pomohlo škole Kanó dosáhnout jejího legendárního postavení, jak ji známe dnes.[2]

Motonobo maloval nejen obrazy, ale používal také tři druhy kaligrafie. První byl formální styl známý jako šintai („nová forma“). Druhá a méně formální forma byla známá jako gjóšo („splývavý styl“). Třetí forma se nazývá sóšo („tráva“) a používá velmi kurzívní styl.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Jedním z největších Motonobuových úspěchů bylo vytvoření nové techniky pro malování. Tato technika tvořila základ pro raný styl školy Kanó a byla známá jako wa-kan, směs japonské a čínské malby. Tato kombinace měla prostorovou pevnost a pečlivou techniku ve stylu Kanga. To také mělo některé charakteristiky stylu jamato-e, kupříkladu jemné linie a dekorativní vzorování, použití barev a plátkové zlato. Stěnové panely zobrazující „Ptáky a květiny čtyř ročních období“ představují tuto kombinaci stylů.

Motonobu předal dalším generacím vše, co se naučil. Tím vznikla určitá kreativita a flexibilita ve škole Kanó. „Příběh Siang jan“ (Tokijské národní muzeum) ukazuje vznik stylu Kanó, i když k tomu skrytě používá čínskou filozofii. Ale postava v popředí je aktivní a vertikální rovina dělá obraz japonským. Způsob malby a kompoziční prvky také působí výrazně japonsky.

Škola Kanó vzkvétala díky takovým vedoucím představitelům jako Motonobu. Umožnily to jeho pověst, talent a rozvinuté organizační schopnosti. Ačkoli škola byla založena v 15. století, její vliv může být stále cítit v moderním umění po celém světě.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. „Šestatřicet nesmrtelných básníků“ (三 十六 歌仙 Sandžúrokkasen) je skupina japonských básníků z období Asuka, Nara a Heian vybraných Fudžiwarou no Kintó coby příklady japonských poetických schopností. Nejstarší dochovanou sbírkou děl 36 básníků je Niši Hongandži Sandžú-rokunin Kašu ("Sbírka 36 básníků Niši Hongandži ") z roku 1113. Mezi nimi je pět básnířek. Podobné skupiny japonských básníků z období Kamakura obsahují Njóbó Sandžúrokkasen (女 房 三 十六 歌仙), které tvoří výhradně dvorní dámy, a Čúko Sandžúrokkasen (中古 三 十六 歌仙), nebo třiceti šest nesmrtelných básníků z období Heian vybraných Fudžiwarou no Norikane 藤原 範 兼 (1107-1165). Tento seznam nahradil starší skupinu s názvem „Šest nesmrtelných poezie“. Soubory portrétů (v podstatě imaginárních) této skupiny byly populární v japonském malířství a později v dřevořezech a často visely v chrámech.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kanō Motonobu na anglické Wikipedii a Thirty-Six Immortals of Poetry na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Mason, Penelope E (2005). History of Japanese art(in English). Upper Saddle River, N.J.: Pearson Prentice Hall. 
  2. a b c d e Jōhei, Sasaki (1984).  "The Era of the Kanō School". Modern Asian Studies 18 (4): 647–656. 
  3. Sigur, Hannah (2008-10-15). Influence of Japanese Art on Design, 1st edition(in English), Salt Lake City: Gibbs Smith. ISBN 9781586857493.