Kamyšin
| Kamyšin Камышин | |
|---|---|
 Národní dům, památka Ruské federace | |
 Znak  Vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 50°5′ s. š., 45°24′ v. d. |
| Nadmořská výška | 50 m n. m. |
| Časové pásmo | UTC+4 |
| Stát |  Rusko |
| Federální okruh | Jižní |
| Oblast | Volgogradská |
_-_Volgograd_Oblast.svg) Volgogradská oblast na mapě Ruska | |
  Kamyšin Město na mapě Volgogradské oblasti | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 81 km² |
| Počet obyvatel | 104 220 (2025)[1] |
| Hustota zalidnění | 1 286,7 obyv./km² |
| Správa | |
| Starosta | Vladimir Anatoljevič Ponomarjov |
| Vznik | 1668 |
| Oficiální web | www |
| Telefonní předvolba | (+7) 84457 |
| PSČ | 403870–403895 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kamyšin (rusky Камы́шин) je město ve Volgogradské oblasti Ruské federace. Nachází se na pravém břehu Volgogradské přehrady u ústí řeky Kamyšinky mezi městy Saratovem a Volgogradem. Při sčítání lidu v roce 2010 měl bezmála 120 tisíc obyvatel, takže byl třetím největším oblastním městem. V současnosti zde žije přibližně 104 tisíc[1] obyvatel.
Historie
[editovat | editovat zdroj]V sedmnáctém století byla založena pevnost nazvaná Dmitrijevsk podle ikony Demetria ze Soluně. Roku 1780 byla povýšena na město a získala jméno podle rákosu (rusky камыш), rákosí je vyobrazeno i v městském znaku.[2] Na rozvoji města se podílel volok mezi povodími Volhy a Donu, po velkém požáru v roce 1872 bylo dřevěné město přestavěno na kamenné. V roce 1900 měl Kamyšin 18 000 obyvatel a žila zde početná populace povolžských Němců.[3] Bylo sídlem okresu v rámci Saratovské gubernie. Vyrůstal zde Viktor Černov, lídr strany eserů.[4]
Ve městě sídlí textilní, sklářský a potravinářský průmysl, známé je místní pivo Pegas. Prochází jím Povolžská železnice a nedaleko se nachází vojenské letiště Lebjažje. Okolní oblast je proslulá pěstováním melounů a každoročně koncem srpna se v Kamyšinu koná melounový festival.[5] Kulturní památkou je katedrála svatého Mikuláše z roku 1825, město má také divadlo, řadu muzeí a středních škol i pobočku Volgogradské státní technické univerzity.
Poblíž města byla v 80. letech československá báze montérů, kteří stavěli plynovod Orenburg. Zaroveň se podíleli na výstavbě infrastruktury (obytné domy, technické zázemí).
Partnerským městem Kamyšinu bylo za socialismu město Opava. Od 17. století stával v centru města Opava hotel U Zlaté koruny. V roce 1977 byl odstřelen a na jeho místě vyrostl nový hotel v brutalistním stylu, pojmenován právě podle družebního města hotel Kamyšin. Později byl přejmenován na hotel Koruna.[6][7]
Zdejší fotbalový klub FK Tekstilščik Kamyšin byl v devadesátých letech účastníkem nejvyšší ruské soutěže i Poháru UEFA.
Rodáci
[editovat | editovat zdroj]- German Nikolajevič Lipkin (1924–2007), hrdina Sovětského svazu (1944)
- Alexej Petrovič Maresjev (1916–2001), pilot
- Děnis Kolodin (*1982), fotbalista
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kamyschin na německé Wikipedii.
- 1 2 Численность постоянного населения Российской Федерации по муниципальным образованиям на 1 января 2025 года. Moskva: Federální služba státní statistiky. 25. dubna 2025. Dostupné online.
- ↑ Камышин. Волгоградская область [online]. Союз малых городов Российской Федерации [cit. 2025-11-11]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Kamyshin [online]. The Center for Volga German Studies [cit. 2025-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ЧЕРНОВ ВИКТОР МИХАЙЛОВИЧ [online]. Энциклопедия русской эмиграции [cit. 2025-11-11]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ The Kamyshin Watermelon Festival [online]. Volgograd State University [cit. 2025-11-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DENÍK.CZ, Redakce. Historická budova hotelu Koruna zanikla před třiceti lety. Opavský a hlučínský deník. 2007-11-26. Dostupné online [cit. 2026-09-01].
- ↑ OPAVA – HOTEL KORUNA (HOTEL KAMYŠIN) [online]. Den architektury [cit. 2025-11-11]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kamyšin na Wikimedia Commons - Oficiální stránky
