Jindřich IV. Parléř
| Jindřich IV. Parléř | |
|---|---|
 | |
| Narození | 14. století |
| Povolání | sochař a architekt |
| Rod | Parléřové |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jindřich IV. Parléř chybně uváděn také jako Jindřich Parléř mladší, (Henricus Parlerius), syn Johanna z Gmündu, synovec Petra Parléře a vnuk Heinricha z Gmündu (Jindřich Parléř starší) byl kameník, sochař a stavitel. Správně by měl být uváděn jako Jindřich z Gmündu, neboť parléř (= polír, vedoucí stavitel - parléř magistra operis) v tomto případě bylo označením jeho funkce ve svatovítské huti do roku 1378. Později byl parléřem Jošta Lucemburského.[1]
Život
[editovat | editovat zdroj]Jindřich IV. Parléř byl jako člen pražské parléřovské stavební huti zapsán v účetní knize dne 3. dubna 1373.[2] Jeho datum narození a úmrtí nejsou známy. Jeho manželkou byla Drutgina, sestra kameníka a sochaře Michaela ml. z Kolína ("Colnera"), zmiňovaná r. 1387. Na Moravě pracoval jako markraběcí stavitel v období 1381–1387 ve službách markraběte Jošta a dostával týdenní plat půl hřivny grošů. Jeho dům v Brně stál u brány augustiniánského kláštera sv. Tomáše.[3] Další záznam ho uvádí jako jednoho z architektů a sochařů katedrály v Ulmu (po Jindřichu Parléřovi starším z Ulmu a jeho synu Michaelu Parléřovi) před rokem 1391.[4]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]V Praze je Jindřich Parléř autorem náhrobku knížete Spytihněva II., Břetislava I. a některých byst v triforiu katedrály sv. Víta, např. Václava z Radče a Alžběty Pomořanské.[5] Jeho nejvýznamnějším dílem v katedrále je polychromovaná socha svatého Václava s kopím a štítem (1373) ve svatováclavské kapli. Jde o vůbec první samostatně stojící sochu tohoto světce, která zároveň představuje formální předstupeň k pozdějším madonám krásného slohu .[6] Jaromír Homolka uvádí, že Jindřichův sv. Václav představuje sblížení plastiky s novým pojetím knižních iluminací.[7]
V brněnském kostele sv. Tomáše je Jindřichu Parléřovi připisováno tamější opukové sousoší horizontální Piety.[8] Tento typ se pak rozšířil po široké oblasti v Porýní, okolí Baltu a zasáhl až do střední Itálie. Oproti klasickým parléřovským pietám, Jindřichova stylizace postavy Krista v některých rysech předjímá podobná sousoší krásného slohu.[9]. Piety stejného typu se nacházejí v dominikánském kostele v Landshutu, kostele sv. Barbory ve Wroclawi (dnes zničená), Lutíně, Klosterneuburgu a Cipíně.[10]
Arcidiecézní muzeum Olomouc uvádí, že Jindřich Parléř by mohl být autorem jedné z nejkrásnějších madon krásného slohu - Šternberské madony, která pochází z 90. let 14. století.[11] Na zádech sochy je rytá signatura čtená jako „Hen(us)“ nebo „Hen(ricus)“, která vede k úvahám o jejím tvůrci, kterým snad mohl být Jindřich Parléř nebo jeho syn Jan.[12][13]
Z doby kolem roku 1390 pochází také gotická konzola s rostlinným motivem a poprsím mladé ženy v Museum Schnütgen, původně z chrámu v Kolíně nad Rýnem navrženého Petrem Parléřem, která má značku rodiny Parléřů, ale neexistují doklady, které by určily konkrétního sochaře.
Díla připisovaná Jindřichu IV. Parléřovi
[editovat | editovat zdroj]- Svatý Václav (1373), Kaple svatého Václava v katedrále svatého Víta
- Tumba Břetislava I., Spytihněva II., Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
- Bysta Elišky Pomořanské a Václava IV., Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
- sochařská výzdoba archivolt portálu sv. Petra (Sv. Barbora, 1380), katedrála v Kolíně nad Rýnem
- nedochovaný prototyp Madony krásného slohu (1381-1387), z níž je odvozena skupina kolem Toruňské madony, např. Šternberská madona nebo Madona v Ptuji
- Pieta v kostele sv. Tomáše v Brně[14]
-
Náhrobek Spytihěva II. v Praze -
Socha sv. Václava -
Šternberská Madona, Muzeum umění Olomouc -
Museum Schnütgen, Busta označená znakem Parléřů
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Hlobil I, 2007, s. 20
- ↑ Stejskal K, Umění na dvoře Karla IV., Artia Praha 1978, s. 180
- ↑ Fajt J, 2006, s. 196
- ↑ Münster - katedrála v Ulmu
- ↑ Heraldica, s. 36
- ↑ Socha sv. Václava. udu.ff.cuni.cz [online]. [cit. 2015-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-23.
- ↑ Homolka J, Studie k počátkům umění krásného slohu v Čechách, 1974, s.39
- ↑ Ehm Josef, České gotické umění, nakl. ČTK Praha 1977, s. 39
- ↑ Homolka J, Studie k počátkům umění krásného slohu v Čechách, 1974, s.43, 52
- ↑ Kutal A, České gotické umění, Obelisk Praha 1972, s. 109
- ↑ Arcidiecézní muzeum Olomouc: Šternberská madona
- ↑ Hlobil I, 2007, s. 19-20
- ↑ Olumart: Šternberská madona. www.olmuart.cz [online]. [cit. 2015-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-10.
- ↑ Albert Kutal, Pieta z kostela sv. Tomáše v Brně. Brno 1937
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ivo Hlobil, Šternberská madona, krásná socha krásného slohu, Šternberk 2007, ISBN 978-80-254-1414-9
- Jiří Fajt (ed.), Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Academia, Praha 2006, ISBN 80-200-1399-7
- Anton Legner, Die Parler und Schöne Stil 1350–1400 Europäische Kunst unter der Luksemburgen. Köln 1978
- Jaromír Homolka, Studie k počátkům umění krásného slohu v Čechách, Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica, Monographia LV, Praha 1974
- Albert Kutal, České gotické umění, Obelisk Praha 1972
- Schmidt G, Peter Parler und Heinrich IV. Parler als Bildhauer, Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte Bd. XXIII, 1970, 108n.
- Jaromír Homolka, K problematice české plastiky 1350–1450, Umění XI, 1963
