Šternberská madona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Šternberská Madona, 90. léta 14. století, opuka, polychromie, v. 84 cm, Arcidiecézní muzeum Olomouc

Šternberská madona je jednou z nejvýznamnějších českých madon krásného slohu a národní kulturní památkou.[1] Byla objevena roku 1957 ve filiálním kostele v Babicích, které náležely ke šternberskému majetku. Patří do skupiny krásných madon z okruhu Mistra Toruňské madony. Je vystavena ve stálé expozici středověkého sochařství v Arcidiecézním muzeu Olomouc.

Popis a zařazení[editovat | editovat zdroj]

Restaurování[editovat | editovat zdroj]

První restaurování sochy provedl roku 1958 František Sysel. Bylo při něm sejmuto 6 mladších vrstev polychromie inkarnátů, 4-5 mladších vrstev polychromie šatu, pláště a roušky a ponechány nejstarší vrstvy - rumělka na líci pláště, kobaltová modř na rubu pláště, zlacení lemu, tmavá červeň spodního šatu a okr na roušce. Původní barva inkarnátů byla objevena až jako 8. vrstva při dalším restaurování roku 1998. Restaurátor předpokládá, že nejstarší vrstvy polychromie jsou v inkarnátech, plachetce a místech zlacení (vlasy, koruna, lemy pláště) a na ostatní plochy byl nanesen pouze klihovokřídový podklad a práce byla přerušena před přitesáním zadní strany sochy. Specifická sytě rumělková barva pláště, kterou se Šternberská madona liší od ostatních madon krásného slohu, tak může pocházet až z pozdější doby a různí historikové umění ji řadí do 15-16. století.[2]

Drobná poškození lemu pláště byla v minulosti opravena přetesáním a řasení drapérie tak částečně pozbylo logičnosti. Z pozdější doby pochází také otvor na temeni hlavy jezulátka, do kterého měla být vsazena svatozář. Kamenná koruna na hlavě madony byla v blíže neurčeném čase zkrácena a upravena pro nasazení kovové koruny. Zadní strana sochy, původně určené do volného prostoru, byla plně plastická, s vějířovitým pravidelným řasením pláště od ramen k podstavci, ale nedlouho po jejím dokončení přitesaná,[3] pravděpodobně v souvislosti s jejím druhotným umístěním na konzole.[4] V 60. letech 20. století byla při neodborném pořízení odlitku na několika místech poškozena polychromie i s křídovým podkladem.[5]

Popis sochy[editovat | editovat zdroj]

Opuková socha 84 x 37 x 18 cm, se zachovanou původní polychromií na křídovém podkladu a zlacením na polimentu.

Šternberská madona má řadu shodných rysů se "slezskými madonami" z Toruně, Wroclawi a Bonnu a Kutal předpokládá, že vznikly ve stejné dílně tzv. Mistra Toruňské madony. Za výchozí typy pro toruňský okruh považuje sochy Sv. Jana z Třeboně a Madonu z Benátek (Kunstmuseum Düsseldorf).[6] Zvláštním společným rysem této skupiny je porušení principu kontrapostu a umístění dítěte nad volnou nohou. Madony mají úzký vztah k sochám parléřovské stavební huti a působí mohutněji a svou rozložitostí a pevným rozkročením se liší od druhé linie krásných madon, které reprezentuje Krumlovská madona. Od ní odvozené sochy jsou naopak netělesně křehké a znázorněné v mnohem dynamičtější póze.[7]

Hmota Šternberské madony je rozložena kolem střední osy mezi hlavou a soklem a působí staticky. Tělesné jádro zakrývá bohatá drapérie, rozvinutá do šířky a bohatě členěná velkorysými mísovitými, vlásničkovými a trubicovými záhyby. Madona je široce rozkročena, s váhou spočívající na pravé noze a s vysunutým pravým bokem. Dítě drží nad volnou nohou na levé straně, odkud běží diagonálně lem, zřasený uprostřed do meandrovitých záhybů a končící na pravém boku v kaskádě vertikálních překládaných záhybů. Systém řasení je proveden důsledně v celé drapérii, respektuje pohybový řád a tvoří plynulé přechody a spoje. Z této logiky se vymyká pouze oblast pod pravým ramenem, která je ve srovnání s ostatními partiemi málo diferencovaná. Přenesení Ježíška nad volnou nohu, které ho zbavilo opory, je nahrazeno oporou formální- soustavou horizontálních řas drapérie v oblasti pasu, která ho obtáčí.[8] Tím se zároveň stal zbytečným druhý systém vertikálních záhybů pláště pod levou rukou madony, který se uplatňuje u krumlovského typu.[9]

Na rozdíl od štíhlé a protáhlé tváře Krumlovské madony je tvář Šternberské madony široká a oblá a typově shodná s okruhem soch Mistra Toruňské madony. S krumlovským typem spojuje Šternberskou madonu zejména shodné zvlnění vlasů a také motiv vtlačení prstů pravé ruky matky do měkkého dětského těla. To má svůj logický význam u Krumlovské madony, kde na ruce spočívá váha dítěte, ale u Šternberské madony se jedná o dodatečné a věcně zbytečné gesto. Hra dítěte s jablkem se naopak vyskytuje téměř výhradně pouze u toruňského typu.[10]

Spodní část přední strany sochy je jen nepatrně pozměněnou variantou Toruňské madony a opakuje celý systém řasení její drapérie, včetně vlásničkovitého záhybu, sahajícího na pravé straně až k podstavci. Hlavní rozdíl je v postavení Ježíška, který u Toruňské madony svírá oběma rukama jablko, zatímco u Šternberské se drží pravou rukou matčiny roušky a vytáčí se k věřícím, podobně jako u Madony z Wroclawi. Šternberská Marie nedrží v levé ruce jablko, ale přidržuje tělo Ježíška. Tím se loket dostal až doprostřed těla a nemůže na pravé straně přidržovat plášť. Chybí i krouživý pohyb záhybů, které u obou příbuzných madon obtáčejí jablko jako centrální uzel psychických vztahů, kde se stýkají ruce matky a dítěte.[11] Rouška Panny Marie není stylizována do trubicových útvarů, ale je volně rozložena a jeden cíp drží v ruce Ježíšek. Tento motiv i samotná tvář Madony má malířskou předlohu v Madoně z Veveří.[12]

Zadní strana sochy, kde je plášť uspořádán do pravidelných vertikálních řas rozbíhajících se od ramen k podstavci, se téměř shoduje s Madonami z Wroclawi, Madonou ze zemského muzea v Bonu, nebo s Krumlovskou madonou. Původní plně plastická zadní strana Šternberské madony byla poničena přetesáním.

Podle Fajta a Suckale celá kompozice plastiky odkazuje k Ježíšovu budoucímu umučení a Marie svým pohybem, gesty i pojetím drapérie strhává pozornost k dítěti. Matka ho pevně drží pravou rukou přes nahé tělo a zároveň odtahuje dozadu jakoby ho chtěla ochránit. Levou rukou pozdvihuje jeho nožku v předtuše, že bude probita hřebem. Ježíšek s nedětsky vážným výrazem svírá jablko, představující symbol spásy.[13] Toto pojetí Madony soucitné (typu compassio), která předem ví, jaké utrpení její dítě čeká, vychází z mystického vidění sv. Brigity Švédské.

Autorství[editovat | editovat zdroj]

Na zadní straně sochy byl po odstranění mladších vrstev polychromie objeven v křídové vrstvě rytý nápis ze tří gotických minuskulí "hen" a připojené zkratky "us", který je signaturou autora a může znamenat hen(ricus). Obvykle je proto za autora Šternberské madony považován Jindřich IV. Parléř (Jindřich z Gmündu), synovec a parléř (palír, polír) svatovítské huti Petra Parléře. Dobře doložená díla Jindřicha z Gmündu, jako jsou archivolty svatopetrského portálu katedrály v Kolíně nad Rýnem, nebo Pieta v kostele sv. Tomáše v Brně ale tuto atribuci zpochybňují vzhledem k podstatným stylovým odlišnostem. V týdenních účtech katedrály sv. Víta je navíc Jindřich uváděn zkratkou čtyř písmen jako "henr(icus)".[14]

Vzhledem k původu soch krásného slohu, který je spojován s Parléřovskou stavební hutí, navrhl Hlobil jinou interpretaci zkratky a čtení jako Hen(us), neboli Hanuš, Hans (Johannes) a jako možného autora navrhuje mladšího syna Petra Parléře Jana. Ten byl po svém otci a starším bratru Václavovi v letech 1398–1406 vedoucím mistrem stavební hutě katedrály sv. Víta. Václav s Janem jsou patrně totožní s pražskými Junkery (panici), kteří roku 1404 dodali Pietu pro katedrálu ve Štrasburku (nedochovaná). Václava Parléře, v letech 1399–1404 vedoucího mistra stavby dómu sv. Štěpána ve Vídni, navíc Lothar Schultes roku 1990 ztotožnil s Mistrem Krumlovské madony,[15] ale později tento názor opustil. Sochařská výzdoba uvedených staveb z doby působení obou umělců má odlišný charakter a totožnost pražských Junkerů tak zůstává pouhou hypotézou.[16]

Souvislost Šternberské madony se sochami v poutním kostele v Ptujské Hoře ve Slovinsku, jejichž autorem je tzv. Mistr Sv. Jakuba, vysvětlují badatelé příchodem skupiny kameníků do Ptujské Hory přímo z pražské svatovítské huti kolem roku 1400.[17]

Kutal z rozsáhlého srovnávacího materiálu dovozuje že sochař, který byl autorem Šternberské madony, vzešel z parléřovské huti a byl obeznámen se starší českou dřevořezbou a malbou. Kolem roku 1390 vytvořil Düsseldorfskou madonu jako výchozí typ skupiny madon, mezi které patří i Šternberská madona, a ještě před rokem 1400 i Toruňskou madonu. Přejímal rovněž prvky, které jsou typické pro okruh Mistra Krumlovské madony. Vzájemné ovlivňování u autorů obou typů krásných madon je natolik významné, že lze předpokládat současnou práci obou sochařů v téže dílně. Vznikla zde pravděpodobně i Madona svatovítská s rámem zdobeným dřevořezbou. Datace děl odpovídá době, kdy jsou v Praze činní tzv. Junkeři (Panicové), synové Petra Parléře.[18]

Původ sochy[editovat | editovat zdroj]

Starší literatura předpokládala, že socha byla zhotovena pro klášterní kostel augustiniánů ve Šternberku a odtud se při barokní přestavbě dostala do sakristie kostela v Babicích. Pozdější úpravy sochy, zejména přitesání původně plně plastické sochy a chybějící polychromie na zadní straně, mohou podle Ivo Hlobila ukazovat k jejímu druhotnému umístění v zámecké kapli hradu Šternberk. Tu dal postavit roku 1380 Albert ze Šternberka, v době panování Karla IV. biskup litomyšlský a magdeburský. V kapli se nacházejí oltářní křídla, jejichž styl malby souvisí s Mistrem Třeboňského oltáře, nástěnné malby z období kolem roku 1380 a také kamenná konzola, stylově odlišná od konzole na protější straně kaple a vsazená do zdi až kolem roku 1400. Je na ní vytesána reliéfní figura kameníka. V té době hrad vlastnil Albrecht ze Šternberka, biskup olomoucký, arcibiskup magdeburský a zakladatel kláštera augustiniánů ve Šternberku. Figura kameníka odpovídá vzniku v období krásného slohu a svým stylem je natolik blízká Šternberské madoně, že může být dílem téhož sochaře. Experimentální umístění sádrového odlitku Madony na konzoli prokázalo, že její podstavec se shoduje s okosením konzoly a výška i hloubka tabernáklu pod baldachýnem zhruba odpovídá dodatečně upraveným rozměrům sochy po odtesání zad a koruny.[19][20]

Vystavena[editovat | editovat zdroj]

  • 1966 Les Primitifs de Bohême, L'art gothique en Tchécoslovaquie 1350–1420, Brusel, Rotterdam
  • 1970 měla být součástí výstavy české gotiky v Paříži, která se kvůli nástupu normalizace neuskutečnila[21]
  • 1978 Die Parler und der Schöne Stil, Schnütgen Museum, Kolín nad Rýnem
  • 1999 Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, Muzeum umění Olomouc
  • 2000 Ultimi fiori del medioevo - dal gotico al rinascimento in Moravia e nella Slesia, Palazzo di Venezia, Řím
  • 2005 Prague - The Crown of Bohemia, Metropolitan Museum of Art, New York
  • 2006 Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Jízdárna Pražského hradu
  • 2006 Slezsko, perla v české koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů, Valdštejnská jízdárna, Národní galerie v Praze
  • 2014 klášter sv. Anežky České, Národní galerie v Praze[22]
  • trvale vystavena v expozici středověkého umění, Arcidiecézní muzeum Olomouc

Příbuzná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Toruňská madona, od roku 1945 nezvěstná, zachován pouze sokl s hlavou Mojžíše
  • Madona z Wroclawi, Muzeum narodowe,
  • Madona z Horažďovic, Bayerisches Nationalmuseum, Mnichov[23]
  • Madona z Benátek, Kunstmuseum Düsseldorf
  • Madona z Bonnu, Rheinisches Landesmuseum, Bonn
  • Madona z Muzea krásných umění v Budapešti, zakoupená ze soukromé sbírky v Amiensu
  • Sv. Barbora ze svatopetrského (jižního) portálu katedrály v Kolíně nad Rýnem
  • Sv. Barbora v Ptuji, Slovinsko

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Památkový katalog: Socha Šternberská Madona, rejst. č. ÚSKP 302, kat. č. 1651942676
  2. Hlobil I, 2007, s. 15
  3. František Sysel, Zápis o restauračních pracích na kamenné polychromované Gotické madoně ze Šternberka, Kroměříž 1958, in: Ivo Hlobil, Šternberská madona, krásná socha krásného slohu, Šternberk 2007, s. 24-26
  4. Hlobil I, 2007, s. 16
  5. Hlobil I, 1999, s. 267-272
  6. Kutal A, 1958, s. 123
  7. Kutal A, 1958, s. 114
  8. Kutal A, 1958, s. 111
  9. Kutal A, 1958, s. 119
  10. Kutal A, 1958, s. 123-125
  11. Kutal A, 1958, s. 114
  12. Albert Kutal, Gotické sochařství, in: Dějiny českého výtvarného umění I, Academia, Praha 1984, s. 271
  13. Fajt J, Suckale R, 2006, s. 549
  14. Hlobil I, 2007, s. 19-21
  15. Lothar Schultes, 1990, s. 25-42
  16. Hlobil I, 2007, s. 20-22
  17. Polona Vidmar, Kiparska delavnica na Ptujski Gori, in: Zbornik za umenostno zgodovino, Ser. nova 43, 2007, s. 47-86
  18. Kutal A, 1958, s. 142-146
  19. Hlobil I, 2007, s. 16-18
  20. Hlobil I, 1999, s. 272
  21. katalog: Jaroslav Pešina (ed.), České umění gotické 1350–1420, Academia, Praha 1970
  22. Peter Kováč, Unikátní Šternberská madona je vystavena v Praze, Novinky.cz, 11.3.2014
  23. Jiří Fajt, in: Jiří Fajt (ed.) Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha 2006, s. 549-550

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ivo Hlobil, Šternberská madona, krásná socha krásného slohu, Šternberk 2007, ISBN 978-80-254-1414-5
  • Jiří Fajt, Robert Suckale, Madona ze Šternberka, in: Jiří Fajt (ed.) Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha 2006, s. 549
  • Ivo Hlobil, Šternberská madona, in: Vít Vlnas, Andrzej Niedzielenko (eds.), Slezsko, perla v české koruně, Praha 2006, s. 57, 59
  • Jana Hrbáčová, Šternberská madona, in: Gabriela Elbelová, Pavel Zatloukal (red.), Arcidiecézní muzeum Olomouc, průvodce. Olomouc 2006, s. 77, kat. č. 79
  • Ivo Hlobil, Šternberská madona, in: Ivo Hlobil, Marek Perůtka (eds.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. Díl 3. Olomoucko, Moravská galerie v Brně - Muzeum umění Olomouc, 1999, ISBN 80-85227-34-7
  • Lothar Schultes, Prag und Wien um 1400. Plastik und Malerei, in: Gotik. Prag um 1400. Der Schöne Still. Böhmische Malerei un Plastik. Sonderausstellung der stadt Wien in Zusammenarbeit mit der Nationalgalerie Prag, Wien 1990
  • Albert Kutal, Madona ve Šternberku a její mistr, Umění 6, 1958, s. 111-150

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]