Ion Luca Caragiale

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ion Luca Caragiale
Ion Luca Caragiale - Foto02.jpg
Narození 1.jul. / 13. února 1852greg.
I.L. Caragiale
Úmrtí 9. června 1912 (ve věku 60 let)
Berlín
Místo odpočinku Cimitirul Șerban Vodă
Povolání lingvista, básník, spisovatel, novinář, dramatik a autor dětské literatury
Žánr drama
Ocenění Řád rumunské hvězdy
Vlivy Émile Zola
Podpis Caragiale signature.jpeg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ion Luca Caragiale [jon luka karadžiale] (30. ledna 1852 Haimanale, Valašsko9. června 1912 Berlín, Německo) byl rumunský dramatik, prozaik, publicista, básník a překladatel. Proslavil se především svými společenskokritickými komediemi. Je považován za zakladatele rumunského moderního dramatu. Jeho nejznámější hrou je Ztracený dopis.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Caragiale pocházel z divadelnické rodiny, otec i oba strýcové byli herci. Po středoškolských studiích na soukromých ústavech v Ploješti navštěvoval v letech 1866 - 1870 třídu uměleckého přednesu a mimiky na bukurešťské konzervatoři, kde vyučoval jeho strýc, dramatik Costache Caragiale.

V roce 1870 nastoupil jako nápověda a opisovač do Národního divadla v Bukurešti a v téže době začal přispívat do politických a satirických časopisů liberálního zaměření. V letech 1877 - 1881 psal články a reportáže pro konzervativní deník Timpul, v jehož redakci působil Mihai Eminescu (Eminovici). Eminescu ho uvedl do literacké společnosti Junimea vedené Titem Maiorescem, v jejíž časopisu Covorbiri literare uveřejnil své hlavní divadelní hry. Ve svém životě vystřídal řadu zaměstnání: byl soudním zapisovatelem v župě Prahova, soukromým učitelem, v letech 1881 - 1882 působil jako školní inspektor v župách Sučava (Suceava) a Neamț, potom jako úředník Správy monopolů. Několikrát si otevřel pivnici. V sezoně 1888 - 1889 byl jmenován ústředním ředitelem rumunských divadel, osvědčil se jako organizátor divadelního života a režisér. Řadu let vydával humoristické časopisy, kupříkladu Claponul a Moftul român.

Ion Luca Caragiale

Neuznání ze strany rumunských vlivných kulturních kruhů a nepodložené nařčení z plagiátu ho přiměly k rozhodnutí přestěhovat se v roce 1905 do Berlína, odkud se však stále účastnil literárního a společenského života v Rumunsku, kupříkladu pronikavým politickým esejem Rok 1907 od jara do podzimu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Kritika rumunské společnosti

Caragialova komedie ze soudobého společenského života napadají konzervativní i liberální demagogii, nemorálnost stranického politikaření, arivismus, nevzdělanost maloměšťáku i vysmívají volební a parlamentární hře na demokracii; prostředky komična vyplývají z dějových zvratů a častých qui pro qou, z přesně odpozorovaných charakterů a z jazykový individualizace postav. V první hře Bouřlivá noc (1879) Caragiale uvádí scénu novou společenskou vrstvu zbohatlíků a staví do ostrého kontrastu její aspirace a skutečnou úroveň. V jednoaktovce Pan Leonida proti reakci (1880) zamířil satirické ostří na užvaněnost a zbabělost politických demagogů, planě horujících pro republiku a revoluční změny. Promluvy pana Leonidy jsou karikaturou sdělování a jeho jednání je protipólem patetických gest. Fraška Když se slaví karneval (1885), plná záměn a pronásledování, se odehrává na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat a mluvit; autor parodoval nejen tyto přízemní maloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu. Série komedii vrcholí ostře satirickou hrou Ztracený dopis (1884), jejž místo a čas jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka se týká předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikrát ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekávaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Ion Luca Caragiale se svým synem Meteiem
    1889 - Teatru, cu o prefață de Titu Maiorescu (Bukurešť).
  • 1894 - Teatru (Jasy).
  • 1895 - Hřích a jiné novely (výbor, přeložil F. K. Hlaváček, Praha: F. Šimáček).
  • 1908 - Teatru. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură).
  • 1908 - Momente, schițe, amintiri. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură).
  • 1908 - Nuvele și povestiri. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură).
  • 1929 - Muž ze tmy (?; orig. 1890).
  • 19301940 - Opere, I-VII (Bukurešť).
  • 1931 - Ztracený dopis (přeložili J. Staca a O. Hink, předmluvu napsal Č. Šofferle, Praha: Česká grafická Unie; orig. 1884).
  • 1958 - Bouřlivá noc (přeložili Ivo Valenta a Václav Vlasák, Praha: Dilia; orig. 1879).
  • 1960 - Bibíček (Když se slaví karneval) (přeložil Rudolf Vávra, Praha: Dilia; orig. 1885).
  • 1970 - Pan Leonida proti reakci (přeložily Marie Kavková a Jitka Lukešová, scénická úprava Zuzana Kočová, Praha: Maringotka; orig. 1880).

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Valentová, Libuše: Caragiale Ion Luca, v: Slovník rumunských spisovatelů (Praha: Nakladatelství Libri, 2001).
  • Valentová, Libuše: Překlady z rumunské literatury do češtiny (19001991) (vydáno vlastním nákladem autorky v Praze roce 1992).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]