Ibn Chaldún

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ibn Chaldún
Bust of Ibn Khaldun (Casbah of Bejaia, Algeria).jpg
Narození 27. května 1332
Tunis
Úmrtí 17. března 1406 (ve věku 73 let)
Káhira
Povolání antropolog, historik, soudce, autor autobiografie, sociolog, ekonom a filosof
Alma mater University of Ez-Zitouna
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ibn Chaldún

Ibn Chaldún (27. května 1332, Tunis17. března 1406, Káhira) byl arabský učenec a veřejný činitel. Sám sebe považoval za historika, nicméně šíře jeho zájmů i jeho inovace na poli vědy umožňují považovat jej i za filosofa dějin (podle něj existují jisté zákonitosti, které jsou vypozorovatelné a podle kterých se dějiny řídí), za sociologa (jako jeden z prvních navrhl ustanovení nauky o společnosti na vědeckých základech), za filosofa (kritizoval tradiční arabskou filosofii, zvláště její novoplatónské prvky), muslimského teologa, historika a teoretika vědy atd.

Ibn Chaldún se soustředil na výzkum člověka a lidské civilizace. Díval se netradičně a předvídavě na vznik a vývoj lidské civilizace, na genezi politické moci a na základní ekonomické aspekty společnosti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ibn Chaldún se celým jménem nazýval Abú Zajd ‘Abdarrahmán ibn Muhammad ibn Chaldún Walíuddín at-Túnisí al-Hadramí al-Išbílí al-Málikí. Z tohoto jména můžeme vyčíst např. to, že jeho rodištěm je Tunis, že jeho rod pocházel ze Sevilly (ar. Išbílíja) a že patřil k právnické škole Málika ibn Anase[1].

Jeho rod patřil už od raného středověku k těm velmi významným v Andalusii v jižním Španělsku se sídlem v Seville. Když ovšem ve 13. století zahájili křesťanští vládci Leonu a Kastilie protimuslimské ofenzívy, přesídlili Ibn Chaldúnové do severní Afriky. Abú Zajd ‘Abdarrahmán se pak narodil v r. 732 hidžry na území dnešního Tunisu.

Jeho život byl velmi bohatý a pestrý. Stejně jako jeho pradědeček Abú Bakr Muhammad působil ve státní správě na dvorech rozličných panovníků, po otci, který se dal na vědeckou kariéru zdědil náklonnost k myslitelství. Ibn Chaldún působil během svého života na mnoha místech prakticky v celém tehdejším arabském světě - namátkou můžeme zmínit Tunis, kde se narodil, studoval a dospěl, Badžáju, Granadu, Biskru, Káhiru, Damašek, kam doprovázel egyptskou armádu v době okupace tohoto města Timurem a tatarskými vojsky. Umřel v Káhiře.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeden jeho současník uvádí mezi Ibn Chaldúnovy díly např. výtahy z většiny Ibn Rušdových pojednání, pojednání o logice či aritmetice, komentáře různých theologických děl. Jeho nejdůležitějším dílem (a prakticky jediným, které se dodnes dochovalo) je jeho Kniha příkladů (Kitáb al-‘ibar). Jelikož bylo v jeho době zvykem dávat dílům dlouhé a rýmované tituly, plný název jeho opus magnum zní Kitáb al-‘ibar wa díwán al-mubtadá‘ wa l-chabar fí ajjám al-‘Arab wa l-‘Adžam wa l-Barbar wa man ‘ásarahum min dhawí s-sultán al-akbar, což lze do češtiny přeložit jako Kniha příkladů a sbírka počátků (nebo objektů) a zpráv (nebo atributů) o dnech Arabů, Nearabů a Berberů a těch z velkých vládců, kteří byli jeho současníky.[2]
Tato kniha je dílem historiografickým, Ibn Chaldún zamýšlel sepsat světové dějiny, tj. dějiny všech národů a oblastí, s nimiž přišel islámský svět do styku. Dílo má 7 dílů. Nejcennější se však jeví jeho úvod, tzv. Mukaddima, v níž Ibn Chaldún předestírá svá teoretická a metodologická východiska a pojednává teoreticky o společnosti, kultuře a civilizaci.

Názory na společnost[editovat | editovat zdroj]

Ibn Chaldún je jeden z prvních (ne-li první vůbec), kteří historii nepojímali jen jako soubor příběhů pro zábavu a poučení (jak tomu bylo běžné ve starověku a středověku), ale jako plnohodnotnou vědu. Úkolem historika není podle Ibn Chaldúna vyprávět příběhy, ale odhalit mechaniku a zákonitosti pohybu společnosti.

Ibn Chaldún vidí historický proces jako jednu z konstantních cyklických změn, hlavně kvůli interakci mezi dvěma skupinami – těmi, kteří vedou usedlý způsob života (hadára) a těmi, kteří žijí pouštním způsobem života (badáwa). K první skupině řadí obyvatele měst, ke druhé beduíny, tj. kočovníky, ale i usedlé venkovské obyvatelstvo.

Kočovníci jsou pak drsné povahy a jsou nepřátelští k civilizaci, jsou však na druhé straně obdařeni nezkaženými ctnostmi, jsou výborní bojovníci a mají silný pocit tzv. ‘asabíja (kmenové soudržnosti).

Města jsou pak chráněným místem, kde se může rozvinout kultura, věda a obecně civilizace. Nicméně solidarita mezi obyvatelstvem měst není vysoká, soudržnost zde je také nejistá, což může být nebezpečné v případě války.[3]

V historii dále existují určité body zlomu; Ibn Chaldún uvádí jeden, kterého byl svědkem – morovou epidemii (černá smrt v pol. 14. stol.).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hrbek, Ibn Chaldún, s. 8.
  2. Hrbek, Ibn Chaldún, s. 21.
  3. Issawi; Leaman, Ibn Khaldun; viz také Hrbek, Ibn Chaldún, s. 29-30.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Primární:

  • IBN CHALDÚN. Čas království a říší. Mukkadima. Praha: Odeon, 1972, s. 7-51. Přeložil a úvod napsal Ivan Hrbek.
  • IBN CHALDÚN. Al-Mukaddima - Úvod do dějin. Bratislava: Tatran, 1984. Přeložili Ladislav Drozdík a Ľubomír Feldek.

Sekundární:

  • BONDY, Egon. Středověká islámská a židovská filosofie; Filosofie renesance a reformace. Praha: Vokno, 1995. 221 s. Poznámky k dějinám filosofie; 5. ISBN 80-85239-30-2. [Viz str. 82.]
  • HRBEK, Ivan. Ibn Chaldún: Osudy politika a myslitele. In IBN CHALDÚN. Čas království a říší. Mukkadima. Praha: Odeon, 1972, s. 7-51.
  • ISSAWI, Ch.; LEAMAN, O. Ibn Khaldun, ‘Abd al-Rahman (1332-1406). In CRAIGH, E. (ed.). Routledge encyclopedia of philosophy. Volume 4. London: Routledge, 1998.
  • PETRÁSEK, Jaromír. Společenský pohyb v historii a vzpomínka na Ibn Chaldúna. Historický obzor, 1998, 9 (9-10), s. 218-219. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]