Přeskočit na obsah

Hypotéza klatrátové zbraně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Klatrátový hydrát metanu je tuhá látka, která je stabilní za nízkých teplot a při vyšším tlaku (ve větší hloubce) – vyznačeno žlutě. Když se teplota okolí zvýší, může se z hydrátu do okolní vody nebo půdy uvolňovat metan.

Hypotéza klatrátové zbraně je pokusem o vysvětlení rychlého oteplování v některých obdobích během čtvrtohor. Hypotéza říká, že změny proudění ve vyšších středních vrstvách oceánu způsobily kolísání teplot, které střídavě vedlo k akumulaci metanu do klatrátového hydrátu na horních kontinentálních svazích, nebo naopak uvolňování metanu při vzrůstu teploty. Uvolněný metan by měl okamžitý dopad na globální teplotu, protože je mnohem silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Přestože životnost metanu v atmosféře je přibližně 12 let, jeho potenciál globálního oteplování je 72krát vyšší než potenciál oxidu uhličitého v horizontu 20 let a asi 25krát v horizontu 100 let (33krát při započítání aerosolových interakcí).[1] Aktuální Šestá hodnotící zpráva IPCC uvádí hodnoty 83 v horizontu 20 let a 30 v horizontu 100 let.[pozn. 1] Hypotéza dále navrhuje, že tyto oteplovací události způsobily Bondovy cykly a jednotlivé mezistadiální události, jako jsou Dansgaard-Oeschgerovy mezistadiály.[2]

Hypotéza byla akceptována pro některé interstadiály, ale ne pro všechny.[3] Na toto téma stále probíhají debaty.[4] Z hlediska změny klimatu to může být důležité v dlouhodobějším časovém horizontu.[5][6] Z hlediska tohoto století Šestá hodnotící zpráva IPCC uvádí: „Je velmi nepravděpodobné, že by hydrátové klatráty plynů (většinou metanu) v hlubším pozemském permafrostu a podmořské klatráty vedly během tohoto století k detekovatelnému odklonu od trajektorie emisí“.[7]

Mechanismus

[editovat | editovat zdroj]
Struktura kusu hydrátu metanu ze subdukční zóny u Oregonu
Sediment obsahující hydrát metanu ze subdukční zóny u Oregonu

Klatrátový hydrát metanu, známější jako hydrát metanu nebo metan hydrát, je forma vodního ledu, který ve své krystalové struktuře váže významné množství metanu. Klatrátový hydrát vzniká při tuhnutí vody za vysokého tlaku v přítomnosti plynu. Je stabilní při nízkých teplotách a vyšším tlaku (ve větší hloubce), v moři musí být navíc ukotven v sedimentu, jinak by vyplaval k hladině, kde by roztál a uvolnil vázaný plyn. Pokud se zvýší teplota nebo sníží tlak (například při poklesu hladiny), může se metan z klatrátu uvolnit. Náhlé uvolnění velkého množství metanu z ložisek metanového klatrátu by mohlo být příčinou minulých, budoucích i současných klimatických změn.

Potenciálně velká ložiska metanového klatrátu byla nalezena pod sedimenty na dně oceánů a v permafrostu (trvale zmrzlé půdě), odhady celkového množství zachyceného metanu se však liší o několik řádů.[4][8] Většina ložisek je však ve velkých hloubkách, takže nemůže dojít k jejich náhlému uvolnění.[5]

V Severním ledovém oceánu mohou v mělčí vodě existovat klatráty stabilizované nižšími teplotami spíše než vyššími tlaky; ty mohou být potenciálně metastabilní. Studie z roku 2010 dospěla k závěru, že v oblasti Východosibiřského arktického šelfu (ESAS) by mohlo dojít ke spuštění rychlého uvolňování metanu z metastabilních klatrátů.[9]

V roce 2018 článek věnovaný bodům zlomu v klimatickém systému naznačil, že příspěvek hydrátů metanu ke změně klimatu bude do konce století „zanedbatelný“, ale mohl by činit 0,4 až 0,5 °C v tisíciletém časovém horizontu.[6] Šestá hodnotící zpráva IPCC z roku 2021 již nezahrnuje hydráty metanu do seznamu potenciálních bodů zlomu a říká, že „je velmi nepravděpodobné, že emise metanu z klatrátů podstatně ohřejí klimatický systém během několika příštích staletí“.[7] Podobně hodnocení bodů zvratu z roku 2022 popsalo hydráty metanu spíše jako „bezprahovou zpětnou vazbu“ než jako bod zlomu.[10][11]

Související články

[editovat | editovat zdroj]
  1. Odhady skleníkového potenciálu metanu se průběžně zpřesňují, proto se v různých zdrojích mohou lišit

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chlathrate gun hypothesis na anglické Wikipedii.

  1. SHINDELL, Drew T.; FALUVEGI, Greg; KOCH, Dorothy M.; SCHMIDT, Gavin A.; UNGER, Nadine; BAUER, Susanne E. Improved Attribution of Climate Forcing to Emissions. S. 716–718. Science [online]. American Association for the Advancement of Science, 2009-10-30 [cit. 2024-05-07]. Roč. 326, čís. 5953, s. 716–718. Dostupné online. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1174760. (anglicky) 
  2. KENNETT, James P.; CANNARIATO, Kevin G.; HENDY, Ingrid L.; BEHL, Richard J. Methane Hydrates in Quaternary Climate Change: The Clathrate Gun Hypothesis [online]. American Geophysical Union, 2003. ISBN 9781118665138. DOI 10.1029/054SP. 
  3. MASLIN, Mark; OWEN, Matthew; DAY, Simon; LONG, David. Linking continental-slope failures and climate change: Testing the clathrate gun hypothesis. S. 53. Geology [online]. Geological Society of America, 2004 [cit. 2024-05-07]. Roč. 32, čís. 1, s. 53. Dostupné online. ISSN 1943-2682. DOI 10.1130/G20114.1. (anglicky) 
  4. a b MASLIN, Mark; OWEN, Matthew; BETTS, Richard; DAY, Simon; DUNKLEY JONES, Tom; RIDGWELL, Andrew. Gas hydrates: past and future geohazard?. S. 2369–2393. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences [online]. Royal Society, 2010-05-28 [cit. 2024-05-07]. Roč. 368, čís. 1919, s. 2369–2393. ISSN 1471-2962. DOI 10.1098/rsta.2010.0065. (anglicky) 
  5. a b ARCHER, David; BUFFETT, Bruce. Time‐dependent response of the global ocean clathrate reservoir to climatic and anthropogenic forcing. Geochemistry, Geophysics, Geosystems [online]. Geochemical Society, 2005-03-03 [cit. 2024-05-07]. Roč. 6, čís. 3. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISSN 1525-2027. DOI 10.1029/2004GC000854. (anglicky) 
  6. a b STEFFEN, Will; ROCKSTRÖM, Johan; RICHARDSON, Katherine; LENTON, Timothy M.; FOLKE, Carl; LIVERMAN, Diana; SUMMERHAYES, Colin P. Trajectories of the Earth System in the Anthropocene. S. 8252–8259. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. National Academy of Sciences, 2018-08-14 [cit. 2024-05-07]. Roč. 115, čís. 33, s. 8252–8259. ISSN 1091-6490. DOI 10.1073/pnas.1810141115. (anglicky) 
  7. a b Global Carbon and Other Biogeochemical Cycles and Feedbacks. In: Climate Change 2021 – The Physical Science Basis: Working Group I Contribution to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 978-1-009-15788-9. DOI 10.1017/9781009157896.007. S. 673–816.
  8. LAHERRERE, Jean. Oceanic Hydrates: More Questions Than Answers. S. 349–383. Energy Exploration & Exploitation [online]. SAGE Publications, 2000-08 [cit. 2024-05-07]. Roč. 18, čís. 4, s. 349–383. Dostupné online. ISSN 2048-4054. DOI 10.1260/0144598001492175. (anglicky) 
  9. SHAKHOVA, Natalia; SEMILETOV, Igor; SALYUK, Anatoly; YUSUPOV, Vladimir; KOSMACH, Denis; GUSTAFSSON, Örjan. Extensive Methane Venting to the Atmosphere from Sediments of the East Siberian Arctic Shelf. S. 1246–1250. Science [online]. American Association for the Advancement of Science, 2010-03-05 [cit. 2024-05-08]. Roč. 327, čís. 5970, s. 1246–1250. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1182221. (anglicky) 
  10. ARMSTRONG MCKAY, David I.; STAAL, Arie; ABRAMS, Jesse F.; WINKELMANN, Ricarda; SAKSCHEWSKI, Boris; LORIANI, Sina; FETZER, Ingo. Exceeding 1.5°C global warming could trigger multiple climate tipping points. Science [online]. American Association for the Advancement of Science, 2022-09-09 [cit. 2024-05-07]. Roč. 377, čís. 6611. Dostupné online. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abn7950. (anglicky) 
  11. Exceeding 1.5°C global warming could trigger multiple climate tipping points – paper explainer. climatetippingpoints.info [online]. 2022-09-09 [cit. 2024-05-07]. Dostupné online. (anglicky)