Hlevíky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxHlevíky
alternativní popis obrázku chybí
Hlevíček hladký (Phaeoceros laevis)
Vědecká klasifikace
Doménaeukaryota (Eucaryota)
Říšerostliny (Plantae)
Podříševyšší rostliny (Embryobionta)
Odděleníhlevíky (Anthocerotophyta)
Stotler & Stotl.-Crand
TřídaAnthocerotopsida
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlevíky (Anthocerotopsida) jsou bezcévné, stélkaté vyšší rostliny. V dřívějších systémech byly řazeny jako třída mechorostů, v současnosti jsou považovány za samostatné oddělení.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Zástupci hlevíků v sobě spojují primitivní a vývojově pokročilé znaky. Prvoklíček je podobně jako u játrovek značně redukován a nebývá zřetelně odlišen od vlastní rostlinky. Stélka je lupenitá, růžicovitého tvaru, dorzoventrální stavby; rhizoidy jsou jednobuněčné a hladké; ventrální šupiny chybějí. Každá buňka obsahuje jediný chloroplast (jen ojediněle 2–3 chloroplasty) s centrálním složeným tělískem bílkovinné povahy – pyrenoidem. Siličná tělíska chybějí, zato se ve stélce někdy objevují dutinky se symbiotickými sinicemi rodu Nostoc převádějícími vzdušný dusík do podoby využitelné organismem hlevíku. Pohlavní orgány jsou ponořeny ve stélce a bývají často chráněny obalnými lístky.

Životní cyklus[editovat | editovat zdroj]

Životní cyklus hlevíků

V životním cyklu dochází ke střídání 2 fází rodozměny: fáze pohlavního gametofytu a fáze nepohlavního sporofytu.

Gametofyt[editovat | editovat zdroj]

Výtrusy (spory) jsou většinou kulovité a jednobuněčné. Během dozrávání bývají dlouhodobě spojeny v tetrády. Jsou relativně velké, což ovlivňuje způsob jejich rozšiřování. Klíčení výtrusů je dvojí: endosporické a exosporické. Apikální buňka je klínovitá a čtyřboká. Stélka je jednoletá nebo vytrvalá. Dosahuje většinou 1–3 cm v průměru. Buňky jsou parenchymatické, tenkostěnné, bez rohových ztluštěnin. Ventrální strana stélky obsahuje často primitivní průduchy.

Sporofyt[editovat | editovat zdroj]

Sporofyt sestává z hlízkovité nohy a dlouhé válcovité tobolky, která je bez štětu. Tobolka obvykle dosahuje délky 0,5 –12 cm. V její stěně je asimilační pletivo a v její pokožce pravé průduchy. Při bázi štětu nalezneme vodivé pletivo. Ve střední části je vytvořen jalový sloupek – kolumela. Kolumela je obklopena výtrusorodným pletivem, z nějž vznikají jednak tetrády výtrusů, jednak elatery či pseudoelatery (mrštníky), sloužící k vymršťování výtrusů z dozrálé tobolky.

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Celkem je známo asi 300 druhů hlevíků. Na českém území byly zjištěny pouze 4 druhy, z toho 2 velmi vzácné. Všechny druhy rostou na holé zemi, na okrajích cest, na polích, strništích apod.

  • hlevík tečkovaný (Anthoceros punctatus): stélka na okrajích kadeřavá. Ve stélce je slizová dutina často obsahující symbiotickou sinici z rodu jednořadka – Nostoc. Výtrusy má hnědé až černé.
  • hlevíček hladký (Phaeoceros laevis): stélka není na okrajích kadeřavá a slizové dutiny obyčejně chybějí. Výtrusy má žluté nebo žlutohnědé.
Dendroceros crispus rostoucí na kůře stromu
Phaeoceros carolinianus
Anthoceros agrestis

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SVRČEK, Mirko, et al. Klíč k určování bezcévných rostlin. 1976. Praha : SPN, 1976. 579 s.
  • MITCHELL, James. Rostliny a bezobratlí. 1989. Praha : Albatros, 1989. 121 s. ISBN 80-00-00029-6.
  • DOSTÁL, Petr. Evoluce a systém stélkatých organismů a cévnatých výtrusných rostlin. 2006. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2006. 109 s. ISBN 80-7290-267-9.
  • VÁŇA, Jiří Obecná bryologie. 2006. Praha : Karolinum, 2006. 187 s. ISBN 80-246-1093-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]