Hieronym Veit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otec
Hieronym Veit OFM
Zasvěcený život
Institut františkáni
Francescocoa.png
Svěcení
Služby misionář, kazatel
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • kvardián kláštera v Olomouci (1698-99, 1700-1702)
Osobní údaje
Místo narození Morava
Datum úmrtí 31. červenec 1716
Místo úmrtí Kroměříž
Národnost německá
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hieronym Veit OFM (?1716), česky Jeroným Veit nebo Jarolím Veit, v zahraničních pramenech zvaný Jeroným z Moravy (latinsky Hieronymus de Moravia, italsky Girolamo da Moravia) byl německý františkán z Moravy, kazatel a apoštolský misionář v Egyptě. Se svým spolubratrem Janem Evangelistou Zuckmantelem (Zuckmandelem) (před 1670–1736) byli zřejmě prvními českými františkány působícími na konci 17. století v Egyptě, ještě dříve, než tam byla zřízena samostatné vedení misií – prefektura.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Poprvé jej však potkáváme činného ještě na Moravě a to jako kvardiána olomouckého františkánského kláštera u sv. Bernardina v letech 1688 až 1689.[2] Následně odchází na misii do Egypta, jenž byly z velké části pod kontrolou františkánů.[3] Pro spory ohledně řízení egyptské misie mezi observantskou a reformátskou větví františkánského řádu, kdy Kongregace pro šíření víry předala misii observantům a reformáti z Egypta odešli, nicméně odchází také Hieronym patřící k větvi reformátů. Jeho odchod z Egypta povolila zmíněná římská Kongregace na své schůzi 6. října 1693.[4]

Veitovy cesty v období po opuštění z Egypta zůstávají zahaleny. S jistotou jej potkáváme až v roce 1698, kde byl do následujícího roku opět olomouckým kvardiánem. Po roční přestávce, kdy jej ve vedení kláštera vystřídal jmenovec Paulin Veit († 1728), pokračoval jako olomoucký kvardián opět v letech 1700–1702.[2] V roce 1702 se bratr Hieronym rozhodl, že při olomouckém františkánském klášteře vybuduje kopii lateránských římských svatých schodů, populárního prostředku barokní zbožnosti, jehož prostřednictvím bylo možno za splnění stanovených podmínek získávat odpustky. Tento záměr, jímž snad chtěl Hieronym podpořit úctu k umučení Krista a rozšířit místní kult praktikovaný v klášterní kapli Svatého hrobu, vzbudil rozhořčení ostatních mendikantů, jež se obávali, že nová svatyně přitáhne pozornost lidu a oni přijdou o finanční dary (almužny). Kaple proto byla dokončena a vysvěcena po vleklých sporech až roku 1726.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Františkán Hieronym Veit byl autorem překladu a výkladu Řehole Třetího (dnes Sekulárního) řádu svatého Františka. Knihu, která stejně jako ostatní Jeronýmovy skutky naznačuje jeho životní orientaci zaměřenou ostatní lidi mimo prostředí kláštera či soudobého vnímání církve, napsal zřejmě během zmíněného olomouckého pobytu.[6] Dílo napsal v němčině a v tomto jazyce také nejprve vyšlo roku 1701 pod názvem Regel oder Weiss dess Lebens, Der Brüder und Schwestern dess dritten Ordens S. Francisci. Tiskařem přiručky pro ve světě žijící osoby v duchu Františka z Assisi byl v Olomouci Jan Josef Kylián. Snad z prostředí světského Třetího řádu, kde základní dokument řádu i spirituální rady v rodném jazyce jistě přišly vhod, vznikl požadavek také po české verzi knihy, obzvláště když podobná tištěná kniha v českém jazyce dosud neexistovala. Hieronym Veit proto přeložil své dílo do češtiny. Vytištěno pak bylo jako Regule aneb způsob života bratrů a sester třetího řádu sv. Otce Františka.[7] České texty základních dokumentů světského františkánského řádu jeho členové dosud evidentně postrádali, snáze dostupná němčina nemusela být všem měšťanům srozumitelná. Titul tištěný v češtině v praktickém kapesním formátu se záhy dočkal dalších vydání. Všechna spatřila světlo světa v pražský tiskařských dílnách, a to u Anny Voršily (Uršuly) Hamplové v roce 1708, v roce 1731 a u Jana Karla Hraby 1750 a snad také o století později roku 1851.[8]

Opakovaně vyšla také německá verze knihy. Vytiskli ji v Praze Jan Karel Hraba v roce 1710 a hned o rok později v Olomouci Ignác Rosenburg.[9]

Františkán a misionář Jeroným Veit zemřel 31. července 1716 v Kroměříži.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. D’ALBANO, Giacomo OFM. „Historia“ della Missione in Alto Egito-Fungi-Etiopia, 1686-1720. Příprava vydání Gabriele Giamberardiini OFM. Cairo : Centro Francescano di Studi Orientali Cristiani, 1961. S. 22, 24-7.  KLEINHANS, Arduinus OFM. Historia studii linguae arabicae et collegii missionum in conventu ad S. Petrum in Monte Aureo Romae erecti. Quaracchi : Collegio di S. Bonaventura, 1930. S. 219 a 223.   Citováno podle PRUTKÝ, Remedius. Itinerarium II. De Abatissinia et Indiis Orientalibus. Příprava vydání K vydání připravil, komentářem a úvodem opatřil Marek Dospěl. Praha : Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě, 2007. ISBN 978-80-86791-42-5. S. cxxxiv.  
  2. a b Pamětní kniha konventu – Národní archiv, fond Františkáni, kniha 53 (inv.č. 447). Srov. DIVINA, Teodor. Dějiny kláštera františkánů u sv. Bernardina v Olomouci a kostela N.P. Marie (dnes dominikánský) do roku 1784. Olomouc, 1958. 54 s.. Olomouc : [s.n.], 1958.   Divina s odkazem na knihu Severina Vrbčanského „Nucleus minoriticus“ (s. 146) uvádí nepřesně roky 1688–1689.
  3. ELBEL, Martin. Budování poutního místa. Svaté schody při františkánském klášteře v Olomouci. Folia historica bohemica. 2002, čís. 20, s. 215-239, zde s. 218. ISSN 0231-7494.  
  4. PRUTKÝ – DOSPĚL, Itinerarium II. (cit.), s. cxxvii, s odkazem na Archivio Storico della Sacra Congregazione per l’Evangelizzazione dei Popolo e „de Propaganda Fide“ (Řím), Acta Sacrae Congregationis (archivní fond), sv. 32 (1663), f. 208. MANFREDI, Gaudenzio OFM. la figura fel „Praefectus Missionum“ nelle Prefetture d’Egitto-Etiopia affidate ai Frati Minori (1630-1792).. Cairo : Centro Francescano di Studi Orientali Cristiani, 1858. S. 55 (poznámka 5).  
  5. ELBEL, Martin ... [et al.]. Olomouc, bývalý konvent františkánů „U sv. Bernardina“. In Encyklopedie moravských klášterů. Praha : Libri, 2005. ISBN 80-7277-026-8. S. 498-503, zde s. 501.ELBEL, Martin. Tanquam peregrini : pilgrimage practice in the Bohemian Franciscan Province. In Communities of devotion : Religious Orders and Society in East Central Europe, 1450-1800. Frangam : Ashgate, c2011. ISBN 978-0-7546-6312-6, ISBN 978-1-4094-3190-9. S. 227-245, zde s. 239-240..
  6. KASINCOVÁ, Žaneta. Obnova činnosti františkánského řádu v Čechách : diplomová práce.. Plzeň, 2010. Diplomov8á práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Dagmar Demjančujková. s. 36. S odkazem na sborník Svatý František a Čechové. Praha, 1926, s. 142–143. Jedná se zřejmě o tento sborníkový příspěvek: Brejcha, Leander OFM: O Třetím řádu v Československé republice.
  7. V soudobé ortografii doslovně: Regule, aneb Spusob žiwota, Bratruw a Sester, tretjho Ržádu Swatého Otce Frantisska.
    • 1708: Viz Knihopis, č. 16489. VOBR, Jaroslav. České tisky Moravské zemské knihovny v Brně a jihomoravských klášterních knihoven z let 1501-1800. Brno : Moravská zemská knihovna v Brně, 2005. S. č. 2456.  .
    • 1731: „po druhý wytisstěná“. Knihopis č. 16490 .Dochováno v knihovním fondu kadaňských františkánů, uloženo v knihovně kláštera u P. Marie Sněžné v Praze, signatura F II 518. Nebo Národní knihovna České republiky, signatura
    • 1744?: toto pražské vydání tištěné „w Ympressy akademické“ uvádí služba Google Books (cit. 30.7.2013), neodpovídá však ani pořadí vydání uvedeným v samotných knihách.
    • 1750: „po tretj wytisstená“ Knihopis, č. 16491. VOBR, České tisky... (cit.).
    • 1851? – vydání v roce 1851 „vlastním nákladem“, tedy zřejmě Českou františkánskou provincií, uvádí server/služba Baila (cit. 30.7.2014).
  8. Dochováno mj. v knihovním fondu františkánů z Dačic, uloženém v roce 2010 ve františkánském klášteře v Moravské Třebové.
  9. Nekrologium české františkánské provincie.