Harry Wu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Harry Wu
Harry Wu.jpg
Narození8. února 1937
Šanghaj
Úmrtí26. dubna 2016 (ve věku 79 let)
Honduras
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Alma materChina University of Geosciences
Povolánígeolog, autor autobiografie, lidskoprávní aktivista a vysokoškolský učitel
ZaměstnavatelChina University of Geosciences
OceněníMartin Ennals Award for Human Rights Defenders (1994)
Geuzenpenning (prijs) (1996)
Nábož. vyznáníkatolicismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Harry Wu (čínsky: 吴弘达; 8. února 1937 Šanghaj26. dubna 2016 Honduras) byl čínský disident, politický vězeň a aktivista za lidská práva. Strávil 19 let v pracovních táborech, od roku 1985 žil v USA. V roce 1992 založil nadaci Laogai Research Foundation.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Harry Wu pocházel z bohaté šanghajské rodiny. V roce 1949 po nástupu komunistů k moci jim byla zabavena většina majetku. Wu začal studovat geologii na univerzitě, ve věku 23 let byl ale zatčen jako „pravičák a kontrarevolucionář“ a odsouzen do pracovního tábora. Podle svého životopisu byl umístěn v celkem dvanácti táborech a pracoval na poli, v uhelných dolech i na stavbách.[1][2] Zkušenosti z táborů později popsal v díle Bitter Winds: A Memoir of My Years in China's Gulag (1994).

V roce 1979 byl po devatenácti letech propuštěn a získal místo učitele na univerzitě v Pekingu. V roce 1985 se na pozvání Kalifornské univerzity v Berkeley odstěhoval do Spojených států. Zde působil jako učitel a kromě toho střídal různá jiná zaměstnání, aby si vydělal na ubytování. Během prvních let v USA se nechtěl věnovat politice, později ale změnil názor. V roce 1992 vydal Laogai: The Chinese Gulag, ve stejném roce založil nadaci Laogai Research Foundation, která se snaží zvýšit povědomí veřejnosti o čínských pracovních táborech.

Do Číny se často vracel, aby sbíral důkazy o pracovních táborech. Při jedné z těchto návštěv byl roku 1995 znovu zatčen a odsouzen k 15 letům odnětí svobody za špionáž, po dvou měsících byl ale vypovězen zpět do USA.[3]

Během svého života vedl kampaň za svobodu vyznání, proti trestu smrti, obchodování s orgány a kontrole porodnosti.

V roce 2004 se osobně účastnil festivalu Jeden svět v České republice, kde byly promítány jeho dokumenty Čínský gulag a Komunistická charita.[4] V roce 2010 se zúčastnil v Praze konference o zločinech komunismu.[1]

Byl ženatý, měl jednoho syna.[5]

Zemřel 26. dubna 2016 ve věku 79 let během dovolené v Hondurasu.

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Ve svých knihách a dokumentech se zabýval otázkou lidských práv.

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Laogai: The Chinese Gulag (1992), popis systému čínských pracovních táborů
  • Bitter Winds: A Memoir of My Years in China's Gulag (1994), autobiografie, zkušenosti z devatenáctiletého věznění
  • Troublemaker (1996), autobiografie, tajné cesty do Číny a zadržení v roce 1995
  • Thunderstorm in the Night (2003), první jeho kniha psaná čínsky, kompletní autobiografie

Dokumenty[editovat | editovat zdroj]

  • Čínský gulag
  • Komunistická charita (Communist Charity[6], 1998)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harry Wu na anglické Wikipedii.

  1. a b c Zemřel aktivista Harry Wu. Svět seznamoval s tím, co zažil v čínských táborech. ČT24 [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  2. ČTK. Zemřel čínský disident a bojovník za lidská práva Harry Wu. www.denik.cz. 2016-04-27. Dostupné online [cit. 2019-11-24]. (česky) 
  3. ECHO24. Zemřel čínský disident a bojovník za lidská práva Harry Wu - Echo24.cz. www.echo24.cz [online]. 2016-04-27 [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  4. Začíná filmový festival Jeden svět - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  5. POJAR, Tomáš. Čína se může vydat různými směry. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  6. www.csfd.cz [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online.