Hans Hartung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hans Hartung
Hans Hartung, foto Paolo Monti - Servizio fotografico, Milano
Hans Hartung, foto Paolo Monti - Servizio fotografico, Milano
Narození 21. září 1904
Lipsko
Úmrtí 7. prosince 1989 (ve věku 85 let)
Antibes
Povolání malíř
Ocenění Rubenspreis (1957)
komandér Řádu umění a literatury (1967)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1984)
Médaille militaire
Velká cena města Paříže za výtvarné umění
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Válečný kříž 1939–1945
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Heinrich Ernst Hartung (* 21. září 1904, Lipsko, Německo - 8. prosince 1989, Antibes, Francie) byl německý abstraktní malíř a grafik, známý svou spontánní gestickou malbou. Je řazen k předním představitelům informelu a tašismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v umělecké rodině v Lipsku a v mládí ho ovlivnil Rembrandt, Goya a němečtí malíři jako Lovis Corinth a Max Slevogt, z expresionistů Oskar Kokoschka and Emil Nolde. Roku 1924 začal studovat filozofii a historii umění na Lipské Univerzitě a odtud přešel na Akademii nejprve v Lipsku a později v Drážďanech, kde kopíroval díla starých mistrů. Jeho vztah k umění změnila roku 1926 výstava mezinárodního umění v Drážďanech, kde byli zastoupeni Georges Braque, Juan Gris, Henri Matisse a Pablo Picasso. Rozhodl se opustit Německo z obavy před provincionalismem a vydal se na kole po Itálii a nakonec se usadil v Paříži. Tam kopíroval díla starého i moderního umění, ale nestýkal se s ostatními umělci. Po návštěvě jihu Francie ho tamní příroda inspirovala ke studiu díla Paula Cézanna a zájmu o proporce a pravidlo zlatého řezu.

Roku 1928 navštívil Mnichov a studoval malířskou techniku u Maxe Doernera. O rok později se oženil s norskou abstraktní expresionistkou Annou-Evou Bergman a usadil se s ní nejprve v Leucate ve Francii a později na Menorce (1932-1934). Poprvé vystavoval roku 1931 v Drážďanech. Jeho vazby k Německu oslabila smrt otce v roce 1932 a později odmítnutí jeho kubizujícího stylu jako degenerovaného umění nacistickým režimem. Když se roku 1935 pokusil prodat obrazy v Berlíně, hrozilo mu zatčení a musel s pomocí přítele, řeckého historika umění Christiana Zervose uprchnout zpět do Francie.

Po návratu do Paříže se s ním na dálku a na nátlak tchyně rozvedla jeho žena, byl mu odejmut německý pas a Hartung upadl do depresí. Jeho abstraktní obrazy se neprodávaly a z finančních problémů mu pomáhali přátelé Kandinski, Miró a Mondrian. Zúčastnil se skupinové výstavy v Jeu de Paume, kterou připravil jeho přítel a kurátor Christian Zervos a pravidelně vystavoval na Salon des Surindépendants (1935, 1937, 1945). Sochař Julio González mu nabídl svůj ateliér a roku 1939 se Hartung oženil s Gonzálesovou dcerou Robertou. Roku 1939 ho jako cizince německé národnosti zatkla francouzská policie a byl několik měsíců vězněn. Po propuštění v prosinci 1939 vstoupil do Cizinecké legie, ale již roku 1940 byl demobilizován.[1] Utekl pak s Gonzálesovou rodinou na jih Francie a po smrti Julia Gonzálese (1942) přešel do Španělska, kde byl uvězněn sedm měsíců v koncentračním táboře Miranda del Ebro. Podařilo se mu uprchnout do Severní Afriky, kde znovu vstoupil do Cizinecké legie pod jménem Pierre Berton. V bitvě u Belfortu roku 1944 přišel o pravou nohu. Po skončení války získal roku 1945 francouzské občanství a byl vyznamenán Válečným křížem (Croix de Guerre) a jmenován Grand officier de l'ordre national de la Légion d'honneur.

Roku 1947 měl první samostatnou výstavu v Paříži v Galerie Lydia Conti a ve druhé polovině 50. let se jeho malba dočkala uznání a ocenění na výstavách v Galerie de France (1956) a Galerie Craven. Roku 1956 také obdržel "Prix Guggenheim" a byl jmenován čestným členem Akademie der Künste v Berlíně.[2] Roku 1957 se znovu oženil s Annou-Evou Bergman. Roku 1960 mu byla udělena Mezinárodní Grand Prix na benátském Bienále. Měl retrospektivní výstavu v Musée national d'art moderne, Paris (1969) a autorskou výstavu v Metropolitan Museum of Art, New York (1975) a Musée d'art moderne de la Ville de Paris (1980). Roku 1976 vyšly poprvé jeho memoáry pod názvem "Autoportrait". Roku 1977 se stal členem Académie des Beaux-Arts in Paris. Zemřel v Antibes ve věku 85 let.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hartungova malba ze zralého období je gestuální, kaligrafická a téměř monochromatická. Je charakteristická dlouhými paralelními tahy štětce nebo škrábanci. V Evropě je vnímán jako protějšek amerických abstraktních expresionistů. Hartung ovlivnil zejména mladé americké malíře v 60. letech (Helen Frankenthaler, Sam Francis) a stál u zrodu americké lyrické abstrakce 60. a 70. let.

Zastoupení ve sbírkách (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Metropolitan Museum of Art, New York
  • Museum of Modern Art, New York
  • Solomon R. Guggenheim Museum, New York
  • The Art Institute of Chicago
  • Tate Gallery, London
  • Centre national d’art et de culture Georges Pompidou, Paris
  • Stedelijk Museum, Amsterdam
  • Haifa Museum of Art
  • National Gallery of Australia in Canberra
  • Hirshhorn Museum and Sculpture Garden in Washington, D.C.

Filmové dokumenty[editovat | editovat zdroj]

  • Visite à Hans Hartung, režie Alain Resnais (1947)
  • Hans Hartung, režie Christian Ferlet (1971)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. A.-P. Comor, La Légion étrangère, histoire et dictionnaire, Paris, Éditions Robert Laffont, 2013, p. 452-453
  2. Art Directory: Hans Hartung
  3. La mort de Hans Hartung Le Peintre, Puis Pionnier classique de l ' "abstrakce" est mort, Vendredi 8 décembre, à l'âge de quatre-vingt-cinq ans , Le Monde. 11-12-1989, s. 1
  • Přeloženo z několika jazykových verzí Wikipedie a zdrojů uvedených v odkazech

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hans Hartung, Autoportrait, Edited by Fondation Hartung-Bergman. Introduction by Thomas Schlesser, Dec. 2016, ISBN 978-2-84066-654-7
  • Rolf Wedewer: Die Malerei des Informel. Weltverlust und Ich-Behauptung, Deutscher Kunstverlag, München, 2007. ISBN 3-422-06560-1
  • Annie Claustres, Hans Hartung. Les aléas d'une réception, Dijon, Les Presses du réel, 2005, ISBN 978-284066133-7
  • Pierre Daix, Hartung, Paris, Bordas/Gervis, 1991
  • Pierre Descargues, Hartung, Paris, Éditions Cercle d'Art, 1977
  • Jiří Siblík, Hans Hartung, Odeon Praha 1967
  • Umbro Appolino, Hans Hartung, Milan, Fratelli Fabbri, 1966
  • Jean Tardieu, Hans Hartung, Paris, Éditions Fernand Hazan, 1962
  • Roger Van Gindertael, Hans Hartung, Paris, Éditions Pierre Tisné, 1960
  • Madeleine Rousseau et Ottamar Domnick, Hans Hartung, préface de James Johnson Sweeney, Stuttgart, Domnick Verlag, 1949

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]