Fjodor Matvejevič Apraxin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fjodor Matvejevič Apraxin
Portrét Fjodora Apraksina
Portrét Fjodora Apraksina
Narození 27. října 1661
Úmrtí 10. listopadu 1728 (ve věku 67 let)
Moskva
Povolání vojenská osoba
Ocenění rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fjodor Matvejevič Apraksin či Apraxin (rusky: Фёдор Матве́евич Апра́ксин) (27. října 166110. listopadu 1728) byl jedním z prvních ruských admirálů, proslavil se vítězstvím u Gangutu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Apraksin byl jedním z bojarů, kteří byli vybráni jako společníci pro mladého Petra Alexejeviče. Povedlo se mu se s ním spřátelit a stát se jeho nejbližším důvěrníkem. Podílel se na výstavbě Petrových potěšných pluků a na výstavbě cvičných lodí jeho domácí flotily.

Poté co se Petr ujal vlády, byl Apraksin jmenován archangelským gubernátorem. V Archangelsku na carův příkaz postavil první ruskou loděnici a první ruské obchodní lodě.

V roce 1696 se zúčastnil tažení na Azov a po jeho dobytí se stal prvním ruským guvernérem Azova. Byl také povýšen na admirála a v roce 1697 byl vyslán do Voroněže, kde dohlížel na stavbu první ruské flotily.

Roku 1702 dostal velení nově vzniklé Azovské flotily a později v Moskvě založil navigační školu, která sloužila pro výchovu specialistů ruského námořnictva. V roce 1708 byl povýšen na generál admirála (byl první Rus s touto hodností) a dostal velení Baltské flotily a všech vojenských jednotek v okolí Petrohradu. V témže roce tuto oblast napadla švédská vojska vedená generálem Lybeckerem. Tento útok Apraksin odrazil za pomoci lsti a taktiky spálené země téměř bez boje. V roce 1709 dobyl Vyborg.

Po prohraném Prutském tažení řídil demolici zdejších opevnění. V roce 1712 dostal velení všech pozemních a námořních sil v Pobaltí a stal se zdejším gubernátorem. Povedlo se mu dobýt jižní Finsko. 7. srpna 1714 zvítězil u Gangutu a daroval tím Rusku první námořní vítězství.

V prosinci 1717 získal velení nad veškerými ruskými námořními silami. V letech 1722-1723 se zúčastnil Perského tažení a řídil stavbu Kaspické flotily. Za Kateřiny I. se stal členem nejvyšší tajné rady, ale když zemřela, vzdal se všech funkcí. Zemřel 10. listopadu 1728 a byl pohřben do rodinné hrobky v Chrysostomově monastýru v Moskvě. Jeho hrob zničili komunisté ve třicátých letech 20. století.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Fidler: Za víru, vládce a vlast
  • Robert K. Massie: Petr Veliký: Život a Svět

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]