Přeskočit na obsah

Æthelberht Wessexský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Ethelbert Wessexský)
Tento článek pojednává o králi Wessexu. Možná hledáte: Æthelberht Kentský – král Kentu.
Æthelberht
král Wessexu
Doba vlády860–865
Úplné jménoÆthelberht Wessexský
Narozeníasi 836
Wessex
Úmrtí865
Sherborne
PohřbenSherborne Abbey
PředchůdceÆthelbald
NástupceÆthelred
RodWessexové
OtecÆthelwulf
MatkaOsburga
PříbuzníÆthelswith[1], Æthelbald[1], Æthelred[1], Æthelstan Kentský a Alfréd Veliký[1] (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Æthelberht, též Ethelbert nebo Aethelberht, byl králem Wessexu[pozn. 1] od roku 860 až do své smrti v roce 865. Byl třetím synem krále Æthelwulfa a jeho první manželky Osburgy. Æthelberht byl poprvé zmíněn jako svědek listiny v roce 854. Následujícího roku se Æthelwulf vydal na pouť do Říma a jmenoval svého nejstaršího žijícího syna Æthelbalda králem Wessexu, zatímco Æthelberht se stal králem nedávno před tím dobytého území Kent. Æthelberht se možná po Æthelwulfově návratu z pouti vzdal svého postavení ve prospěch svého otce, ale po otcově smrti v roce 858 si obnovil (anebo si udržel) královský titul na jihovýchodě Anglie.

Když Æthelbald v roce 860 zemřel, sjednotil Æthelberht obě jejich území pod svou vládou. Nejmenoval podkrále v Kentu a Wessex a Kent byly poprvé plně sjednoceny. Zdá se, že měl dobré vztahy se svými mladšími bratry, budoucími králi Æthelredem I. a Alfrédem Velikým. Království za jeho vlády začalo trpět vikinskými nájezdy, ale ty byly ve srovnání s invazemi po jeho smrti menší. Æthelberht zemřel na podzim roku 865 a byl pohřben vedle svého bratra Æthelbalda v opatství Sherborne v současném hrabství Dorsetu. Jeho nástupcem se stal Æthelred.

Historický kontext

[editovat | editovat zdroj]

Když se Æthelberhtův dědeček Ecgberht stal v roce 802 králem Wessexu, muselo se podle názoru současného amerického historika Richarda Abelse (* 1951) současníkům zdát velmi nepravděpodobné, že Ecgberht založí trvalou dynastii. Do té doby dvě stě let bojovaly o západosaský trůn tři rodiny a žádný syn nenastoupil po svém otci jako král. Nejsilnějším Ecgberhtovým argumentem pro nárok na trůn bylo jeho tvrzení, že je prapravnukem Ingilda, bratra wessexského krále Inea (688–726), což stačilo, aby mohl být pokládán za patrilineárního potomka zakladatele západosaské dynastie Cerdika. Díky tomu byl Ecgberht æthelingem – princem, který měl legitimní nárok na trůn. V 9. a 10. století však už samotný původ od Cerdika nestačil k tomu, aby byl muž považován za æthelinga: byla to Ecgberhtova linie, která ovládla království a všichni další králové byli syny králů.[2][3][4]

Na začátku 9. století byla Anglie téměř zcela pod kontrolou Anglosasů. Mercie, království zhruba ze současné oblasti Midlands, dominovalo jižní Anglii, ale jeho nadvláda skončila v roce 825, když byla v bitvě u Ellendunu rozhodně poražena králem Ecgberhtem. Obě království se stala spojenci, což bylo důležité v odporu proti vikinským útokům.[5] Ve stejném roce Ecgberht poslal svého syna Æthelwulfa dobýt mercijské podkrálovství Kent (oblast současného hrabství Kent plus Essex, Surrey a Sussex) a jmenoval ho podkrálem.[6] Vikingové v roce 835 zpustošili ostrov Sheppey a v následujícím roce porazili Ecgberhta u Carhamptonu v současném hrabství Somerset. Ale v roce 838 zvítězil král Ecgberht nad aliancí Cornwallských a vikingů v bitvě u Hingston Down, následkem čehož se Cornwall stal vazalským královstvím.[7][8] Zemřel v roce 839 a jeho nástupcem se stal Æthelwulf,[6] který jmenoval svého nejstaršího syna Æthelstana podkrálem Kentu. Ecgberht a Æthelwulf možná nezamýšleli trvalé spojení mezi Wessexem a Kentem, protože oba jmenovali své syny podkrály a listiny ve Wessexu byly ověřovány západosaskými magnáty coby svědky, zatímco u kentských listin byly svědky kentské elity; oba králové si ale udrželi absolutní kontrolu a podkrálové nesměli razit vlastní mince.[9]

Na začátku 40. let 9. století se navýšily vikinské nájezdy na obou stranách Lamanšského průlivu a v roce 843 byl Æthelwulf poražen nájezdníky z 35 dánských lodí u Carhamptonu.[6] V roce 850 Æthelstan porazil dánskou flotu u Sandwiche v první zaznamenané námořní bitvě v anglické historii.[10] V roce 851 Æthelwulf a jeho druhý syn Æthelbald porazili vikingy v bitvě u Aclea a podle Anglosaské kroniky „tam spáchali největší masakr pohanské nájezdnické armády, o jakém jsme dodnes slyšeli vyprávět, a tam zvítězili“.[11]

Zdroje

[editovat | editovat zdroj]

Hlavním zdrojem informací o Æthelberhtově životě jsou anglosaské listiny, zatímco literární popisy jsou velmi omezené. Anglosaská kronika zmiňuje pouze dvě události z Æthelberhtovy vlády, a to jsou také jediné dva příběhy, které se objevují v Asserově biografii Æthelberhtova mladšího bratra Alfréda Velikého, která je založena převážně na Anglosaská kronice z poloviny 10. století.[12][13]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Æthelberht byl třetím z pěti Æthelwulfových synů a jeho první manželky Osbugy, která zemřela kolem roku 855.[pozn. 2] Nejstarší Æthelstan zemřel na počátku 50. let 9. století, ale jeho čtyři mladší bratři se postupně stali králi Wessexu: Æthelbald od roku 855 do roku 860,[pozn. 3] Æthelberht od roku 860 do roku 865, Æthelred I. od roku 865 do roku 871 a Alfréd Veliký od roku 871 do roku 899. Æthelberht měl jednu sestru, Æthelswith, která se v roce 853 provdala za mercijského krále Burgreda.[18]

Æthelberhtovo mládí

[editovat | editovat zdroj]
Listina S 331, která se dochovala v původní podobě, je datována rokem 862. Král Æthelberht udělil svému zpovědníku Dryhtwaldovi půdu v ​​Bromley v Kentu.[19][20]

Æthelberht je poprvé zmíněn v roce 854, kdy ověřil listiny.[21] V následujícím roce se král Æthelwulf vydal na pouť do Říma poté, co jmenoval svého nejstaršího žijícího syna Æthelbalda podkrálem Wessexu a Æthelberhta podkrálem Kentu, Essexu, Sussexu a Surrey. Tato jmenování naznačují, že jeho synové měli nastoupit v samostatných královstvích bez ohledu na to, zda by se vrátil do Anglie, či nikoliv. Æthelberht ověřil listiny jako dux (ealdorman) v roce 854 a jako král v roce 855.[22][23] V roce 856 se král Æthelwulf vrátil do Anglie s novou manželkou Juditou, dcerou západofranského krále Karla Holého. Æthelbald se s podporou Eahlstana, biskupa ze Sherborne, a Eanwulfa, ealdormana ze Somersetu, odmítl vzdát svého královského trůnu ve Wessexu. Aby se vyhnul občanské válce, dohodl se Æthelwulf na kompromisu, ale historici se neshodují v tom, jak bylo království rozděleno. Podle biskupa Assera byl Æthelwulfovi přidělen „východní region“ a většina historiků předpokládá, že Æthelbald si ponechal Wessex, zatímco Æthelberht přenechal Kent svému otci;[24][25][26] někteří jiní se domnívají, že samotný Wessex byl rozdělen, přičemž Æthelbald vládl jeho západu a Æthelwulf východu a Æthelberht si Kent ponechal.[27][14]

Král Æthelwulf potvrdil, že zamýšlí trvalé rozdělení svého království, a doporučil, aby se po jeho smrti Æthelbald stal králem Wessexu a Æthelberht králem Kentu. Tento návrh byl realizován, když Æthelwulf v roce 858 zemřel.[28] Podle Anglosaské kroniky: „A pak dva Æthelwulfovi synové zdědili království: Æthelbald království Wessex a Æthelberht království obyvatel Kentu a království Essex a Surrey a království Sussex.“[16] Æthelbalda později odsoudil životopisec Alfréda Velikého, biskup Asser, a to jak za jeho vzpouru proti otci, tak i za to, že se oženil s vdovou po svém otci.[29] Zdá se však, že s Æthelberhtem měl vztahy dobré. V roce 858 vydal Æthelbald listinu (S 1274) týkající se pozemků v Surrey, tedy na území svého bratra, a u listiny, kterou vydal v roce 860 (S 326), byli svědky Æthelberht a Judita.[30][31] Zdá se, že Æthelberht provedl významné změny mezi kentskou elitou, jelikož u kentské listiny z roku 858 (S 328) bylo svědkem dvaceti jedna thénů, z nichž čtrnáct nebylo svědky žádné dochované listiny jeho otce. Mezi nimi je i jistý Eastmund, kterého Æthelberht později jmenoval ealdormanem Kentu.[32] Listina je historiky považována za důležitou, protože objasňuje povinnosti folklandu.[19][20][33][pozn. 4]

Æthelberht králem Wessexu

[editovat | editovat zdroj]

Oddělení Wessexu a Kentu zaniklo brzy, a to když Æthelbald zemřel v roce 860 bezdětný a Æthelberht zdědil celé království Wessexu a Kentu. Æthelred a Alfred mohli být původně zamýšleni jako dědici Wessexu, ale byli příliš mladí, proto dostali přednost dospělí králové, zejména když Wessexu hrozili vikingové.[34][14][35] Během Æthelberhtovy vlády nad celým královstvím se Wessex a jeho nedávno dobytá jihovýchodní území poprvé stala sjednoceným královstvím. Na rozdíl od svého otce Æthelwulfa a dědečka Ecgberhta Æthelberht nejmenoval jiného člena své rodiny za podkrále Kentu. Kentská listina vydaná v prvním roce jeho vlády (S 327) byla první, která obsahovala plný seznam západosaských i kentských ověřovatelů, ačkoli se poté vrátil k místně ověřeným listinám.[36][14]

Současný anglický historik Simon Keynes (*  1952) považuje tuto listinu za:

velmi významný vývoj. Je výjimečná tím, že jmenuje nejen arcibiskupa z Canterbury a biskupa z Rochesteru (což bychom mohli od kentské listiny očekávat), ale také biskupy ze Sherborne, Winchesteru, Selsey a (což je nejpozoruhodnější) z Londýna;[pozn. 5] je také výjimečná tím, že obsahuje potvrzení nejméně deseti ealdormany ze západní i východní části království. V kontextu jiných západosaských listin z 9. století se zdá, že tato listina odráží sestavu ověřovatelů, jakou dosud nebylo vidět, a která sama o sobě odrážela nové uspořádání směřující ke sjednocení Wessexu a jihovýchodu.[37]

Podle Anglosaské kroniky vládl Æthelberht „v dobré harmonii a ve velkém míru“ a „v míru, lásce a cti“.[38] Zdá se, že měl se svými mladšími bratry dobré vztahy a v listině z roku 861 (S 330) udělil pozemky kostelu sv. Augustina v Canterbury výměnou za opatovu pokračující loajalitu k němu, Æthelredovi a Alfredovi. Někteří historici se domnívají, že se tito tři bratři dohodli, že každý z nich bude postupně nastupovat na trůn.[39] Ve dvou listinách z let 862 a 863 (S 335 a S 336) Æthelred uděluje grant jako král Západních Sasů a Æthelberht zmíněn není. Podle Keynesova názoru mohl Æthelberht delegovat Æthelredovi určitou moc ve Wessexu, možná kvůli své nepřítomnosti. Æthelberhtova listina z prosince 863 (S 333) je však osvědčena Æthelredem a Alfredem jako filius regis (královým synem).[40] Æthelberht udělil sherbornskému kostelu vynětí z královských služeb a soudní jurisdikce na počest duší svého otce Æthelwulfa a svého bratra Æthelbalda.[41][42] Na rozdíl od většiny listin, které byly sepsány v latině, je tato ve staré angličtině a historici se neshodnou, zda to odráží trend k většímu používání lidového jazyka jako vhodnějšího pro zaznamenávání právních dokumentů, anebo zda to podporuje Alfredovo pozdější tvrzení, když v roce 871 nastoupil na trůn, že znalost latiny katastrofálně upadla.[43][44]

Æthelberhtova vláda začala a skončila nájezdy vikingů. V roce 860 se vikinská armáda plavila z francouzské řeky Somma do Anglie a vyplenila Winchester, ale poté byla poražena muži ze současných hrabství Hampshire a Berkshire. Pravděpodobně na podzim roku 864 se další vikinská armáda utábořila na Thanetu a bylo jí slíbeno výkupné výměnou za mír, ale vikingové porušili svůj slib a zpustošili východní Kent. Tyto útoky byly drobné ve srovnání s událostmi po Æthelberhtově smrti, kdy vikingové téměř dobyli Anglii.[45][38]

Ražba mincí

[editovat | editovat zdroj]
Mince krále Æthelberhta datovaná kolem roku 862

Na konci 8. a 9. století byla jedinou mincí raženou v jižní Anglii stříbrná pence.[46] Mince se razily v neidentifikovaném městě ve Wessexu, ale aktivita v polovině 9. století byla minimální a žádné wessexské mince s Æthelberhtem nejsou známy. Kent měl mincovny v Canterbury a Rochesteru, a ty razily mince se jménem Æthelwulf až do roku 858, a poté se jménem Æthelberht. Nedostatek mincí se jménem Æthelbald svědčí o tom, že Æthelbald neměl nad Æthelberhtem žádnou svrchovanost.[47] Na počátku 9. století kvalita nápisu a busty krále na mincích klesla, ale na konci Æthelwulfovy vlády se obnovila na penci se zobrazením vzoru Vepsaného kříže a pokračovala i za Æthelberhtovy vlády, která byla také svědkem zavedení vzácného vzoru Květinového kříže kolem roku 862.[48][49] Značně narostl počet pregéřů: za Æthelwulfovy vlády jich dvanáct razilo mince s Vepsaným křížem a za Æthelberhtovy vlády jich bylo padesát. To mohlo být způsobeno přemincováním, které začalo na konci Æthelwulfovy vlády a pokračovalo za vlády Æthelberhtovy, kdy byly staré mince staženy a roztaveny na výrobu mincí nových. Obsah stříbra v Æthelberhtově emisi s Vepsaným křížem klesl pod 50 % a jedna pence ražená v Canterbury má pouze 30 %, ale mince s Květinovým křížem má 84 %, což možná naznačuje, že byla zamýšlena jako reemise s vyšší ryzostí. Docházelo také ke zvyšování standardizace designu mincí, což odráželo větší královskou kontrolu nad měnou a ražbou v polovině 9. století.[50][51]

Smrt krále a jeho pověst v průběhu historie

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska připomínající krále Æthelbalda („ETHELBALD“) a Æthelberhta („ETHELBERT“) v opatství Sherborne

Æthelberht zemřel z neznámých příčin na podzim roku 865. Byl pohřben v opatství Sherborne v současném hrabství Dorset po boku svého bratra Æthelbalda,[14] ale hrobky již v 16. století neexistovaly.[52] Neměl žádné známé děti[pozn. 6] a jeho nástupcem se stal jeho bratr Æthelred.[24]

Podle biskupa Assera, který svůj popis událostí před rokem 887 založil především na Anglosaské kronice: „Po pěti letech vlády v míru, lásce a cti se Æthelberht vydal cestou všeho těla k velkému zármutku svého lidu; a je se ctí pohřben vedle svého bratra v Sherborne“.[13] Asserův názor převzali i historici po dobytí Anglie. Jan z Worcesteru Asserova slova kopíroval,[54] zatímco Vilém z Malmesbury ho popsal jako „energického, ale laskavého vládce“.[55] V Irsku narozený britský historik Alfred Smyth (1942–2016) poukazuje na to, že Anglosaská kronika, která byla poprvé sepsána za vlády Alfréda Velikého, zaznamenala pouze dvě události z Æthelberhtovy vlády, a to útoky vikingů na Winchester a východní Kent, a nespojuje krále osobně s žádnou z nich. Smyth tvrdí, že to odráželo snahu Alfrédových propagandistů zlehčovat úspěchy jeho bratrů a posílit tak pověst samotného Alfréda.[56]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V článku používaná dvojice termínů západosaský a wessexský jsou synonyma.
  2. ↑ Většina historiků považuje Osbugu za matku všech Æthelwulfových dětí, ale někteří vědci tvrdí, že vzhledem k velkému věkovému rozdílu mezi staršími a mladšími dětmi mohla být Osbuga pouze matkou Æthelreda a Alfreda, zatímco Æthelberht a jeho starší bratři se narodili nezaznamenané dřívější manželce.[14][15]
  3. ↑ Anglosaská kronika uvádí, že Æthelbald vládl pět let až do své smrti v roce 860, což naznačuje, že byl spolukrálem spolu se svým otcem nebo kentským podkrálem od roku 855 do Æthelwulfovy smrti v roce 858. Historici často datují Æthelbaldovu vládu do roku 855, ale někteří ji datují až do roku 858. [16][17][6]
  4. ↑ Půda folkland, která se po smrti držitele dědila podle zvykového práva, se odlišovala od zaknihované půdy, která mohla být odkázána závětí. Listina S 328 ukazovala, že král mohl z půdy folkland pobírat naturální rentu a obyčejové služby.[33] (Folkland byla půda držená podle starodávného, nepsaného zvykového práva a podle tohoto zvyku nemohla být zcizena, ani odebrána příbuzným držitele, s výjimkou zvláštních okolností.)
  5. ↑ Přímořské město Selsey v současném nemetropolitním hrabství Západní Sussex bylo součástí většího Wessexu, ale Londýn byl tehdy mercijským městem.
  6. ↑ Æthelberht měl možná syna jménem Oswald nebo Osweald, který ověřil charty dvakrát v roce 868 a jednou v roce 875 coby filius regis (královský syn). Není známo, kdo byl jeho otcem, a mohl to být Æthelberht.[53]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Æthelberht, King of Wessex na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 3 4 Kindred Britain.
  2. ↑ ABELS, Richard. Royal Succession and the Growth of Political Stability in Ninth-Century Wessex. 1. vyd. Woodbridge: Boydell & Brewer, 2002. ISBN 978-1843830085. S. 85. (anglicky)
  3. ↑ DUMVILLE, David. The Ætheling, a Study in Anglo-Saxon constitutional history. Anglo-Saxon England. 1979, roč. 1979, čís. 8, s. 17. ISSN 0263-6751. doi:10.1017/S026367510000301X. (anglicky)
  4. ↑ STAFFORD, Pauline. Queen Emma and Queen Edith. 1. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2001. 384 s. Dostupné online. ISBN 978-0631166795. S. 83. (anglicky)
  5. ↑ KEYNES, Simon. The New Cambridge Medieval History. Příprava vydání Rosamond McKitterick. 1. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1995. 1114 s. ISBN 978-0521362924. Kapitola England, 700–900, s. 28, 39–41. (anglicky)
  6. 1 2 3 4 NELSON, Janet L. Æthelwulf (d. 858), king of the West Saxons. In: Oxford Dictionary of National Biography. Oxford: Oxford University Press, 2004. doi:10.1093/ref:odnb/8921. (anglicky)
  7. ↑ STENTON, Frank Merry. Anglo-Saxon England. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1971. 765 s. Dostupné online. ISBN 978-0192801395. S. 235, 241. (anglicky)
  8. ↑ CHARLES-EDWARDS, Thomas Mowbray. Wales and the Britons 350–1064. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2013. 795 s. Dostupné online. ISBN 978-0198217312. doi:10.1093/acprof:oso/9780198217312.001.0001. S. 431. (anglicky)
  9. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 31. (anglicky)
  10. ↑ STENTON, Frank Merry. Anglo-Saxon England. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1971. 765 s. Dostupné online. ISBN 978-0192801395. S. 244. (anglicky)
  11. ↑ SWANTON, Michael. The Anglo-Saxon Chronicles. 1. vyd. New York: Weidenfeld & Nicolson, 2000. 416 s. Dostupné online. ISBN 978-1842120033. S. 64. (anglicky)
  12. ↑ SMYTH, Alfred P. King Alfred the Great. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1995. 770 s. Dostupné online. ISBN 978-0198229896. S. 192, 377–383, 470–471. (anglicky)
  13. 1 2 Asser, etc. Alfred the Great: Asser's Life of King Alfred & Other Contemporary Sources. Příprava vydání Simon Keynes & Michael Lapidge. 1. vyd. London: Penguin Classics, 1983. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-014044409-4. S. 55, 73–74. (anglicky)
  14. 1 2 3 4 5 MILLER, Sean. Æthelberht (d. 865). In: Oxford Dictionary of National Biography. Oxford: Oxford University Press, 2004. ISBN 978-019861412-8. doi:10.1093/ref:odnb/8904. (anglicky)
  15. ↑ SMYTH, Alfred P. King Alfred the Great. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1995. 770 s. Dostupné online. ISBN 978-0198229896. S. 11. (anglicky)
  16. 1 2 SWANTON, Michael. The Anglo-Saxon Chronicles. 1. vyd. New York: Weidenfeld & Nicolson, 2000. 416 s. Dostupné online. ISBN 978-1842120033. S. 66. (anglicky)
  17. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 347. (anglicky)
  18. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 55, 71, 347. (anglicky)
  19. 1 2 CAMPBELL, Alistair. Charters of Rochester. In: Anglo-Saxon charters. 1. vyd. London: Oxford University Press, 1973. ISBN 978-0197259368. S. 29–30. (anglicky)
  20. 1 2 KEYNES, Simon. The West Saxon Charters of King Æthelwulf and his sons. English Historical Review. Listopad 1979, roč. 1994, čís. 109 (434), s. 1132. ISSN 0013-8266. doi:10.1093/ehr/cix.434.1109. (anglicky)
  21. ↑ SMYTH, Alfred P. King Alfred the Great. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1995. 770 s. Dostupné online. ISBN 978-0198229896. S. 379. (anglicky)
  22. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 70–71. (anglicky)
  23. ↑ ABELS, Richard. Royal Succession and the Growth of Political Stability in Ninth-Century Wessex. 1. vyd. Woodbridge: Boydell & Brewer, 2002. ISBN 978-1843830085. S. 88. (anglicky)
  24. 1 2 STENTON, Frank Merry. Anglo-Saxon England. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1971. 765 s. Dostupné online. ISBN 978-0192801395. S. 245. (anglicky)
  25. ↑ Asser, etc. Alfred the Great: Asser's Life of King Alfred & Other Contemporary Sources. Příprava vydání Simon Keynes & Michael Lapidge. 1. vyd. London: Penguin Classics, 1983. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-014044409-4. S. 70, 235, poznámka 27. (anglicky)
  26. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 85–86. (anglicky)
  27. ↑ KIRBY, David Peter. The Earliest English Kings (Revised ed.). 2. vyd. London: Routledge, 2000. 274 s. ISBN 978-0415242110. S. 166–167. (anglicky)
  28. ↑ ABELS, Richard. Royal Succession and the Growth of Political Stability in Ninth-Century Wessex. 1. vyd. Woodbridge: Boydell & Brewer, 2002. ISBN 978-1843830085. S. 89. (anglicky)
  29. ↑ Asser, etc. Alfred the Great: Asser's Life of King Alfred & Other Contemporary Sources. Příprava vydání Simon Keynes & Michael Lapidge. 1. vyd. London: Penguin Classics, 1983. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-014044409-4. S. 70–73. (anglicky)
  30. ↑ KEYNES, Simon. The West Saxon Charters of King Æthelwulf and his sons. English Historical Review. Listopad 1979, roč. 1994, čís. 109 (434), s. 1128–1130. ISSN 0013-8266. doi:10.1093/ehr/cix.434.1109. (anglicky)
  31. ↑ MILLER, Sean. Æthelbald (d. 860), king of the West Saxons. In: Oxford Dictionary of National Biography. Oxford: Oxford University Press, 2004. ISBN 978-0-19-861412-8. doi:10.1093/ref:odnb/8901. (anglicky)
  32. ↑ ABELS, Richard. Royal Succession and the Growth of Political Stability in Ninth-Century Wessex. 1. vyd. Woodbridge: Boydell & Brewer, 2002. ISBN 978-1843830085. S. 90, poznámka 26. (anglicky)
  33. 1 2 STENTON, Frank Merry. Anglo-Saxon England. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1971. 765 s. Dostupné online. ISBN 978-0192801395. S. 311. (anglicky)
  34. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 92. (anglicky)
  35. ↑ WILLIAMS, Ann. Some Notes and Considerations Connected with the English Royal Succession, 860–1066. Proceeding of the Battle Conference on Anglo-Norman Studies.Chybí název periodika! 1978, s. 145–146. ISSN 0954-9927 0261-9857, 0954-9927. (anglicky)
  36. ↑ ABELS, Richard. Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. 1. vyd. Harlow: Longman, 1998. 392 s. ISBN 978-0582040489. S. 93–94. (anglicky)
  37. ↑ KEYNES, Simon. The Control of Kent in the Ninth Century. In: Early Medieval Europe. [s.l.]: Longman, 1993. ISSN 1468-0254. doi:10.1111/j.1468-0254.1993.tb00013.x. Svazek 2 (2). S. 111–131. (anglicky)
  38. 1 2 HUSCROFT, Richard. Making England, 796–1042. 1. vyd. Abingdon: Routledge, 2019. 340 s. ISBN 978-1138182462. S. 24. (anglicky)
  39. ↑ ABELS, Richard. Royal Succession and the Growth of Political Stability in Ninth-Century Wessex. 1. vyd. Woodbridge: Boydell & Brewer, 2002. ISBN 978-1843830085. S. 91. (anglicky)
  40. ↑ KEYNES, Simon. The West Saxon Charters of King Æthelwulf and his sons. English Historical Review. Listopad 1979, roč. 1994, čís. 109 (434), s. 1129–1130. ISSN 0013-8266. doi:10.1093/ehr/cix.434.1109. (anglicky)
  41. ↑ SMYTH, Alfred P. King Alfred the Great. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1995. 770 s. Dostupné online. ISBN 978-0198229896. S. 378–379. (anglicky)
  42. ↑ ROBERTSON, Agnes Jane. Anglo-Saxon Charters. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1939. OCLC 187104199 S. 16–19. (anglicky)
  43. ↑ SMYTH, Alfred P. King Alfred the Great. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1995. 770 s. Dostupné online. ISBN 978-0198229896. S. 553. (anglicky)
  44. ↑ YORKE, Barbara. Wessex in the Early Middle Ages. 1. vyd. London: Leicester University Press, 1995. 382 s. Dostupné online. ISBN 978-0718518561. S. 192. (anglicky)
  45. ↑ KIRBY, David Peter. The Earliest English Kings (Revised ed.). 2. vyd. London: Routledge, 2000. 274 s. ISBN 978-0415242110. S. 172–173. (anglicky)
  46. ↑ NAISMITH, Rory. Money and Power in Anglo-Saxon England: The Southern English Kingdoms, 757–865. In: Cambridge Studies in Medieval Life and Thought. 1 (dotisk). vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. ISBN 978-1107669697. Svazek 4. řada, svazek 80. S. 203. (anglicky)
  47. ↑ NAISMITH, Rory. Money and Power in Anglo-Saxon England: The Southern English Kingdoms, 757–865. In: Cambridge Studies in Medieval Life and Thought. 1 (dotisk). vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. ISBN 978-1107669697. Svazek 4. řada, svazek 80. S. 110, 125–126. (anglicky)
  48. ↑ NAISMITH, Rory. Money and Power in Anglo-Saxon England: The Southern English Kingdoms, 757–865. In: Cambridge Studies in Medieval Life and Thought. 1 (dotisk). vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. ISBN 978-1107669697. Svazek 4. řada, svazek 80. S. 65. (anglicky)
  49. ↑ GRIERSON, Philip; BLACKBURN, Mark. Medieval European Coinage: Volume 1, The Early Middle Ages (5th–10th Centuries). 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1986. 700 s. ISBN 978-0521260091. S. 308. (anglicky)
  50. ↑ PAGAN, Hugh. Coinage in Southern England, 796–874. In: Anglo-Saxon Monetary History. Leicester: Leicester University Press, 1986. ISBN 978-0718512392. S. 45–65. (anglicky)
  51. ↑ NAISMITH, Rory. Money and Power in Anglo-Saxon England: The Southern English Kingdoms, 757–865. In: Cambridge Studies in Medieval Life and Thought. 1 (dotisk). vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. ISBN 978-1107669697. Svazek 4. řada, svazek 80. S. 110–112, 164, 182. (anglicky)
  52. ↑ PAGE, William. Houses of Benedictine monks: The Abbey of Sherborne. A History of the County of Dorset. Victoria County History. Vol. 2. London. 1. vyd. London: Archibald Constable, 1908. S. 62–70. (anglicky)
  53. ↑ DUMVILLE, David. The Ætheling, a Study in Anglo-Saxon constitutional history. Anglo-Saxon England. 1979, roč. 1979, čís. 8, s. 11. ISSN 0263-6751. doi:10.1017/S026367510000301X. (anglicky)
  54. ↑ BRAY, Jennifer; MCGURK, Patrick; DARLINGTON, Reginald Ralph. The Chronicle of John of Worcester: Volume II: The Annals from 450 to 1066 (Oxford Medieval Texts). 1. vyd. Oxford: Clarendon Press, 1995. 804 s. ISBN 978-0198222613. S. 277. (anglicky)
  55. ↑ MYNORS, Roger Aubrey Baskerville; THOMSON, Rodney Malcolm; WINTERBOTTOM, Michael. William of Malmesbury: Gesta Regum Anglorum, The History of the English Kings. 1. vyd. Oxford: Clarendon Press, 1998. 912 s. Dostupné online. ISBN 978-0198206781. S. 179. (anglicky)
  56. ↑ SMYTH, Alfred P. King Alfred the Great. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1995. 770 s. Dostupné online. ISBN 978-0198229896. S. 470–471. (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Král Wessexu
Předchůdce:
Æthelbald		 860–865
Æthelberht Wessexský		 Nástupce:
Æthelred
Král Kentu
Předchůdce:
Æthelstan		 855–865
Æthelberht Wessexský		 Nástupce:
Æthelred
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Æthelberht_Wessexský&oldid=26031099“